Kamarád mi vyprávěl o tom, jak onehdá čekal na nádraží v Uherském Brodě. Nudil se, proto se rozhlížel kolem sebe. Jeho pozornost upoutaly dvě babky, dobíhající autobus. První, která měla o poznání lepší styl, již spočinula nohou na schodech, když ta pomalejší teprve dofuněla k autobusu, podívala se na čelní sklo a s hrůzou zařvala: "Růžo, do teho nelez, ten jede do Fridexu!"

Moje peněženka zela prázdnotou, proto jsem zaskočila k nedalekému bankomatu. Těšila jsem se, že brzy budu zase bohatá, neboť jsem z dálky viděla, že na výplatu čeká pouze mladík v obleku, zatímco u bankomatu úřadovaly dvě asi čtyřicetileté blondýny. Neustále škádlily svými prstíky tlačítka a přitom se spokojeně pochechtávaly. Postavila jsem se za mladíka a divila se, že bankomat jejich kreditní kartu několikrát vyplivl a znovu pozřel, avšak peníze nevydal ani jednou. Uplynulo deset minut. Rozesmáté blondýny neustále zápolily s tlačítky, aniž by za to byly odměněny bankovkou. Za mnou se mezitím utvořila fronta čítající osm osob. "Co kdybys zmáčkla tohle?" otázala se mladší z experimentující dvojice ve chvíli, kdy jeden z netrpělivců vykřikl, že pospíchá. "A nebylo by lepší, kdyby jsme si tam daly místo angličtiny češtinu?" pravila její společnice a vyprskla smíchy. "Hergot, nechcete se to jít učit někam jinam!?!" zařval za mnou stojící šedesátník a polohlasem dodal něco o drůbeži. Blondýny to ovšem nijak nerozhodilo. Teprve po dalších pěti minutách třímaly v ruce tisícikorunu, s níž hrdě odkráčely směrem na Ortenovo náměstí...

Náš známý (budu mu říkat třeba Franta) má tchána, jenž přechovává doma ve skříni dvě urny. Proč neuložil babičku s dědou na hřbitov, jak se to obvykle dělává, netušíme. Nedávno se Franty zeptal, zda by nechtěl urnu po babičce. "Co bych dělal s urnou? To vypadám tak špatně? A vůbec, kam jsi dal babičku?" vyděsil se potencionální obdarovanec. "Ále," mávl rukou kmet rodiny, "vždyť víš, že se měli strašně rádi. Tak jsem je včera sesypal dohromady!"

Už měsíc bydlíme s vánočním stromečkem. Káťa tu věrnou kopii pichlavce složila a ozdobila pár vteřin poté, co naše rodina dala nákupem umělohmotného symbolu Vánoc najevo, že nehodlá nadále podporovat plenění prořídlých lesů napadených kůrovcem. Přísně jsem jí nakázala, aby jedličku narvala zpátky do krabice i s ozdobami, neboť nemíním čtyři týdny kličkovat mezi větvemi. Moje dcera se zatvářila otráveně a pronesla: "Já jsem ten stromek vytáhla už dneska, protože vypadáš tak hrozně, že neni jistý, jestli se vánoc vůbec dožiješ!" Potom stromek obalila elektrickými svíčkami a postavila do svého pokoje. Brzy ale zjistila, že přišla o několik decimetrů volné plochy, na níž by mohla dělat nepořádek, proto stromeček přenáší z jedné místnosti do druhé. Jako v hodně řídkém lese si zatím nepřipadám jenom v koupelně a na záchodě - tam se ten skvost naštěstí nevejde. Stromek má jeden závažný nedostatek: nevoní. Proto jsme dnes s Káťou zaskočily do drogerie. "Lesní vůni nemám," reagoval prodavač na náš požadavek, "ale měl bych tu několik květinových vůní a vůni moře." Odtušila jsem, že jsem sice blázen, ale to ještě neznamená, že si vánoční stromeček zasmrdím rybinou. "Nejsem náročná," vysvětlovala jsem, "stačí mi pár jedliček, v horším případě beru i smíšenej les s prašivkama!" Prodavači naskočila na čele vráska. "Pak vám ovšem nezbejvá nic jinýho, než si pod stromeček vrznout pár žampiónů..."