Děda Berousek pádil od řeky, co mu jeho pětaosmdesátileté nohy stačily. Nateklé nárty v gumovkách narážely bolavou kůží do pevného ohybu boty a způsobovaly tak kvapícímu starci nemalé utrpení. Soumrak už dolehl na podzimní krajinu vahou své nevyhnutelnosti a stařík tak zakopával na prašné cestě o hlínou znečištěné, a tudíž už těžko viditelné křemeny, které by jinak díky jejich bělosti nepřehlédl. Pokoušel se křičet, ale byl příliš zadýchaný. Otevíral tak jen ústa naprázdno a poulil oči jako astmatik při záchvatu. Za sebou u řeky nechal nejenom všechno své rybářské náčiní, ale taky TU HRŮZU. Když vrazil do dveří hospody, rozhlédl se po místnosti, držíc se jednou rukou futer, a hledal, komu, proboha komu, by to pověděl.

            Takových městeček už dneska moc nenajdete. Svůj idylický ráz získalo nejen díky čarokrásné krajině všude kolem, ale i díky citlivému přístupu svých obyvatel při osidlování. Pod kopcem Sviniborem se kroutí říčka Hostiná a ta svůj tok nasměrovala kamsi za obzor, jenže tady se rozhodla pořádně si protáhnout páteř. V jejích zátočinách vyrostly jako houby po dešti prosté domky se stejně prostými ale ne naivními obyvateli. Psíci pospávající před vchody, slepice vyzobávající zrnka vysypaného obilí, babky vyšeptávající největší tajemství hloučku sousedek.

            Už když se ráno probouzel, cítil Václav Votruba, že dnešního dne se něco změní. Nevěděl proč, nevěděl kdy ani co, ale když už jste tolik let místním policajtem, získáte jakýsi vnitřní smysl pro rovnováhu prostředí, času a událostí, že jakékoliv vychýlení z normálu spustí alarm někde vzadu ve vaší hlavě. Přesto celý den proběhl v každodenním poklidu, a tak když zasedal ke své obvyklé večerní mariášové relaxaci v místní hospůdce, měl pocit, že ho jeho instinkty strážce neměnnosti poprvé zklamaly. A teď najednou stál ve dveřích starý Berousek a hledal pomocnou ruku. Už je to tady, pomyslel si Votruba, už je to tady.

"Prosím vás, lidi, eh," snažil se popadnout dech stařík, "pomozte mi někdo, je to… je to strašný." A padl na kolena. Vyskočili a
několikery paže ho ochotně podepřely. "Pojďte, posaďte se." "Posaďte se, Berousku." "A povídejte. Co se stalo? Co se děje?" Všichni se na něj dívali. Vypadal jako troska. Těžce dýchal a stará kůže se mu leskla potem. Zvedl na ně oči. "Je tam příšera. U tůně. Něco vobrovskýho. Žlutozelená kůže a rudý oči. Jako vždycky jsem seděl na břehu, nohy v gumovkách ponořený kousek pod hladinou. Rád takhle občas sedím. Slunce … eh. (kašlal) svítí mezi stromy a už jen slabě se odráží na hladině. A víte, ta voda plyne," chvíli nemohl mluvit, ještě pořád toho na něj bylo moc " a já ji nechávám… (nedořekl a díval se jakoby do dálky) . No a najednou velká vlna a pak to tělo. Strčilo to do mě, že jsem málem spadnul do vody. Jen silou toho všeho strachu jsem se držel za trsy trávy na břehu. Když jsem se vyškrábal nahoru, pelášil jsem pryč," teď už se trochu uklidnil a na jeho tváři se mihl drobný úsměv "a teď jsem tady a vlastně se asi cejtím trochu trapně. Já vlastně nevím, co to bylo. Ale měl jsem hroznej strach. A něco tam opravdu je." Díval se na lidi kolem a viděl jim na očích, že někteří mu nevěří. Vobruba věděl, že ho tam nemůže jen tak nechat stát. Ať viděl Berousek cokoli, nebo i kdyby se mu to jenom zdálo, bylo milosrdnější něco udělat. Zvedl se ze židle a zavelel "No tak se na to jdem podívat, chlapi." Několik z nich ho poslechlo hned, někteří až po malé chvilce, kdy jim došlo, že by to vlastně mohla bejt docela sranda.

            Ještě pořád ho podpírali. Vlastně se ani moc nebránil, chtěl jim to ukázat a zároveň na něho v tomhle okamžiku dolehlo jeho stáří. Dvoje ruce ho vlekly směrem k říčce. Všichni věděli, kde je to místo, o kterém mluvil. Berouskovi teď bylo opravdu čím dál tím trapněji. Za tím, co nejspíš neviděl, a on sám už začínal pochybovat, vyrazila nakonec celá hospoda. Podle pokřiků bylo většinou poznat, kdomkolik toho doteď vypil. Snad nikdo nevěřil tomu, že by v tůni něco nezvyklého nalezli. Ale bylo to trochu jako o pouti. Někdo vykřikne "v poslední maringotce mají medvěda s pěti nohama" a všichni tam běží. Je to legrace, stejně se tady v tom zapadákově nic extra neděje, a když tam medvěd není, alespoň tomu vtipálkovi, co je naváděl, zlehka nabančí. Pak veselou příhodu zapijou v hospůdce a na ten den se bude vzpomínat jako na jeden z mála, který vyplul na povrch z šedi všednosti. Jó tenkrát, jak jsme tu měli toho pětinohýho medvěda. A je o co se opřít, čemu se smát. Život je šedá silnice s barevnými patníky mimořádných událostí. A patníky je třeba vyrábět. Netrvalo dlouho a dorazili na břeh Hostiné. Byla zpěněná v místech, kde přeskakovala kameny a poklidně temná tam, kde pod skloněnými trsy trávy podemílala vysoké břehy. Párek pronásledujících se
kachen kreslil potopenými zadky na hladině rychle se ztrácející serpentýny. Prostě říčka vypadala pochopitelně úplně stejně jako kdykoli jindy.

Vesele dovlékli Berouska k místu, kde se válely jeho v chvatu zapomenuté věci. "Tak kdepak je ta lochneska" škádlili ho a plácali se do kolen a navzájem po ramenou. "Huuuu, tady jsem" strašil zase jeden své kamarády vyšpulenou pusou a nataženými "pařáty". Tma se roztahovala po okolí a přinesla s sebou zvuky počínající noci. Pomohli dědovi posbírat jeho věci a vážně to vypadalo, že tahle legrace ještě předčí pětinohého medvěda. Výkřiky skupinky u vody nejblíže stojící trojice všichni považovali za součást probíhající komedie. Ale cákání nohou a rukou ve vodě a hrůza v hlasech postupně přinutila celou sešlost změnit názor. Přibíhali ke břehu a viděli ty tři, jak se snaží doplavat ke kraji. Jenže mezi nimi velice hbitě proplouval ohromný temný stín, který svou hřbetní ploutví rozhrnoval vodu před sebou jako superrychlý hroch. Děda Berousek vyjekl a podlomila se mu opět kolena. Votruba nemohl chvíli uvěřit svým očím. Opilí "zachránci" způsobovali ještě větší zmatek, než původně nastal. Jeden přes druhého padali, někteří prchali od řeky, druzí chtěli pomáhat. Jiní stáli jako přimražení. Rudé oči zíraly jako poselství z pekel a i za slabého svitu netečného měsíce bylo možné dát dědovi za pravdu i co se barvy kůže tvora týkalo.

Toho večera se všichni zachránili. Ode dneška už se každý bude mít na pozoru před předčasným odsuzováním pětinohých medvědů či příšer z hlubin. Velerybu po pár dnech ulovili. Byla to událost, která přitáhla pozornost médií dokonce v nadnárodním měřítku. Zástupci tisku a televize vyzpovídali všechny účastníky události, členové vědeckých kruhů tvora pitvali. Výsledek pokusů, debat a porovnávání byl více než překvapivý. Sander enurensis, česky candát močový byl přijat za nový živočišný druh, ještě závažnější však byly okolnosti jeho objevení se v přírodě. Příčinou je prý znečištění vodních toků, pod Sviniborem konkrétně šlo o to, že v tůňce, kde byl tvor poprvé spatřen se často koupaly děti a ty jak známo se příliš neobtěžují odcházením z vody kvůli vykonání potřeby. A přílišná koncentrace moči ve vodním toku prý …ale kdo ví.

Možná byste mi neměli věřit. Bydlím pod Sviniborem už příliš douho a v Hostiné i já s oblibou smočím po kolena nohy. Miluju tenhle kraj, a jeho psíky pospávající před vchody, slepice vyzobávající zrnka vysypaného obilí a snad i ty babky, co se nezastaví před ničím, když jde o tajemství. Objednám si další pivčo a možná budu vyprávět historku o chcandátovi, jak mu tu u nás říkáme, tamhleté skupince projíždějících měšťáků.