Dvacátý první únor roku jedenáctého po zlomovém roce Y2K začal podivně. Kromě různých říkanek od Jiřího Žáčka, které každý večer s Ondrou pročítáme, se mi hlavou proháněla a skládala spojení, jejichž původ ukazoval na mne. Že by se mé prozaické já unavilo a bylo přemoženo poetou, mocně podpořeným polibkem múzy Kalliopé?

Tak to je problém. Podkroví věže, jež zove Jindřišská, jest uzavřeno básníkům ctižádostivým, kteří touží vystavovat své umění za odiv. Dokáži stvořit dílo, za které nesklidím pokárání, jelikož více než skromnou prózou tváří se být básní se vším všudy? Ale což - pokud budu mít pochybnosti o čistotě svého výtvoru, stále ho pár minut před zahájením mohu skrýt a zkroušeně ohlásit organizátorům zvídavým, že pro dnešek jsem pouze pokorným posluchačem bez invence jakékoliv.

Večer se přiblížil a moje maličkost stojí před obdivuhodným výtvorem lidského umu v ulici Jindřišské.

Tyčí se věž mohutná,
deset pater vzhůru.
Dokončím dnes slova svá?
Na srdci mám chmuru.

Ale ne. Vývoj situace zvrhává se nepříznivým směrem a básník ve mně (až do tohoto momentu potlačován) přešel do protiútoku. Čas ale uhání jako mustang po prériích Divokého západu a tak pokud se chci jakkoliv zapojit do dění v podkroví, musím překonat obavy a rozhýbat dolní končetiny své.

Dveře, které mají nad sebou skřítka - hlídače, se otvírají a na mne dýchne nostalgie. Kolikrát již jsem těmito dveřmi vcházel do útrob této mohutné budovy? Ze vzpomínání mne však vytrhne hlas paní vrátné. Prý není dobré mezi dveřmi státi a mrazivý vzduch zvenčí prouditi dovnitř nechávati. Další básník na této posvátné půdě? To možná jen překladač v mé hlavě opentlil prosté sdělení, aby vstoupil nebo vypadl. Kývu horlivě na otázku, zdali přicházím v míru na autorské čtení a pokládám na stolek minci požadované hodnoty. Za ni dostávám papírek s kulatým logem tohoto staletími prodchnutého místa.

Honem k výtahu. Nechápu, kde se v básníkovi vzala taková agresivita. Vždy se tvářil mírumilovně a přátelsky bez ohledu na počet černých pásků. Třímám v levé ruce cenný papírek k prokázání se v podkroví, ukazováčkem pravé ruky tisknu tlačítko výtahu. Leč výtah nic.


Stručné, srozumitelné, pravdivé. Otáčím svou pozornost ke schodům a již první z nich mizí za mnou. Jelikož čas opět poskočil kupředu, využívám plně délky svých dolních končetin a schody zdolávám po dvou, místy i po třech. Míjím první kámen, na kterém ruka umělcova vyvedla barevně číslici jedna, a v odbočce vidím kavárničku obsazenou vychutnávači temného moku.


Ale no tak - básník prozrazuje mou zálibu v tomto chutném nápoji a to jsme teprve v prvním patře. Neváhám a stoupám vzhůru, abych snad nakonec nepřišel pozdě. Pestrá kamenná dvojka sděluje mi sladké tajemství, že jsem již postoupil do patra druhého.


Tentokrát mě však básník zaujal - uvažuji, jestli bych si někdy neměl zajít prohlédnout vystavované umění. Dnes však není čas a pohled na hodinky mě nutí ke stále většímu spěchu. Míjím barevnou trojku a ani se nezastavuji.


Spěchám vzhůru a místo podpory satira se mi zařezává do uší. Schody mizí za mnou a přede mnou další se zjevují. Čtyřku téměř ani neregistruji.


Nervózní? Kdo je tady nervózní? No i když - možná na tom něco bude. Když se přede mnou objevuje pětka, odbočuji z nastaveného směru spirálovitého a beru za kliku nenápadných dveří. Nervozita již je pojmenovaná a dělám vše pro její likvidaci.


Ale nejprve hygienickým zásadám nutno učiniti zadost. Umývám ruce pod tekoucí vodou, přidávám i mýdlo, poté proudem horkého vzduchu ruce suším a opět rozkmitávám dolní končetiny. Pětka se pomalu ztrácí z dohledu a za zatáčkou se mému zraku pomalu ukazuje číslice o jedna větší. Rychle dělám otočku a šesté patro nechávám za sebou.


Bez komentářů. Na to se asi ani nic říci nedá. Básník zřejmě netuší, že některé záležitosti mají přednost před jinými, méně důležitými. Šesté patro je holt navštěvováno méně než páté. S těmito úvahami postupuji vzhůru a mírně zadýchán se zastavuji a lapám po dechu u kamene s vymalovanou sedmičkou. Za prosklenými dveřmi vidím stoly a židle a několik zvědavých očí spočine na mé postavičce.


Teď ale musím dát svému básnickému já za pravdu. Vysokověžní přirážka zde dosáhla astronomické výše a to ještě dvě patra nade mnou jsou využívána pro stejné účely. Koutkem oka zpozoruji nějaký pohyb. Číšník si špatně vykládá mé zastaveníčko a vrhá se ke dveřím, že mne jako hosta vzácného zatáhne dovnitř, usadí do měkké židle, pohostí a nakonec obere o poslední zlatku. Mobilizuji své energetické zásoby a utíkám tomu chtivci, kterému v každém oku svítí kulatá mince ze dvou různých materiálů ukuta a v zemi naší nominální hodnoty nejvyšší.

Osmičku míjím téměř v trysku, abych ani nejmenší příčinu k přemýšlení nad návštěvou nikomu uvnitř nezavdal.


Za těchto podmínek možná ano, ale jindy. Dneska prostě není čas na nějaké zastávky. Vteřinová ručička na mém zeleném časoměřiči je neúprosná a zbylé dvě ji zdatně sekundují. Velká se už natahuje po dvanáctce a já ji silou vůle tlačím zpět. Ještě chvíli mi dej, přístroji nezdárný. Dá se ještě ve stavu, v jakém se právě nacházím, zrychlit?

Za zatáčkou se objevuje poslední barevný kámen, na nějž umělec neznámý devítku v barvách vyvedl. Opřený o zábradlí vydýchávám a připravuji se na poslední výstup.


Ale? Že by se ten kruťas smiloval a místo ironie a sarkasmu mě povzbuzoval k posledním výkonům? Pozitivně naladěn otevírám dveře, když tu se přede mnou mihne bílý plášť a anestetická palice dopadá na mou lebku. „Tak mi to přece jenom neprošlo,“ bleskne mi hlavou, dříve než ztratím vědomí a dopadnu na zem.

Otevírám oči a nade mnou se sklání blonďaté modrooké stvoření. Dříve než stihnu cokoliv říci, předbíhá mne ona.
„Tak rychle vstávej, ať nepřijdeš pozdě!“ Jasně. Nejsem v nebi a spěchám na autorské čtení. Sedám si na provizorním operačním lůžku a píchne mě v břiše. Letmým pohledem objevuji vedle sebe tác s operačními nástroji a vedle nich leží mé básnické střevo. Vyoperované, smutné, bezvládné. V prvním momentě nevím, jestli se mám smát nebo plakat. Smát se nad tím, že mohu vystoupit po dřevěných točitých schodech bez strachu, že mi bude zapovězeno vstoupit do povídkového podkroví? Plakat nad tím, že právě část mě umřela? Z přemýšlení mne vytrhne melodická zvonkohra, která pokaždé zahajuje čtení. Rychle vybíhám poslední dřevěné schody a schovávám se do kouta. Snad mě nikdo neviděl. Petula si však sice zacpává uši, oči má ale jako ostříž. Vidí mě. Poslední tóny se tříští o trámoví a rozléhá se ticho. Vysoká hubená postavička bere do ruky mikrofon a nezaměnitelným hlasem zahajuje únorové čtení.
„Vítejte ve věži Jindřišské,“ rozezní se reproduktory.


tichounce doplní tenký hlásek. Překvapeně se rozhlížím kolem sebe, situace však nad slunce jasnější jest. Umění skládati slova do libozvučných složenin se tedy neukrývá v dutině břišní a můžeme se tedy od plic vysmát chirurgům, kteří opět ťali vedle. Máš smůlu, modrooká blondýno, která jsi mne ze spánku anestetického probrala a postrčila ke schodům. Básník ve mně žije dál!

Šťouchnutí do žeber vyvolá mojí pozornost a vidím, že učitelka Petula vyvolává mne před posluchače. Vstávám, prodírám se kupředu a chápu se mikrofonu. Tréma z vystoupení básníka před prózou chtivým publikem ze mne padá a na čistém bílém papíru naskakují písmenka. Rozhlédnu se, navazuji oční kontakt s publikem, plním plíce čerstvým kyslíkem a začínám: „Dvacátý první únor roku jedenáctého po zlomovém roce Y2K začal podivně.“