Gus běžel jako o závod. Měl v sobě sice pár piv, ale to, co se hnalo za ním, ho nenechávalo na pochybách, že kdyby zpomalil, že by byl konec. Před pár minutami vycházel z hospody U zeleného koně a protože po 4 pivech na něj vždycky přijde močopudná nálada a nechtěl už se vracet dovnitř, opřel se hlavou o cihlovou zeď protějšího domu a ulevoval si. V tom za sebou spíš podvědomě vycítil, než že by uslyšel, něčí přítomnost. Ještě pořád se zbavoval tekutin a ten někdo stál asi dva metry za ním a pozoroval ho. "Co čumíš?" otočil se přes rameno Gus a místo toho, aby zahlédl nějakého úchyla, měl pocit, že na něj civí nějaké zvíře. Trhnutím se otočil a ani si pořádně nedopnul kalhoty a s výkřikem hrůzy vyrazil. Vysoká postava s chlupy po celém těle a tlamou jako vlk se s odfrknutím šelmy rozběhla za ním. Gusovy polobotky klapaly o hliněnou cestu mezi vysokými cihlovými domy bez omítky a zvuky toho úprku a vyděšeného dechu se odrážely od okopaných zdí. Kočky poskakující po zídkách oddělujících neudržované zahrádky seskakovaly do tmy a s naježenými chlupy a příšerným vřeštěním mizely za nejbližším rohem. Děsivá postava skoro neslyšně chvátala ulicí. Z vyceněných zubů kapaly sliny a v zelenkavých očích se odrážel osamělý měsíc. Gus zahnul za roh a koutkem oka zahlédl tu příšeru za ním. Ale byla, můj bože, mnohem blíž, než čekal. Sotva tři kroky za ním. Gus vyjekl, jednak hrůzou a jednak proto, že si, jak zahýbal za roh, vymkl kotník. Nebo jenom podvrtnul. Ale ta bolest, to se nedalo vydržet. Chvilku ještě statečně běžel po zmrzačené noze, ale pak upadl. Zpocenou dlaní se opřel o studenou zem a otočil se vstříc své záhubě. Postava ho v mžiku doběhla a Gus ihned pocítil její tlapy na svém krku a horký dech v obličeji. Začal křičet a zavřel oči. Pak ucítil, jak ho ten vlk nebo co to bylo zvedá ze země a …. odhazuje ho na hromadu starých papírových krabic. Pak ten tvor zmizel. Gus ještě chvíli ležel na hromadě odpadků a nemohl uvěřit tomu,že ho ta věc nechala na pokoji. Asi ji něco vyrušilo. Zaplaťpánbu. Naprosto střízlivý Gus se pak vydal k domovu.

(Příběh 2)

Giny už ležela ve své postýlce asi deset minut, ale nedařilo se jí usnout. Měla tenhle problém teď celkem často a i když o tom říkala svým rodičům, nevěnovali tomu nijak mimořádnou pozornost. Ale ano, obešli s ní celý dům a prohlédli v jejím pokojíku každý tmavý kout, ale Giny cítila, že to vše dělají jenom naoko, aby mohli říct, že udělali co mohli. Giny se necítila o nic bezpečnější, než předtím. Zavřela oči a pokusila se myslet na něco hezkého, jak jí poradila maminka. A pak se to ozvalo znovu jako každý večer. Tichý, velmi tichý šepot, jako by se jen mlha plazila po podlaze: "Jestlipak víš, kdo je pod postelí…?" Jestlipak Giny víš…?" Gininy oči mířily do prázdna a její uši se snažily přesvědčit hlavu, že se jí to jen zdá. "Že se mi to jen zdá?" prosila v duchu holčička a přitáhla si peřinu až k bradě. "Ale nezdáááá" odpověděl teď už polohlasem někdo v místnosti a Giny se s výkřikem posadila na posteli. Nevěděla, jestli se víc děsí toho, že někdo odpovídá na to, co si jenom pomyslela nebo toho, že s ní někdo JE v místnosti. A ještě nejspíš u ní pod postelí. Je pod postelí? Tak blízko? Ani to nestihla domyslet a strašlivá rána skoro nadzdvihla pelest postele. To už Giny na nic nečekala a jedním skokem byla z postele pryč. Vyrazila ke dveřím a popadla za kliku. Kliku oddělující ji od světla chodby a od chodby vedoucí k rodičům. Jenže klika se ani nehla. Byla, jako by ji z druhé strany někdo držel. Náhle se z druhé strany dveří ozval ten hlas: "To Já držím kliku. Chacha. Já myslím, že…." A pak už se neozvalo nic. Giny se přistihla, že drží křečovitě kliku a poslouchá ticho kolem. Odskočila od dveří a začala brečet a brečela, dokud nepřišli rodiče a nezačali ji chlácholit. Jako už tolik večerů předtím.

(Závěr)

Kain seděl na svém lůžku a zprudka oddychoval. Dnes v noci nabral tolik síly, kolik už několik dní ne. Usmíval se. Ten opilec, to byla snadná záležitost a ten se z toho vzpamatuje rychle, ale ta holka, ta ho trochu mrzela. Asi jí už nechá napokoji. Jenže nemá jinou možnost. Tak jako stovky tisíc jemu podobných žije z lidského strachu. Je to jednoduché, když dokážete číst jejich myšlenky. Zjistíte, čeho se nejvíc bojí a pak jim to dáte. Někdy stačí trošku změnit podobu, někdy je třeba složitějších kousků, ale nejčastěji se lidé bojí sami sebe, vlastních stínů a hříchů minulosti. Nakonec si myslí, že si to i zaslouží. To je jejich věc. Kain vždy vygraduje jejich strach na maximum a čerpá z něj sílu, potřebnou pro přežití. Jen je nesmí nechat, aby rezignovali nebo v sobě sebrali odvahu. Všechen strach by potom zmizel a celá akce by byla zbytečná. Při úspěšné akci se lidský strach váže na Kainovu krev jako nové barvivo. Roznáší energii po jeho těle. Není to otázka libovůle, je to otázka přežití.