Dílo #64499
Autor:Pantagruel
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:06.05.2011 10:52
Počet návštěv:410
Počet názorů:6
Hodnocení:4

Prolog
O prapodivném vztahu chudého rybáře k obrovské rybě, zjevivší se chudákovi ve chvílích nejtěžšího trudu.
Jákob a ryba
Byl rybář, Jákob. Měl tři zdravé děti, hezkou ženu, ale žádné peníze. Děti hladověly, ryb Jákob mnoho nechytil a žena, ta jej den co den proklínala. Proto se Jákob nerad zdržoval doma – nechtěl se dívat na bídu dětí a nechtěl poslouchat vyčítavé řeči ženiny. Místo toho u vody vysedával, kde hledě do mírných vln a racky pozoruje, nacházel svou útěchu, klid a jedinou radost, kterou na světě měl.
Vysedával u vody častěji a častěji, avšak čím více času tam trávil, tím méně ryb domů nosil. Jeho ženě nezbylo než se utéci k ponižujícímu povolání, aby dětem měla co do huby koupit. Více teď Jákobem pohrdala a ještě více jej proklínala. A od té doby, co se prodala prvnímu muži, s Jákobem už nikdy lože nesdělila.
Jákob se cítil sám, žena ho nenáviděla, děti si ho nevážily – však je k tomu matka popouzela.
Jákob jí to nezazlíval. Věděl, jak moc ji zklamal. Věděl, že si zaslouží pohrdání. Ale myslil, že zbývá zásluha i pro trochu – alespoň malou špetku – uznání. Třeba aspoň za to, že nepije.
Jednou, když mu bylo ouzko jako málokdy dřív, když ho samota a opuštěnost tížila až do hloubi srdce, kam se mu jako ohyzdný červ zavrtala; přišla k němu prazvláštní představa. Zdálo se mu, že z moře vystupuje obrovská rybí hlava a mluví k němu. Říkala mu krásná slova. Slova útěchy a porozumění. Když ona mluvila, cítil, co už cítit zapomněl: cítil, že opět žije. Dokonce, jak ona mluvila, zdálo se mu, že jeho život dostává jakýsi smysl.
Doma o svém setkání s podivnou rybou nikomu neřekl. Žena by se mu vysmála, a beztak sám nevěděl, zda to celé nebylo leda vidění, co sám sobě z lůna nouze porodil.
Však druhého dne k němu ryba přišla zas. Opět jej těšila v jeho tísni a dávala mu znát, že jí jeho život není lhostejný. Toho dne mu řekla, jakou k němu cítí náklonnost – touží být jeho věrnou kamarádkou. Jákob to nadšeně přijal.
Doma pověděl dětem, jak se skamarádil s kouzelnou rybou, ale tvářil se, že je to pohádka, aby se mu žena nesmála.
„Pche!“ ušklíbla se přesto ona. „Kdybys jim radši přinesl rybu opravdovou, než vymyšlenou – té se děti sotva nají!“
Třetího dne zvečera se Jákob bál, že ryba už nepřijde. Setmělo se již a on věděl, že by se měl vrátit domů, nebo se bude žena zlobit a pomyslí, že se dal na pití. Než odejít nemohl, úzkostně doufaje, že se ryba ještě objeví. – Až konečně: jak mrak odkryl měsíc, kalná pěna vod odkryla hlavu obrovské ryby.
Ona mu po mnoha dalších sladkých slovech svěřila, že jí nestačí být jeho kamarádkou, neboť se do Jákoba docela zamilovala – teď hodlá být jeho družkou. Jákob byl jistě v rozpacích, jak může co takového přijmout, leč protože se bál, aby rybu neztratil, řekl, že i on to tak chce. Povídali si spolu hluboko do noci a Jákob poznal souznění, v jaké na světě ani nedoufal.
Když se s půlnocí vracel domů, přemítal, zda skutečně není do ryby zamilován. Žena na něho nekřičela, nechtíc asi budit spící děti. Ale možná nekřičela proto, že ubohý Jákob už jí za žádný řev nestál. Sotva jen hluboce zklamaným pohledem Jákoba pozdravila, vypravila se ven za svou prací, která jediná teď rodinu živila – Jákob žádnou rybu už třetí den nechytil.
Rybář tehdy nemohl usnout – seděl na posteli až do kuropění a hlavou se mu honily zmatené myšlenky. Nemohl spát, myslil na rybu a na ty velké oči přetékající, jak chtěl věřit, nepředstíraným porozuměním a ryzí láskou.
Pak s prvním sluncem, ještě dříve než se žena z roboty vrátila, aby mu uchystala alespoň malou snídani, stojí Jákob u vody. Nedočkavě, ještě za jitřního šera, vyhlíží rybu. Inu se v ní nezklamal: i ona se jej už nemohla dočekat. Vítala ho ke všemu tak vřele, až mu do očí stouply slzy.
Ještě toho rána se Jákob uvolil rybu tělesně poznat v mělčině při břehu. Bylo to zvláštní, než nikoli nepříjemné, jak se bál. – I jistě o kolik uspokojivější byl onen hříšný akt po dlouhých týdnech, co mu vlastní žena ukojení odpírala!
Jákob se vybelhal z vody, bylo mu trochu mdlo, a byť do večera s rybou nepromluvil – sic se také sama ponořila, kam za ní nemohl –, cítil se zas jako celý muž. Domů se vrátil v dobré náladě, pln síly, a třeba žádným úlovkem hladové krky synků nepodělil, přece se na ně aspoň vlídně usmál.
Na ženu se ovšem jedním okem nepodíval. Z jistého důvodu nemohl.
Totéž se opakovalo druhý den. Jedině s tím rozdílem, že tentokrát si Jákob v obludném spojení vynašel mnohem mohutnější zalíbení.
A konečně do třetice setkávala se jejich těla celičký den. Jákob v sobě nacházel mužné síly, o jakých neměl ponětí, a ryba mu oplácela nepoznanou rozkoší.
Podivná Jákobova kratochvíle se opakovala den za dnem, brzy i noc za nocí, rodině se byvší rybář bezmála odcizil a taktéž svému povolání – tomu dočista, neboť jej už nenapadlo, aby ryby lovil za původním účelem.
Jeho štěstí – ta vlahá radost, kterou nyní doslova přetékal – však neměla trvat věčně.
Jákob se stal na rybě závislým a zatímco žil v bludu, ryba dobře poznala, kdy dosáhla dost, aby si mohla klást podmínky. Zprvu měla jen malicherná, bezvýznamná, lehko splnitelná přání, ale jak se vztah milenců prohluboval a Jákob se dostával stále víc a víc do zajetí tělesných rozkoší, jaké mu jen ryba uměla poskytnout, stávala se tato jeho družka stále smělejší ve svých požadavcích.
Zanedlouho, když je ubohý člověk zcela v její šalebné moci, požádá lidského masa k pojedení.
Zděšený Jákob se jistěže snažil vymluvit své milované tu strašnou touhu! – Leč: „Musíš mi přinést čerstvé lidské maso! Živé – ano, dosud dýchající – mladé, měkké, kypré, teplé, plné krve…
Ty musíš! – Jinak zemru, a nikdy víc mne neuvidíš.“
Jakkoli se Jákob trápil tím děsivým úkolem, věděl, že to utrpení by nikdy nesnesl, měl-li by se svého nového štěstí vzdát. Nechtěl, aby mu rybička umřela, tolik ji miloval! I omráčí kohosi uprostřed temné noci – uhodiv jej zezadu velikým kamenem – a pod příkrovem husté tmy odtáhne znehybnělého nebožáka k opuštěnému molu; nečeká dlouho a tu zas bledý hřbet vystupuje z černé vody.
„Vhoď to tělo sem ke mně, drahý Jákobe. Zachováš tou potravou můj život a věř: můj vděk tobě naši lásku ještě posílí.“
Jákob svrhl omámeného človíčka do moře. Nemyslil při tom na nic: v hlavě měl prázdno – propastné prázdno. Přesto ho celé prázdno tolik tížilo! Až nesnesitelnou stává se ta tíha mysli, když se ona propast zavře, aby on konečně přišel k tomu, co právě učinil – tak, když pod molem zašuměly vody a ze tmy hlubin se ozval podivně tlumený, jakoby bublavý lidský výkřik.
Jákob se rozplakal, celý se roztřásl; měl dojem, že je nemocen. Zmocnila se ho ochromující slabost a jen taktak se dovlekl do nejbližší hospody.
Tam si vydlužil úlevné bezvědomí a druhý den byl tak sláb, že ani k moři nedošel.
Než třetího dne se tam přece dovleče a zoufale vyhlíží svou milovanou.
Volal ji úpěnlivě a teskně, až ona přišla.
„Proč jsi mne nenavštívil včera, nejdražší Jákobe? Chyběl jsi mi.“
„A ty mně…“
„Chtěla bych se s tebou milovat, ale jsem slabá, protože jsem včera nejedla. Potřebuji další potravu, nejmilejší Jákobe. Musíš mi nosit lidské maso od nynějška každý den, jinak umřu. – Taková je sudba.“
„Sudba?!“ vyhrkl. „Což nedá se ona zlomit?“
„Bohužel, můj nejdražší. Toho není možno…“
Načež vzdychla a potichu dodala: „Leda že bys –“
„Co?!“ vykřikl Jákob pohnutě. „Pověz! Pověz, co mám udělat! Přísahám, že udělám cokoli, jen abych tě zlé sudby zbavil! – Aby bylo zas všechno jako dřív, lásko moje…“
„Nebyla bych tě o to nikdy žádala. Avšak vidíc, že mne miluješ hluboce jako já tebe, a jsouc si nyní jista, že uděláš pro naši lásku vše, vyslovím to tedy a ty nezapomeň, že jsi mi přísahal!“
Hned mu pověděla, co žádá.
Měl jí přinést obrovskou oběť – vlastní ženu!
Neb to ona stojí v cestě.
Jákob nechápal prosbu, když se dušoval, že svou ženu dávno nemiluje. Že ji nemá ani trochu rád – vždyť proč by měl, co ona jím pouze pohrdá?
„Ne. – Já vím, že ji stále miluješ. A to mne zahubí…“
V noci tedy Jákob přinesl spící tělo.
Neslo se mu těžko, jak kdyby spolu s masem a kostmi táhl veškeré strázně – i radosti – jejich dosavadního společného života. A když nechával tělo po kluzkém molu sklouznout do vody, cítil, jako by mu rvali srdce z těla rozžhavenými kleštěmi. Jakmile mu žena vyjela z rukou, chňapl po ní tak prudce, že do vody bezmála sám spadl, a když se potopila – rozpuštěné vlasy naposled vlající na temné hladině –, byl by nejradši na místě shořel, sám sebe do pekla poslal.
Leč ryba ho dovedně chlácholila naléhajíc, ať přijde zítra.
Vše se spraví, začnou spolu nový život, na ženu mu dá ryba zapomenout, chmurné a nicotné vzpomínky nahradí radostnými a velkými – až daruje mu blaho, o jakém se nikomu ani nesnilo.
Dalšího dne tedy přišel, jak řekla. Byl však zlomený. Nohama sotva šoupal, přicházeje k molu, a sotva věděl, sní-li či bdí, zře tam rybu na něho mluvící a sliboující mu bezbřehé potěchy, neskonalou, věčnou radost; jemu, který teprve co svou ženu zabil, uvědomil si jak moc ji stále…; jemu, jenž celý den ujišťoval uplakaná děcka, že se maminka vrátí; jemu, který jim to dokonce slíbil.
„Nezoufej, Jákobe, miláčku můj. Bolí mne, když se trápíš. Pojď sem a obejmi mne.“
A Jákob jako bez ducha dělal, co mu ryba řekla.
Pár dní to tak šlo. Jákob byl jako v mdlobách a děti křičely – starostí o maminku, brzy snad více hladem. Domácnost chátrala a Jákob byl celé dni pryč, utěšován rybou.
Teprve když jej ona hrozná tma, v jejíž zajetí se sám uvrhl, propustila alespoň kus ke světlu a část rozvahy se mu vrátila, ptal se Jákob ryby, kde je to štěstí, které slibovala. – Kde je ta bezbřehá radost, potěcha nad potěchy?
„Není tu. A nemůže tu být. Ještě ne. Neboť naše láska není dosud čistá. Naší lásce ještě cosi brání, Jákobe! A nemysli prosím, že jsi jediný, kdo trpí. I já trpím: a trpím kvůli tobě! Ach, kolik já trpím! Kvůli naší lásce!“
Jákob nevěděl, jak to myslí.
„Cožpak nic nechápeš? Nechápeš, co vyžaduje skutečná láska, můj blázínku?“ povzdechla ryba. „Povím ti, a ty dobře poslouchej! Skutečná láska – taková, kterou slibuji, taková, jejíž záři se nic na světě ani mimo svět nevyrovná – vyžaduje, aby ses pro ni vzdal všeho. – Všeho, můj nedražší!“
„Jak? Vždyť… Přece… Co nám ještě stojí v cestě? Já mám jenom tebe!“
„Přemýšlej o tom. – Běž domů a usilovně přemýšlej. A v noci přijď… S odpovědí. Mám veliký hlad, můj milý. Třikráte větší než obvykle!“
Tak jej propustila a doma na Jákoba čekaly uplakané děti. Hladové, vystrašené, zmatené. Žádaly maminku, žádaly jídlo.
Nic z toho jim dát nemohl, pohádky o mluvící rybě je netěšily, ani kdyby snad byly pravdivé, a v noci přišel Jákob k molu s velikým pytlem. Vysypal tři hubená tělíčka do vody, sedl si na kraj mola a zatímco se v hlubinách pod ním konala strašlivá hostina, konečně jeho slzy skrápěly mořskou hladinu. Plakal nad zmařeným životem; možná než nad životem rybou pozřených, více nad svým vlastním.
„Netrap se, Jákobe,“ řekla ryba, když se nasytila. „Konečně jsi dosáhl, po čem naše láska od začátku volala! Odteď už nám nic nebude překážet. Běž domů – jsi sláb, neboť jsi vykonal velikou věc. Spi však s dobrou myslí, protože až ku mně zas zítra s večerem přijdeš, naděješ se tolika dobrého – ! Vše bude, jak jsem slíbila, miláčku můj nejdražší!“
Jákob poslechl, domů došel – co však mu zbylo z domova? –, ale nemohl spát s dobrou myslí.
Nemohl spát vůbec. Ležel. Později se posadil. A dokonce postavil – k ránu, kdy celou nezvykle tichou noc probděl, zíraje do tmy. Nepřemítal nic, nelitoval, jenom zíral – oči doširoka –, a snad čekal…
Tak čekal i celý příští den, aby s večerem přišel k molu, jak ryba poručila. Šel docela jako loutka, tělo bez duše.
Mezitím se strhla bouře.
Hromy bily oblohu a proudy studených vod v mohutných lanech skrápěly zemi. Jákob spíše instinktivně přidal do kroku. – Brzy běží.
Než doběhl k molu, byl již na kost promočen, mokré šaty se lepily k jeho promrzlému tělu, třásl se jako osika, a čelo jej pálilo, jak do něho neustávající noční nečas vytrvale tloukl chladem mohutného deště…
A tím vším se jeho tělo opět probudilo. – Ubožák opět zahořel vůlí k životu, mrazivý déšť vzkřísil nové touhy, chtíče probuzené z dosavadní ospalosti se hlásily o slovo mocně, jako by se pokoušely přeřvat ohlušující kakofonii zuřící bouře a Jákob se k tomu všemu přidal konečně vlastním hlasem, volaje rybu.
Volal ji, toužil po ní, křičel to do světa: Už má jen ji! Chce se jí odevzdat! Nyní, když k tomu nadešel nejlepší čas!
Zpráchnivělé molo se prohnulo pod neváženými kroky rybářova běhu, prasklo a Jákobův toužebný řev pohltila zpěněná voda.
Nešťastník sebou škubal, mlátil rukama i nohama, ale ze zajetí bouřícího nočního moře se dostat neuměl. Pro samou tmu, déšť a vlny vrhající slanou vodu do jeho očí, neviděl ani, kam se pokouší plavat. Volal rybu. Svoji nejmilejší. Svoji jedinou. Jedinou, která mu zbyla. Jedinou, která ho opravdu milovala. Volal ji, ať mu pomůže. Doufal, že je nablízku a bezvýhradně věřil, že ihned přispěchá, dozví-li se, že její milý, který pro ni všechno obětoval, je v úzkých. Ani na chvíli nezapochyboval, že ona to udělá, může-li. Dokonce tehdy, kdy už se potopil a ztratil veškerou naději, že se nad hladinu s pomocí vlastních sil dostane, věřil, že ryba v pravý čas zasáhne. Jejich láska musí nad smrtí zvítězit – byla přeci tak ryzí, tak čistá! Všechny překážky překonala, aby došla až sem…
Dokonce v nepochybně posledních chvílích svého bídného života, Jákob cítí, že je mu jeho nejmilejší nablízku.
A skutečně: jeho zoufalý boj pozorují dvě chladné černé oči. Klidně a trpělivě čeká ryba na své zasloužené sousto, čeká, až Jákobova ústa naposledy vypustí ony překrásné bubliny, kterými se vždy tak bavila.
Jákob ztuhnul v křeči, a teprve se ona nenuceně pozvedla z kalné tišiny, aby se jejich těla naposledy – konečně nejdokonaleji – spojila.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Pantagruel', 06.05.2011 12:49.

Názory čtenářů
06.05.2011 12:40
karel_letoun
No toto!!! Dobrý a drsný!!!!
06.05.2011 12:47
Pantagruel
Děkuji, Karle. Jsem rád, že se líbilo.
06.05.2011 14:10
Andrew Maxwell
Tak celkovej názor. dobrý. Líbil se mi jazyk, kterej v některejch místech je takovej..pohádkovej, erbenovská potika řekl bych. Chcilku jsme myslel/ doufal, že ten příběh bude podobenství o nevěře a žádná skutečná ryby nebude existovat, pa už jsem viděl, že to prostě bude masakr :-)). Ten konec je vpohodě, nicméně to nějak zbavilo Jákoba nutnosti tu situaci nějak vyřešit, prostě se něco stalo, co to za něj vyřešilo. A na začátku mě taťka Jakob pěkně štval, že místo aby šel někam makat, tak když se nemoh dívat na bídu svejch dětí, šel na ryby, aby ji neviděl :-)). Fakt mi to popisování vznikajícího a prohlubujícího se vztahu k rybě přišlo jako docela výstižnej popis stavu nevěry .. dávám tip
06.05.2011 16:13
Pantagruel
Díky Andrewe. Divil bych se jenom, že bych dokázal výstižně popsat cosi jako stav nevěry - jsem totiž tak věrný, že něco takového ani nemohu znát, je mně to naprosto cizí :-)))))
Ano, to je zajímavý postřeh, že se to tak nějak samo vyřešilo a on byl zbaven nutnosti nést důsledky svých činů, výčitky apod... Tak mi to vnuká myšlenku, jak bylo (v tomto smyslu) nepraktické zločince popravovat - tím se to za ně taky vždycky samo vyřešilo. :)
07.05.2011 12:12
muclicka
Erbenův horor) možná trochu naivní horor hned od začátku bylo jasný jak to dopadne a to je špatně nebo dobře, ha?)
07.05.2011 14:03
Pantagruel
Děkuji za kometář i za tip. Ano, není to detektivka, spíš opravdu docela přímočará věc. :)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)