hlavu na mém klíně, stočený jako malé štěně do klubíčka, „…no tak nebreč, už to bude dobrý…“

     co cítíš kromě mý ruky ve vlasech ? cítíš ještě něco ? a co cítím já, zajímá tě to vůbec ?

     měla bych tě nenávidět, za všechny ty vejlety do paměti mýho mobilu, za to, jak šmejdíš v mým noťasu a žárlíš na všechny kámoše, co mi ještě zbyli, za ty facky, i za ty, který jsem ti vrátila, ten škrábanec pod levým okem ti už žádná plastika nespraví, ty šmejde, aspoň jednou jsem se ti zaryla pořádně do těla, ale ty mně daleko víc, ty hajzle

     vzpomínáš si, jak jsme šli od psycholožky, to jsem tě poprvý viděla brečet, řekl jsi mi, že se rozejdeme, prej kvůli mně, věděl jsi, že to nedokážu, že bez tebe nerozdejchám ani sebe sama, svůj vlastní život

     teď spíš nebo to možná předstíráš a já ti to žeru, ostatně jako všechno, zas a znova ti naletím a budeme se plácat v naivní iluzi, že bude líp, chachá, nebude, oba to víme, lásko, že na béápéčko kromě pár chemickejch oblbováků nikdo nic nevymyslel

     vlastně ani ta zkurvená chemie mezi náma už nefunguje, je někde zalezlá, zadupaná pod podlahou našich životů, vzlíná v týhle tenký jehle, zoufalá a bledá jako my, tající v bílých závějích na čajový lžičce, jako všechny naše sliby, všechny naděje

     měla bych tě nenávidět, ale já tě miluju, slyšíš, ty kreténe

     „…tak už nebreč, lásko…“