Úvod

Slon a barevné sny

"To je ale počasí," povzdechl si Slon.

Pršelo, tál sníh a přibývalo vody. Zpočátku pomalu. Slon si bůhví proč vzpomněl na maminčino vyprávění. V kraji, odkud se přistěhovala, se prý za deště vždy vypravili na dlouhý výlet. Dovést stádo k velké vodě bývalo úkolem nejstaršího.

"Jsem starý slon, co všude byl a všechno ví," vykračoval si Slon důležitě po výběhu a pokukoval po potoku. Ten se rozléval už skoro ke vratům a připomínal spíš zátokou. "Když nemohu já k velké vodě," pokračoval ve své hře na vůdce stáda, "přijde velká voda za mnou; a i kdyby zaplavila výběh až do půlky, pro jednoho slona tu bude místa pořád dost." Slon byl totiž ve výběhu sám.

Pak začala voda stoupat rychleji. Slonovi se líbilo, že se může brouzdat v blátě a stříkat si ho na záda. Až za chvíli si všimnul, že něco není v pořádku. V zoo bylo méně lidí než jindy, a všichni nervózně pobíhali a přenášeli všelijaké věci a bedny. Podíval se pozorněji. V jedné z těch beden se krčili dva dikobrazi, ve druhé párek lemurů a v další se kroutil naštvaný krokodýl. Slona napadlo, najde-li se někde tak velká bedna, aby se do ní vešel i on sám. Ten nápad jej pobavil. Lidé zatím nakládali bedny na valník. Traktor je pak táhnul kamsi do kopce. Že by se zoo stěhovala? Maminka mu přece vyprávěla, jak se stěhovali několikrát do roka. Jenže zoo není cirkus... Slon se znovu rozhlédl. Z výběhu už zbýval jen ostrůvek a stále se zmenšoval. Vtom se dole otevřela brána a Slon spatřil věc, jakou nikdy předtím neviděl. Veliká byla jak valník od traktoru, neměla ani kola, ani nohy, a přesto se pohybovala. Vybavilo se mu, jak maminka říkala, že její babička vyprávěla nějakou pověst, ale nemohl si vzpomenout jakou, ani jak to s tou divnou věcí souvisí.

Lidé si konečně přestali hrát se zbytečnostmi, jichž mají kolem sebe stále plno, a nakládali do té věci — člun jí říkali — už jen zvířata. Pak brodili vodou a snažili se odtáhnout člun k cestě z vody. Sílící proud se s nimi přetahoval. Voda jim sahala nejprve po kolena, pak po pás a pak se někteří člunu pustili a snažili se sami dostat na břeh.

Slonovi voda nesahala ještě ani po břicho, a tak ho napadlo, že by mohl lidem pomoci; vodu měl rád a po čtyřech sloních se v proudu chodí o hodně líp, než po dvou lidských. Probrodil vraty ven z výběhu a uchopil lano, na němž se dva lidé snažili dovléci člun ke břehu. Jeden z nich mu přehodil volný konec přes záda jako laso. Slon vzal smyčku do zubů a pomalu postupoval proti proudu. Druhý člověk si stoupl do člunu a podával těm venku bedny se zvířaty. Voda už sahala Slonovi až po hruď. Držel lano a cítil, jak mu v blátě podjíždějí nohy. Při vykládání poslední, nejtěžší bedny vypadl ten člověk ze člunu, a aby ho neodnesl proud, zachytil se lana. Voda měla víc plochy, o niž se mohla opřít, a tak Slon, už trochu vodou nadlehčovaný, jen několikrát zahrabal nohama v blátě a rozjel se s proudem.

Jakožto dobrý plavec se necítil v nebezpečí. Místy zavadil o dno, jinde zas zakopával o plovoucí kmeny nebo všelijaké harampádí, co řeka přinesla. Chtěl hlavně dostat člun ke břehu a nechat člověka vystoupit.

Blížil se most, dělící slepé rameno od hlavního toku. Vypadal spíš jako jez, než jako cesta, spojující břehy. Člověk se vyškrábal do člunu, postavil se, a když se příď dotknula sloupu, chytnul se zábradlí a vylezl nahoru. Další nápor vody protlačil člun pod mostem a proud ho táhl dál.

"Pusť se lana," křičel člověk.

Slon by jej rád poslechl, ale zjistil, že je do lana zamotaný. Obrátil se čelem proti proudu a ze všech sil se snažil uniknout z dosahu té pasti. Voda však byla silnější a táhla Slona pod most. Betonový okraj ho zároveň tlačil pod hladinu. Začínalo mu být chladno. Všude kolem sebe cítil zaklíněné stromy nebo jiné nepřekonatelné překážky. Ještě chvíli viděl na člověka stojícího u zábradlí. Pak už jen lapal chobotem po vzduchu. Maminko! chtělo se mu zavolat, ale kdyby byla nablízku, přes hukot vody by ho stejně neslyšela. Jenže krom uší, slyší sloni také chodidly. A tak se zapřel zády o most a dupnul, až se zem zachvěla a...

... a probudil se v suchu v pavilonu. "To jsou mi ale barevné sny!" zahoupal nevěřícně chobotem a vyšel do výběhu. Venku pršelo, tál sníh a přibývalo vody. Vtom se otevřela brána a ozvala se slova, o nichž ve sloní škole říkali, že jsou to povely k urychlení: "Pospěš! Jsi tu sám, poslední," naléhal lidský hlas.

Za několik dnů voda opadla a Slon se mohl vrátit do svého výběhu. Jako vzpomínka na povodeň zůstal v prohlubni uprostřed rozbahněné plochy jen malý rybníček. Na jeho hladinu se z ničeho nic vyhouplo nápadně pestré ptáče.

"To jsou mi ale barevné sny," zakroutil hlavou Slon.

"Ahoj!" zavolalo ptáče. "Nejmenuju se Barevné Sny, ale Kačenka Mandarínská a mám tu teď svoje doma. Kde máš doma ty a jak se jmenuješ?"