V malé a malebné podhorské vesničce jménem Trojany žila svým poklidným životem rodina Mráčkových. Nebyli ničím zvláštní, nijak se nesnažili vyčnívat nad řady jim podobných obyvatelů domečků vyrůstajících jako hříbky v zasněžené venkovské krajině. Tatínek Zdeněk dělal listonoše a tak odcházíval z domova brzy ráno, aby stačil spáčům z celého kraje vhodit do schránek jejich ranní noviny a lístky od známých. Maminka Vladislava byla paní učitelkou ve školce, do níž se sjížděly děti z celého kraje. Přesto, že se celé dny věnovala cizím dětem, na cestě domů vždy vyzvedávala ze školy svého synka Honzíka a neúnavně si s ním povídala o právě prožitém dnu.

Honzík, přestože zatím jedináček, se ve volných chvílích nenudil. Zdědil po svém dědečkovi nadání na práci se dřevem a tato záliba ho naprosto pohltila, takže jeho pokojík vypadal spíše jako truhlářská dílna neustále uprostřed největšího shonu. Od stropního světla visel skoro půlmetrový model letounu ze druhé světové války, na stěnách vyřezané obrázky různých motivů - drobný betlémek, jezdec na závodním koni v trysku, auto z třicátých let. Vedle stolu hlídal dřevěný pes v životní velikosti, u postele ještěr ukusoval z jakéhosi prehistorického keříčku. Zkrátka celý pokoj byl dřevěným zhmotněním fascinujících příběhů vyčtených z knížek. Rodiče Honzíka podporovali, mimo jiné proto, že také rádi přicházívali do toho malého dětského ráje, vonícího zpracovávaným dřevem a dávnými sny.

Poslední dobou však Honzík pracoval na něčem tajném a nechtěl nic prozradit ani mamince, ani tatínkovi. Maminka pokaždé, když spolu dělali úkoly, nakukovala směrem k natažené plentě ze starého prostěradla a snažila se zahlédnout alespoň kousek ze synkova tajemství. Honzík se vždy trochu rozčiloval "Mami, nech toho, to bude překvapení" a nutil maminku opět se soustředit na matematické příklady v rozevřené cvičebnici. Chlapec pracoval na svém "tajném projektu" poměrně dlouhou dobu a jak se chýlila doba, prou kterou svůj výtvor plánoval, rostlo i v něm těžko skrývané napětí. U jídla sedával s nepřítomným pohledem a občas se mezi sousty pousmál. Maminka si trochu dělala starosti, jestli to chlapec přece jenom se zaujetím pro své hobby nepřehání, ale tatínek ji uklidňoval, že takoví kluci v tomhle věku bývají. Nadchnou se pro něco a pak neví o okolním světě ani to, že existuje.

Přišla neděle. Tatínek Zdeněk se protáhl na posteli a vychutnával si ten pocit, že se jednou týdně může pořádě vyspat. Maminka už v ložnici nebyla, což nebylo neobvyklé, protože nikdy nevydržela v posteli déle než bylo nezbytně nutné a ihned po probuzení běžela něco dělat. Co však tatínka překvapilo, byl fakt,že nikde neslyší dupat toho malého uličníka, který každou neděli vstával brzy a vůbec si neužíval toho, že nemusí. Tatínek vylezl z postele a vydal se ven z pokoje, aby zamířil do koupelny. Venku před dveřmi ho čekalo velké překvapení. Konečně uviděl, na čem Honzík celou tu dlouhou dobu tak usilovně pracoval. U dveří stál asi metr vysoký dřevěný koník na kolečkách, vyzdobený v starořeckém stylu. Byla to nádherná práce a i nezkušené oko si muselo povšimnout všech těch nepatrných detailů, které z koníka dělaly téměř umělecké dílo. Na krku visela koníkovi cedulka s nápisem "Tatínkovi k narozeninám ozdoba do pracovny". Teď teprve si tatínek Zdeněk uvědomil, že má dnes narozeniny. A Honzík na to myslel, takovou dlouhou dobu dopředu. "Udělal mi opravdu radost" pomyslel si a zavezl koníka do pracovny a nechal ho tam stát po straně svého pracovního stolu. Pak vyrazil na snídani.

Kdyby tady končil příběh o dřevěném koníkovi, byl by sám o sobě jistě dostačující. Malý rodinný příběh o nečekaném dárku. Tečka. Jenže i vy cítíte, že to ještě není všechno, že něco chybí. Pointa je za dveřmi. Za dveřmi do pracovny.

Tma už začínala být nepříjemná a malé průduchy nedodávaly očekávané množství vzduchu. Ruka připlácnutá těsně k tělu ztěžka našmátrala západku tajných dvířek a jedním pohybem vpustila dovnitř životadárný kyslík. Ze zdobeného dřevěného koníka se vysoukal malý kluk a s pocitem toho, že dělá něco zakázaného a zároveň prožívá úžasné dobrodružství, vyrazil směrem k zakázané skříni v tátově soukromé pracovně. Do pracovny Honzík nikdy sám nesměl a to že občas pootevřenými dveřmi zahlédl, jak tatínek pokradmu otevírá velkou zelenou skříň v rohu, jeho zvědavost jenom podněcovalo. To, co tam našel, ho nakonec vlastně ani moc nezajímalo a nechápal, co na tom ti tátové mají, ale jednou, až bude velký, si jistě vzpomene na ten kouzelný počáteční okamžik, kdy vymyslel ten PLÁN.