Zvracím. Dnes už po šesté. Objímám záchodovou mísu a říkám jí ty moje lásko, tebe mi byl čert dlužen. Vím, že se to vždycky tak stane. A přesto neodolám a kopu do sebe dvojitý vodky a citrónový fernety. Jednou mi nalívali fíkovku a to jsem zvracela jedenáctkrát. Vždycky to tak je. A přesto… Mám jednu krásnou vlastnost. Když se opiju, nic si nepamatuju. Žádná slova, žádné upadnutí z židle, že mě někdo natahoval jak kotě, aby mě dostal domů… Ta vlastnost se mi vyplácí. Nemám výčitky svědomí a nemusím se stydět. Moje touhy sebrat kabát a jít… Vždycky mi to vymluví. Můj plán sebrat se a odejít. Do polí a do lesů. Vždycky se najde nějaký realista, který mě chytne v pase, přehodí si mě přes záda a odtáhne mě. Jako by v křoví našel umňoukaný kotě. Vláčí mě ulicí a zakopává o můj rozevlátý kabát. Dobrák.

Zvracela jsem už na mnoha místech. Nejhorší bylo vyzvracet třešňový kompot. Pálil mě v krku. Břicho mám vyhublé a trčí ze mě žebra, když zvracím už po šesté a ze všeho čpí lhostejnost. To je moje vlastní apokalypsa, můj poslední den. Moje myšlenky po smyslu života vrcholí tím okamžikem, kdy zvracím do záchodové mísy. Vpíjí se do mě tupost a tepání ve spáncích. Vzpomínám na noční světla. Praha mi svítí do očí. Vltava je tmavá a lesklá, jako by každý den polykala noční můry nás všech. Odráží se na ní světla. Elektrické dráty bručí. Jsem Jehošua, řekl a já jediná mu věřila.

Milujeme se, já křičím a vedle si někdo vaří čaj. Jsem proti němu malinká, ale on mě drží pevně a dívá se mi do očí. Pláču. Čas se trhá na kusy. Drží mě pod hlavou a jakoby se propadám do postele. Cítím, jak mi dal kus sebe. To je moje chvíle. Chci si ho urvat, chci ho roztrhat, zatímco on mi dává kus sebe. On je krásný a já jsem lačná. Neurvalá. On to neví. Myslí si, že jsem moc malinká a bezbranná. Ale to on je příliš veliký a… bez zbraní.

Vracím se na svou kolej. Na Patočkově svítí pouliční osvětlení v pravidelné lince. Kvůli tomu jsem šla do Prahy. Kvůli těm světlům v noci. Když se na ta světla dívám, vím, že moje myšlenky po smyslu života nejsou myšlenkami, ale přáním. Když v noci svítí město, cítím, že to je to místo, kde jsem se narodila, kde mám běhat s rozevlátým kabátem a tušit teplo náruče. Můj život se tak nějak zhoupnul.

Krásný ráno, povídám, krásný ráno a divoký vítr kolem nás. Jsi tak maličká, povídá on a vstává. Les stydlivě odvrací tvář, abych si umyla zaschlá stehna. Vracíme se tenkou silnicí domů, mlha se zvedá a nikdy nebylo krásnějšího dne. Nikdy nebylo krásnějšího dne, říkám a vzpomínám na svůj noční pláč a jeho smích. On nic neříká. Polykám tu chvíli a držím ji mezi zuby. Když pak stojím na Patočkově ulici, kde pouliční osvětlení září v krásné pravidelné lince a ledovým proudem plují noční autobusy, vypouštím tu chvíli, která voní chladnými kameny a na nádech už mi nezbývá sil.