Matěj tušil, že se ten den něco stane. Dorazil do práce jako obvykle, odkódoval patro, rozložil si své věci na stůl a zapnul počítač. Potom vyrazil do obchodu pro snídani. Jen za ním však zaklaply dveře, políbila ho múza.
Matěj Pavlický byl spisovatel. Psal hlavně horory a v tomhle žánru byl opravdu dobrý. Jeho knihy se prodávaly báječně a zrovna minulý týden se bavil se svým agentem o možné expanzi za hranice. Takže je jasné, že se mu občas stávaly takové situace jako srážky s múzami.
Tenhle polibek však byl jiný. Matěj totiž nebyl profesionální spisovatel. Je pravda, že si ve svých 30 letech přivydělával psaním na živobytí, vedle toho ale ještě každý den chodil do normální práce. Nedávno dokončil knihu a zrovna se rozjížděla reklamní kampaň. Měl tedy v uvozovkách odpočinkové období, v tom ho však přepadl inspirativní polibek.
Matěj zůstal stát téměř bez hnutí a před očima mu běžel scénář nového příběhu. Po pár vteřinách skončil a Matěj se zamyšleně vydal směrem k obchodu. Chodil tam téměř každý den a cestu měl v nohách. Automaticky sešel ze schodů, dveře s fotobuňkou se mu otevřely a on jako bez ducha vyšel do mrazivého rána. Nevnímal pozdrav vrátného ani mrazivý vzduch.
„Celebrita,“ odfrkl si vrátný s pohrdáním. „Vyšlo mu pár knížek a už nad ostatními ohrnuje nos.“ Opět se ponořil do otevřeného čtiva a během chvilky na spisovatele zapomněl.
Matěj se mezitím krok za krokem blížil k budově, kde hodlal zakoupit stravu na celý den. Neonové logo vzhledem k rannímu šeru svítilo do dálky a lákalo nákupu chtivé i tepla chtivé návštěvníky do vyhřátých prostor. Kolem Matěje se přehnalo několik spěchajících důchodců, kterým viditelně mráz nedělal dobře. Ono taky kdo by si v mínus jedenácti stupních lebedil. Matěj ale kráčel dál jako stroj a domýšlel detaily nového příběhu. Pomalu se před ním objevila silnice, na jejímž druhém konci již stálo nákupní středisko. Odhodlaně vstoupil na přechod pro chodce, aniž by jen na vteřinu přestal přemýšlet nad novým příběhem. Udělal dva kroky a z úvah ho vytrhlo skřípění brzd a rychle se přibližující troubení. Zvedl hlavu a zadíval se překvapeně do oslňujících světel, než ho prudký náraz odhodil.


Matěj chvíli ležel bez hnutí a přemýšlel, co se to stalo. Překvapivě necítil bolest.
„Jste v pořádku?“ zaslechl najednou chraptivý hlas. „Pomůžu vám vstát.“ Vzápětí ucítil na rameni ocelový stisk ruky, která ho vytahovala vzhůru.
„Auu,“ zasyčel Matěj. „Dávejte pozor, člověče!“ Odpovědí mu však bylo pouze chraplavé zachechtání.
„Takhle se přece smála ta zrůda Antony z mé první knihy,“ blesklo Matějovi hlavou. „Psal jsem, jak se genetické pokusy s mutageny zvrhly, a celá klinika byla vyvražděna mutanty. Jako poslední byl na kusy roztrhán ředitel, nad jehož mrtvým tělem se Antony dlouho ďábelsky chechtal.“ Otočil se k muži, který mu pomáhal na nohy, a strnul. Velmi živě si vzpomněl na několik dlouhých dní, které strávil detailním popisem hlavního hrdiny ve své prvotině. Vykreslil ho do nejmenších detailů, až i jemu samotnému běhal mráz po zádech při představě jeho znetvořeného obličeje. Teď se do něj díval doopravdy.


„Ale já za to opravdu nemůžu,“ vysvětloval skoro plačtivě drobný mužík ohromnému policistovi. Modrá světla záchranky byla vidět ještě v dálce a v ní se proti své vůli zamyšlený spisovatel v bezvědomí přesouval do nemocnice. „Na přechod nebylo vidět a on mi pod auto vešel na poslední chvíli. I když jsem jel pomalu, tak už jsem to prostě neubrzdil.“ Policista nijak výpověď nekomentoval a zapisoval si každé slovo. Přidal i stručné výpovědi několika důchodců, kteří pod vidinou slávy a vystoupení v bulvárním tisku opustili vyhřáté nákupní středisko a vyrazili na mráz. Když muž zákona dopsal, rozpustil všechny přítomné a šel si dát do blízké cukrárny horký čaj. O pár minut později už nepříjemnou událost připomínala pouze zamrzlá krvavá kaluž, která svítila několik metrů od přechodu.


Matěj horečně přemýšlel, jak se vymanit ze železného sevření svého věznitele. Začínaly ho z toho stisku brnět prsty a cítil, že už to dlouho nevydrží. Navíc se na něj ze vzdálenosti několika desítek centimetrů šklebila křivá ústa plná zkažených zubů a každý Antonyho výdech ho nutil ke zvracení. Fascinovaně zíral i na jeho krvavé oko. S každým mrknutím se zalévalo další dávkou krve, která odkapávala na zem a tvořila rudou pomalu zamrzající kaluž. A právě to kluziště pod nohama zrůdy vnuklo Matějovi nápad. Trhnul s Antonym tak, že musel udělat krok na zamrzlou louži. Pak ho Matěj prudce kopnul špičkou své boty do křivé nohy. Antonymu podjely nohy a překvapeně se pustil Matějova ramena. O zlomek vteřiny později s žuchnutím dopadl na zem a začal zlostně nadávat. Jeho kletby však Matěj slyšel jen jako vzdalující se štěbetání, protože už uháněl do bezpečí nákupního střediska.


„Dělali jsme, co jsme mohli,“ řekl s povzdechem doktor k paní Pavlické, která stála u prosklené stěny jednotky intenzivní péče. Jako na ohromné obrazovce viděla neutěšenou scenérii – její manžel tam ležel napojený na přístroje a nejevil známky života. Pouze kardiogram signalizoval, že Matěj není mrtvý.
„Jak to s ním vypadá?“ zeptala se tiše doktora, aniž by ze svého muže spustila oči. Doktor pokrčil rameny.
„Je v komatu. Může se probudit za týden, za rok, ale také vůbec. Teď vám nedokážu říci nic víc.“ Paní Pavlické zacukalo ve tváři a v očích se objevily slzy. Rychle je ale utřela hřbetem ruky – pláčem teď nikomu nepomůže. Bude muset čekat a modlit se.


Matěj měl už jen pár kroků ke skleněným dveřím. Doufal, že za nimi bude v bezpečí a Antony si do osvětleného obchodu plného lidí netroufne. Najednou však Matěj zjistil, že něco není v pořádku. Zpomalil a k fotobuňce došel velmi pomalu. Dveře odfoukly, otevřely se a vypadla z nich zakrvácená hlava. Kutálela se Matějovi k nohám a cestou překvapeně koulela očima. Dveře se zase zavřely, ozval se tlumený výkřik a další postava se zhroutila na zem. Matěj ustoupil o krok zpátky - už se mu obchod tak bezpečný nezdál.
„Takové dveře přece byly v mé druhé knize,“ pomyslel si při ústupu. „Jako gilotina krájely lidi, kteří chtěli projít.“ Nechtěl čekat, jak to celé dopadne. Jeho verze příběhu skončila špatně, co kdyby to stejně dopadlo i tady.
„Co nejdál odsud,“ blesklo Matějovi hlavou a rozeběhl se směrem k tramvajové zastávce.


„Jak je to možné?“ ukázala paní Pavlická na svého manžela, stále ležícího bez hnutí na JIP. Od oné nešťastné události uplynulo několik týdnů a ona každý den chodila do nemocnice s nadějí, že Matěj otevře oči a všechno bude jako dřív. Dnes ale objevila v jeho hustých havraních vlasech stříbrné nitky. „Co se to s ním děje?“ Doktor jen pokrčil rameny.
„Těžko říct,“ odtušil. „Hlídáme ho, včera ho navíc vyšetřoval neurolog a objevil zvýšenou mozkovou aktivitu. Co to ale znamená, to nedokázal říci. Myslí si, že by mohl mít živé sny, ale je to jen domněnka.“ Konejšivě vzal nešťastnou paní kolem ramen. „Musíte být trpělivá.“


Matěj dorazil na tramvajovou zastávku a prodíral se lidmi. Takový nával na zastávce ještě nezažil a marně přemýšlel o důvodu. Mrknutím na hodinky zkontroloval čas a z jízdního řádu odečetl dobu čekání. Byl z dnešního dne trochu rozhozený. Přestože začal jako každý jiný, všechno se pak nějak pokazilo. Chtěl si na uklidnění zapálit cigaretu, v žádné kapse však krabičku nenašel. Zhluboka si povzdechl - asi mu musela vypadnout po tom nárazu. Zdálky zaslechl zazvonění a mezi lidmi to zašumělo. Podíval se směrem ke konečné a ke světlu z pouličních lamp se přidaly reflektory tramvaje. Matěj se zadíval pozorněji a něco se mu na těch dvou svítících bodech nezdálo. Jen nedokázal rozpoznat, co na nich není v pořádku. Tramvaj se pomalu blížila, byl slyšet její typický zvuk, až se najednou vynořila z ranního pološera. Lidé čekající na ostrůvku začali řvát a hystericky ječet a Matějovi došlo, co bylo na tramvaji špatně. Byla to plechová příšera se svítícíma očima a ohromnou tlamou plnou lesknoucích se zubů v přední části. Jakmile dorazila k nástupnímu ostrůvku, švihla hlavou a několik lidí zmizelo v černé díře jejího chřtánu. Druhé mrsknutí a další skupinka byla pryč. Někteří lidé se snažili utéct, příšera však byla rychlejší. Prokousávala se davem k Matějovi, který stál jako přikovaný. Když už chybělo jen pár metrů, Matěj se konečně vzpamatoval a vrhnul se do silnice co nejdál od zubatého monstra. Naštěstí tam zrovna nic nejelo. Tramvaj zlostně zazvonila a zmizela v pološeru. Matěj se rychle doplazil na chodník a sedl si na obrubník. Zadíval se na mizející červená světla a přejel si rukou po čele.
„Co se to dneska děje?“ pomyslel si. „Takovouhle tramvaj jsem přece poslal na lidi ve své Vzpouře strojů. Asi bych potřeboval psychiatra.“ Uvědomil si, že o dvě tramvajové zastávky dál směrem do centra je nemocnice, kde určitě psychiatr bude. Rychle tedy vstal a vyrazil. Cesta se po chvíli začala svažovat z kopečka, takže postupoval docela rychle. Netrvalo dlouho a objevil se před ním nemocniční komplex.


Paní Pavlická si zděšeně přitiskla ruce na ústa, aby nevykřikla. Stříbrné nitky v Matějových vlasech se změnily v bílé prameny. Její milovaný manžel jí tu stárnul před očima a ona s tím nemohla nic dělat. Vytryskly jí slzy bezmoci a zatnula ruce v pěst. S doktorem mluvila každý den a pokaždé dostala stejnou odpověď. Trpělivost, trpělivost, trpělivost.


Matěj se před bránou zastavil a přemýšlel, co by ho ještě tak mohlo potkat. Kromě své prvotiny, ze které už měl tu čest s Antonym, snad žádná jiná jeho kniha neměla s nemocnicí nic společného. A přitom to je tak báječné prostředí pro hororové příběhy. Nakoukl do nemocničního areálu a opatrně se rozhlédl kolem sebe. Všechno vypadalo normálně a v pořádku - pacienti spěchali za svými doktory, občas se mihnul nějaký lékař nebo sestra, žádná anomálie nebyla na první pohled vidět. Matěj tedy vyrazil k informační tabuli, aby našel psychiatrii. Když zkoumal jednotlivé budovy a pavilony a hledal toho správného lékaře, prošla kolem něho najednou jeho žena.
„Markéto?“ vyrazil ze sebe překvapeně. „Markéto!“ Ta však zamyšleně někam spěchala a na jeho volání nijak nereagovala. Matěj úplně zapomněl na psychiatra a rozeběhl se za ní. Už ji skoro měl, když ze dveří vyšel doktor v zakrváceném plášti a na nic netušící ženu se vrhl. Matěj neváhal a skočil mu do cesty. Oba se svalili na zem a Matějovi chvíli trvalo, než nad útočníkem získal převahu. Dvakrát ho udeřil pěstí do obličeje a doktor znehybněl. Matěj rychle vyskočil na nohy a rozeběhl se ve směru, kde tušil svou ženu. Po pár vteřinách ji v dálce před sebou uviděl a zrychlil. Najednou mu výhled zakryli dva mohutní saniťáci, kteří se také viditelně chystali Markétě ublížit. Matěj ještě zrychlil a nohy mu kmitaly, jako by byl závodní kůň. Překvapeně zjistil, že i když není žádný velký sportovec, dokáže vyvinout poměrně velkou rychlost a přitom necítí únavu. Doběhl dva svalovce, jednomu zezadu podrazil nohy a druhému prudce vrazil do zad. Oba překvapeně vyjekli a svalili se na zem. Matěj je přeskočil a uháněl dál. Odstrčil ještě několik dalších lidí, kteří se mu připletli pod nohy, a dohnal svou ženu před vchodem na chirurgii.
„Markéto,“ chtěl ji chytit za ruku, mezitím se však otevřely dveře a ona hbitě vklouzla dovnitř. Matějovi bylo divné, že nereaguje na jeho volání, na přemýšlení však neměl čas. Jeho žena skočila do výtahu a stiskla tlačítko čtvrtého patra. Než mohl Matěj zareagovat, dveře se zavřely a výtah se rozjel.
„Čtvrté patro,“ řekl si Matěj pro sebe a rozeběhl se po schodech nahoru. Bral schody po dvou po třech a tak mu výstup netrval dlouho. Ve čtvrtém patře jeho žena prohodila pár slov se sestrou a to ho zachránilo, jelikož o chviličku později se za ní zaklaply dveře. Matěj vzal za kliku, otevřít se mu však nepodařilo. Lomcoval s dveřmi, ty se však ani nehnuly. Naštěstí se však blížil doktor, který mířil stejným směrem. Otevřel dveře, vstoupil a než stihl dveře za sebou přibouchnout, proklouzl za ním i Matěj.
„Paní Pavlická,“ oslovil doktor ženu, která seděla na židli a držela si hlavu v dlaních. Matěj zatím s otevřenou pusou pozoroval místnost, ve které se ocitl. Nemocniční pokoj byl vybaven spoustou přístrojů a kabely se sbíhaly na jediné posteli, která stála uprostřed pokoje. Na posteli ležel bez hnutí bělovlasý muž. Matějovi přišel ležící povědomý, nemohl si ale vzpomenout odkud. Udělal pár kroků a zastavil se vedle postele. Přímo proti němu seděla jeho žena, on však nemohl odtrhnout oči od ležící postavy. Najednou ležící muž otevřel oči.
„Že ti to ale trvalo,“ pronesl vyčítavě k Matějovi. Matěj překvapeně ustoupil o dva kroky.
„Mně? Co mně mělo trvat?“ zatvářil se nechápavě. Bělovlasý muž si povzdechl.
„Cesta sem přece. I kdybys šel ty dvě zastávky tramvaje pěšky, nemohlo ti to přece trvat tak dlouho.“ Matěj se zamračil.
„To jsem jako měl celou cestu běžet? Vždyť jsem dorazil rychle.“ Muž nehnul ani brvou.
„Dvě zastávky za rok ti přijde rychle?“ Matěj zalapal po dechu a musel se chytit jednoho stojanu na kapačku. „Ale hlavně mi řekni, co jsi celou cestu prováděl. Vždyť se na mě podívej. Naše žena je z toho úplně na dně.“ Najednou to Matějovi celé zapadlo do sebe. Poznal ležícího starce a pochopil také, proč ho Markéta neslyšela. V rychlosti vypověděl, co všechno ho cestou potkalo.
„Proto jsi možná zešedivěl,“ zakončil své vyprávění a bělovlasý přikývl. Potom mu pokynul, ať přistoupí blíže k posteli. Matěj poslechl. Udělal pár kroků a bělovlasý ho chytil za ruku. Matějovi se podlomila kolena bolestí, která mu explodovala v celém těle. Snažil se vytrhnout, ale bělovlasý ho držel pevně. Netrvalo dlouho a Matěj bolestí omdlel.


Když znovu otevřel oči, skláněla se nad ním jeho žena s nadějí ve tváři.
„Markéto,“ vypravil ze sebe namáhavě. Usmála se a v očích se jí zaleskly slzy.
„Matěji, Matějíčku,“ zašeptala. „Ty ses mi vrátil.“ Těžce přikývl.
„Opravdu jsem byl celý rok mimo?“ zeptal se jí. Markéta se překvapeně narovnala.
„Ano, ale jak to víš?“ Matěj si unaveně vzdechl.
„Všechno ti řeknu, ale dneska jsem už unavený.“ Markéta vyskočila ze židle.
„Jasně - jen si odpočiň. Pořádně se prospi a já zase zítra přijdu.“ Šťastně ho políbila na čelo, zamávala mu a pak už se za ní zavřely dveře. Matěj zavřel oči a usnul hlubokým posilujícím spánkem.


„Matěji, kamaráde, ani nevíš, jak rád tě vidím,“ rozzářila se tvář knižního agenta, když se mezi dveřmi objevila postavička jeho přítele a chlebodárce. Ten přehodil hůl z ruky do ruky a zavřel za sebou.
„Neměl ti kdo vydělávat, co?“ prohodil Matěj trochu jízlivě, ale nemyslel to nijak zle. Agent ho znal a od srdce se tomu zasmál. Připravil mu židli a nabídl něco ostřejšího k pití.
„Tak na náš návrat,“ přiťukli si. Agent se poté Matějovi pochlubil, co podnikal v době jeho nepřítomnosti. Samozřejmě se nezapomněl zeptat, jestli pro něj nemá něco nového. Matěj mu beze slova podal svazek papírů. Agent je dychtivě vzal a zadíval se do nich. Po chvíli ale k Matějovi zvedl nechápavý pohled.
„Pohádky na dobrou noc?“ Matěj se pousmál.
„Víš, po mých příbězích se moc dobře nespí. Nebo spíš se po nich šediví. Tak jsem zkusil napsat něco jiného. Do kolika zemí se ti to podaří dostat?“