Osmiletá poraženost nadzvedá nožičky známému sebevrahovi. Otvírá víčka a pravdomluvně klesá do prostředí rán. Utěšuji se chtíčkem zamlženým debatujícími skřítky v mé bílé čokoládě.

- Když pláču, nechci, abys to věděl. Nikdo si nemůže být jist láskou toho druhého, ale já to nemůžu riskovat, že by ses trápil kvůli mně. Už ted jsem tvou soukromě veřejnou komplikací. Vždyt to znáš, každý už luští ty naše úsměvy poodepínající chvění… bůhvíkomu a každé.

Pohádko půlnoční, zítra jsme spolu druhým rokem. Silvestr. V lednici připravenost. V každé škatulce jiná chut. Láska je v modré, naděje v průhledné. A místo korunek, jednohubky. Procházkou po zamrzlém jezeře, tvoje srdce je nejhlučnější rachejtlička, princi. Jsme zmoženi prací, ale to, že je společná, to je nejkrásnější.

: tyhle šaty jsou pro tebe.
: nelíbí se ti?

: chtěla jsi přece nesourodost… chtěla jsi všechno, co není obyčejné. Marcipán neměli, jen slivovici a pánské deodoranty. Pletly je v rukavicích a uspávaly všechny mé děti. Mé děti by tě milovaly, rozněžnělko. Mé děti jsou také tvými dětmi. Aniž bys o tom věděla, mají tě celou naučenou zpaměti. Milují růže, stejně jako ty. Milují mne, stejně jako ty.

- Miluju tě, ale nechci být důvod tvých přešlapů.
: nejsi můj důvod, jsi přešlap sám.

Údery hlasité a pohyblivé. Nahoru dolů vpřed a zpátky. Bez hlasu, který by upozornil, bez hlasu, který by toho tolik změnil. Nechala si mě spát, nech mě spát při té bolesti, kterou jsem způsobila všem. Kterou jste mi tím způsobili vy.
Chtěla bych se ukrást a vzdálit. Poslat na internátní školu bezcitnosti lhostejné. Nechci tohle cítit. Já tohle nechci cítit. Malá ukázková smyslnost, o které nic nevím. Nevím, co se stalo. Nevím, a přesto si to představuju, což je horší. Byla jsem ve stejném pokoji a druhý den večer, puškinem a chlastem nasáklé srdce, prasklo. Stalo se jednou velkou hříšnou blitkou, která odpouští nesprávným.

: Tolik jsem se bála, abych tě nebolela. A ted to bolí.

- Podívej se, co děláš. Kdybys byla normální, stojíš víc při mně. Už čtyři hodiny brečíš.
: včera jsem taky brečela. Ale tys to necítil. Nezastavilo tě to a přeci stojíš za všechny. Jak je to paradoxně neněžné.. když jsme se poznali, měls tolik svědomí, žes se mnou ani nemohl spát. A ted nemáš svědomí, ted máš mě, která se na tebe nedokáže zlobit. Tolik se zlobím na sebe, že jsem ničemu nezabránila. Miluju tě a nenávidím. Miluju ji a nenávidím. Chci pryč.
Mše smutných barbarů.

Tak takové je nedýchat.

Prsteníčky odkrojené od zbytku plánu. Nic nezůstává povšimnuto. Odepínals jí kalhoty a sundal ty mé. Líbals ji a do mě vnikl. Jednoduchá nestřízlivost. Já už ted nechci, abys mě líbal. Snad možná jednou, až ti budu věřit. Zatím jen chci.
Okno se silvestrovskou námrazou, která je tak silná, že dovnitř nejde vidět. A chci ho na řasách a ve mně.

: i když asi už ted nejdu moc vidět, co?
- Vím, asi se cítíš hrozně, ale nedokážeš si představit, co se ted ve mne odehrává. Mám se jít zabít?

( i kdybych řekla, že ano, nemáš na to)

: nechci tu být.

A potom hostina. Příbory otřené o stehna. Vidličky odíraly genitálie. Zvláštní zvířata, která se nás snaží vdechnout. Kořenky nepřipraveny. Žádná exkluzivní příležitost. Na dně jsou milostgramy omluv, a to je tak všechno. Žádná flexibilita odpuštění. Někoho potřebuje přijmout, jiného odsoudit. Na svém místě bych moc nepočítala s nějakou spravedlností.

: kamkoli půjdeš, já budu s tebou.
9.30 ŽIJEME
S VÍROU

.