„Pane doktore,“ zakňoural pobledlý mužíček skoro plačtivě, „já nemohu vidět krev. Stačí drobná kapka a rázem mám mžitky před očima a žaludek až někde v krku.“
„Jen klid, pane Benstone,“ uklidňoval doktor pacienta. „Tahle fobie je poměrně častá. Znal jsem muže, hromotluk přes dva metry, a když se jeho žena řízla do prstu, tak omdlel jako špalek.“
„A dá se to léčit?“
„Jistě.“ Doktor Norris kritickým pohledem přehlédl obnošený kabát, který zcela nepochybně pamatoval lepší časy svého majitele. Zase jeden s prázdnou kapsou, pomyslel si mrzutě, ale jeho tvář neopouštěl profesionální výraz účasti. „Snad abyste si zašel za kolegou Jenkinsem. Ten má nižší taxy.“
„Nejde mi o peníze,“ mávl trýzněný muž rukou. „Tedy,“ zarazil se, "zdědil jsem nějaké rodinné klenoty.“
„Tady není zastavárna,“ chtěl ho odbýt doktor Norris, ale potom už jen mlčky zíral na utěšenou hromádku šperků. „To je vaše?“ vydechl nevěřícně.
„Bude to stačit?“ zeptal se pacient místo odpovědi. „Nebo mám jít za doktorem Jenkinsem?“
„Za tohle z vás vyženu všechny fobie, které existují. Pokud ovšem … není to kradené?“
„Předpokládám, že u vás budu mít více návštěv. Myslíte, že bych platil kradenými šperky?“
„Takže se dáme do práce.“ Doktor Norris ukázal na měkkou pohovku. „Uvolněte se a upřeně se dívejte na rotující spirálu.“
„Hypnóza. Nevím, nevím.“
„To už nechte na mě.“

… … …

„Tak jak se vede?“ Doktorova tvář připomínala měsíček v úplňku. „Je to lepší?“
„Není to sice stoprocentní, ovšem,“ připustil solventní pacient, „značný pokrok tu je.“
„Však ono se to poddá, uvidíte, že si s tou vaší fobií brzy poradíme.“ Doktor Norris byl nadmíru ohleduplný. Sám pověsil obnošený kabát na věšák a naklepal polštářek. „Vemte místo.“

„Jak to vypadá, doktore?“ zeptal se Benston, když se probral z hypnózy. „Mám v plánu na nějaký čas odcestovat do zahraničí.“
„Myslím, že dneškem jsme naše sezení ukončili. Sklenku červeného?“
„Rád, jeho barva mi nikdy nevadila,“ přiznal pacient a s povděkem přijal skleničku naplněnou výtečným portským.
Doktor Norris se usmál a pak, zcela nečekaně, vytáhl bílý kapesník potřísněný červenou barvou. „Krev!“ vykřikl. „Celý je od krve.“
„Dobrý pokus,“ pokýval Benston uznale hlavou. „Jenže tyhle chytáky už na mne neplatí.“
„Výborně!“ Doktor Norris rozhodil ruce v souhlasném gestu, ale místo slov uznání rázně zaklel, protože se mu do zápěstí zabodl velký trn z jeho pichlavého miláčka.
„Echinocactus grusonii, ten mizera má trny ostré jako nože,“ omlouval se.
„Ukažte doktore,“ vyléčený pacient vzal lékařovu ruku a zblízka se podíval na malý pramének krve vytékající z ranky. „Nic, vůbec mi to nevadí.“
„To jsem opravdu rád, dovolíte,“ doktor Norris se snažil vyprostit ruku, ale sevření nepovolovalo.
„Ještě moment,“ Benston se naklonil a olízl krvavou stopu. „Dobré.“ Slastně zamlaskal a obličej se mu rozzářil. Úsměv odhalil dlouhé špičáky, které se v příštím okamžiku hladově vnořily do hrdla uznávaného psychoanalytika.