Vysoká lampa pouličního osvětlení vrhá skrz drobné mrholení kužel svého světla na mužova záda a klobouk clonící oči. Dlouhý béžový kabát splývá k zemi a jeho postavený límec kryje dvoudenní strniště, zpoza kterého vychází kouř značkového doutníku s vůní vanilky a dubové kůry. Neónové nápisy pokřikují na kolemjdoucí prozrazená tajemství o obsahu svých útrob a tahají ty se slabou vůlí do pootevřených dveří. Nad městem přelétává vrtulník a pátrá po zločincích.

Muž na něco čeká. Hlavou se mu honí nejrůznější myšlenky. Vzpomíná na své dětství, mládí, na to, jak přemýšlel o své budoucí kariéře. Jak chtěl být hlavně chlap, ze kterého bude mít jeho okolí respekt. Jak si přesně tuhle pozici vybudoval. Když vstoupil do baru, muži si instinktivně sedli o kousek dál a ženy toužily přisednout blíž. Taková síla z něj vyzařovala v jeho nejlepších letech a ani dnes, kdy ztratil něco ze své pružnosti, prudkosti a moci, nemá pocit, že by byl outsiderem. I ve svém věku, kdy se jeho hustou černou kšticí proplétají prameny šedivých vlasů, je pro mnoho lidí vzorem, pro mnoho jiných hrozbou. Je chlap. Potahuje ze svého doutníku a vzpomíná, kdy si poprvé dal tuhle značku - Bolivar Coronas - už v pětadvaceti mu to znělo vznešeně. Nebál se tehdy nikoho a ničeho. Byl na vzestupu. Každá obchodní schůzka pro něj byla výzvou, každá soukromá potěšila jeho srdce. To byla doba, kdy si začal dávat klobouk do čela a límec nahoru. To byl čas, kdy mu nejkrásnější ženy samy vtančívaly do náruče a zůstávaly do rána. Některé slibovaly, že navždycky, ale u některých se pojetí termínu "navždycky" měnilo v závislosti na tom, od koho dostaly nákladnější dárek. Ale když jste v pozici muže, který si může vybírat, nad touto vypočítavostí se jenom pousmějete. Muž se usmívá. To, na co čekal, se blíží.

Chromovaný nárazník černé limuzíny zastavil ve vzdálenosti 30 centimetrů od mužových nohou. Uvnitř vozu se rozsvítilo slabě zelenkavé světlo. Muž se pousmál nad dokonalou přesností služeb, které žádal. Doutník vzpomínek právě dohořel, a tak nezbývá než jít. Sotva odhodil konec doutníku do louže a vykročil směrem k vozu, otevřely se dveře na straně řidiče, vystoupul z nich šofér, zabouchl dveře za sebou a odešel do tmy. Těžké mužovy boty kráčí mokrou silnicí k dveřím, jež šofér opustil. Ruka bere za chladnou kliku a muž nastupuje. Trochu labužnicky, trochu nostalgicky se rozhlíží po interiéru vozu. Ano, přesně takhle si to představoval.

Černá limuzína se rozkošnicky pomalu rozjíždí. Na bočních a zadním skle se odrážejí pokřivené nápisy neonů, které tentokrát neuspěly. Muž zvyšuje rychlost vozu a už je za hranicemi města. Klikatou cestou stoupá nahoru na skálu, shlížející na blikající život dole, a pak zastavuje na samém vrcholku hory. Na chvíli se zadívá do dálky, na město, keré mu leželo u nohou, rozjede se proti srázu a i s luxusním vozem se vrhne vstříc jistému konci. Umírá spokojen s životem, který žil a s dojmem, který tu zanechal.

Závěr: František seděl na pohovce a v očích se mu zračil pocit, že tohle je ono. To, co právě viděl na televizní obrazovce, na něj udělalo silný dojem. Jeho vlastní život zdaleka nebyl tak chlapský a ještě nedávno měl pocit, že ani jeho odchod z tohoto světa takový nebude. Pak poprvé uviděl jednu z reklam firmy Eden Company, nabízející služby těm, kteří chtějí odejít ( v případě Františka ze zdravotních důvodů) a chtějí si vybrat, jak prožijí svoje poslední okamžiky. Rozhodl se hned. Tuhle reklamu si nahrál a od té doby si ji pouští několikrát denně. To, co znázorňuje, je přesně styl, který Františka oslovuje. A když se rozhodnete, všechno jde tak snadno. Objednáte si plechovku, v tomto případě A Real Man´s End (Konec opravdového muže), a ta vám přijde poštou. Uvnitř se nachází něco mezi kapalinou, plynem a kouřem a to vypijete. Váš mozek se naladí přesně na příběh, inzerovaný v televizi. A vy hrajete hlavní roli. František už svou plechovku má. Otvírá…….