Budu vám vyprávět příběh o krabičce zápalek, což samo o sobě může znít dost banálně, ale ….. některé příběhy nepotřebují velké hrdiny a zaběhaná klišé, aby zaujaly. Tento příběh se odehrál mezi roky 1930 a 1950, tedy dneškem a začíná u mé osoby. Roku 1930 mi bylo patnáct let a jako každý kluk na americkém venkově jsem hlavně běhal venku a o problémy dospělých se moc nezajímal. Byl začátek podzimu, vzduchem létalo babí léto a nás s klukama nejvíc bavilo sedět u výjezdu z města a pozorovat náklaďáky, jak vyjíždějí na svou dalekou cestu. Na korbách mívaly bedny s všelijakým zbožím a podle nápisů na bočnicích nebo když byla některá bedna pootevřená nebo děrovaná, zkoušeli jsme odhadovat, co a kam odváží. Představovali jsme si, jak korkové špunty dojedou na místo určení a svými těly uzavřou poklad schovaný v lahvi. Jak potom při slavnostní příležitosti, v místnosti plné lidí hostitel zabere, zátka lupne a všichni už se budou těšit z báječné chuti znamenitého šampaňského. Nebo když vezli kladívka. Dohadovali jsme se, kam až dojedou a pak jsme vymýšleli, jak přijde mírně zasmušilý muž do obchodu, ledabyle řekne " Dejte mi kladívko, sáček hřebíků a tamhleten kousek plechu" a odnese si jedno z "našich" kladívek. Doma zahodí rozbité kladívko a tím novým dotluče pár posledních hřebíků a nová střecha bude hotova. Při večeři si oddychne, ohlédne se za několikatýdenní prací a na kladívko, ležící v kumbálu si ani nevzpomene. Takové jsou osudy obyčejných věcí a taková je fantazie obyčejných kluků.

A tady, na sjezdu na dálkovou silnici, se počíná náš příběh. Seděli jsme s Martinem, Chuckem a Sidem opřeni o jednu z mnoha starých jabloní, které tu už spousty let trpěly za něčí nápad vést dálniční přivaděč kolem starého sadu. Život ustupuje civilizaci. Zrovna jsme se dohadovali o tom, jestli jsou lepší White Bears of Arkansas nebo Rocky Faces of Alabama, a o to, jestli nejdůležitějším mužem pro baseballový tým je nadhazovač, když se na vrcholku silnice objevil jeden z těch náklaďáků,na které jsme tu čekali. Vyskočili jsme plni nedočkavosti a vykřikovali jeden přes druhého svoje tipy, co asi tenhle veze. Když se líně sunul kolem nás, běželi jsme kolem bočnic a snažili se přečíst nápisy na bednách uvnitř. Kentucky distillers Gruber and son. Vezou whisky. Chuck se zasmál a plácl se přes kapsu na znamení, že vyhrál sázku. Měl jsem vztek, protože Chuck už dneska vyhrál potřetí a ještě navíc dával svou převahu tak neomaleně najevo, vzal jsem tedy krabičku se sirkami a mrštil jí vztekle směrem k náklaďáku. Ty sirky jsme používali na spoustu důležitých věcí, jako losování ulomené zápalky, když se mělo rozhodnout, kdo dneska půjde odlehčit paní Smithové od několika slaných rohlíků, jež lákavě polehávaly v bedýnkách za pekařstvím a čekaly na odvoz. Nebo když jsme procházeli tajemné jeskyně na úpatí Aldmon Creek Hill, nebo když jsme mužně šlukovali tátovy wintersky s nefalšovaným mexickým tabákem, prostě sirky se hodí mladým mužům každý den, v každé chvíli. Proto na mě taky kluci vyběhli a plni zloby pokřikovali"Co děláš?", "Zbláznil ses nebo co?", "Kde teď seženeme nový sirky?", krabička s drahocenným obsahem skončila totiž na korbě náklaďáku, který, než jsme se vzpamatovali, nabral rychlost a dohánět ho pěšky už nemělo pražádný smysl.

Od téhle historky uběhlo už dvacet let. Tenkrát to kluci nepřešli jen tak a stálo mě to dost snažení a slaných rohlíků, než mi kamarádi odpustili, ale na celou věc se samozřejmě brzy zapomnělo. Od té doby se mnoho změnilo. Naše cesty se rozešly a jen málokdy jsme potkali jeden druhého,když jsme se přijeli podívat za rodiči. Jsou dva roky po válce a to je doba, kdy se svět ze všeho pomalu vzpamatovává a kdy se poštovní holubi vracejí domů se zkušenou ze světa. Anebo nevracejí. Chuck už se s námi o nic nepohádá, žádnou další sázku nevyhraje, skončil svou cestu na nějaké lodi v tichomoří. Já, Martin a Sid teď sedíme u jednoho stolu v hospodě. Setkání s rodiči proběhla a věřte, že jsem zatraceně rád tady doma, ale pak najednou člověk potřebuje vypadnout, trochu vypnout a posedět chvilku s lidmi, kteří jsou na tom stejně. Kteří žijí ve stejném světě. Sedíme u stolu, pijeme pivo se skoro neznatelnou pěnou, díváme se z okna, na rýhy na stole nebo na ruce. Těžko se mluví o čemkoli. Pak Martin potřese hlavou, sáhne do kabátu a jakoby si to náhle rozmyslel,nechá ruku v kapse.

"Chtěl jsem vám říct něco, čemu těžko uvěříte. Je to taková blbost."

"Nestyď se, povídej.", pobízím ho.

"Stalo se mi to ve Francii, ke konci války. Seděli jsme s asi 5 kámošema od 35.divize před polorozbořenou tovární halou na kusech zdiva odlomenýho po nějakým náletu. Seděli jsme v kruhu a uprostřed mezi námi byl ošoupanej sud, kterej jsme používali jako stolek. Vyprávěli jsme si zážitky z minulý noci a dnešního dopoledne, jak jsme městečko čistili od německejch odstřelovačů, který se nemínili vzdát a znepříjemňovali život lidem, vracejícím se domů z už osvobozenejch území. Najednou mě něco zaujalo. Něco, co mi připomnělo dětství a všechno tady doma, vás, rodiče, celej ten život, kterej zůstal doma a byl v tu chvíli tak strašně neskutečnej, cizí."

"Vzpomínáte si, jak jsem si, když jsem byl malej, dělal na všechno značku, takový to M v kroužku přetnutý nožem?"

Martin vytahuje ruku z kapsy a pokládá na stůl špinavou a odřenou krabičku se sirkama, podle jeho značky je to určitě ona, ta, která tenkrát ve vzteku přistála na korbě náklaďáku a odjela do neznáma s nákladem whisky.

"Je to ona. A když jsem se pro ní sehnul, tenkrát tam nad tím sudem, když už jsem se jí dotknul, zasvištěla mi nad hlavou kulka jednoho z těch všivejch nácků, co ta musel ještě někde zůstat zašitej. To, že jsem se pro ní sehnul, mi zachránilo život. Díky ní tu teď s vámi sedím a bez ní bych nevěděl, co vám říct."

Podívali jsme se na tu zaprášenou krabičku, pak jsme zvedli hlavy a poprvé za posledních 5 let jsme se usmáli.

Zavírám oči a sedím zase u sjezdu s dálnice opřený o unavenou jabloň. Krabička od sirek odjíždí osamělá mezi bednami s nápisem Kentucky distillers Gruber and son. Tentokrát poprvé vím, jaký je začátek a zároveň konec jejího příběhu. Zbývá mi představit si, co se odehrálo mezitím.