LiTerra

Cítím tu, kterou tají voda
     a prý má svou i dech
Má duše však v nich nepřebývá
Má síla a s ní bolest hlodá
     v hliněných základech

Však obtáčí mne cizí hlína
Nechce a neumí živit mé kořeny
Pro vše co mám - jen nevzpomínat
Jít dál - vždyť dveře nejsou zavřeny

Daleko od půdy v níž kosti předků leží
Špičatá pohoří vysoko k nebi ční
Svět drží v sevření děsivých strážních věží
Nemůžou - nesmí sem mí posli oblační

Srdce mám daleko, tam v kopcích u Jizery
Kde sama země volá že jsem její
Za plamen javoru, oříšek z jejích břehů
Za všechnu dětskou poztrácenou něhu
Za záblesk ledňáčka a za naději
Za duši duši - jen ji mít
Kudy jen, kudy z nedůvěry
I měsíc tu má jiný svit!

Jak zdá se nesnadné jít dál v tom nedoufání!
Mám strach že nestačím co udělat je třeba
Bolestně bodá že doma bude čím dál dál
Bojím se světla dne i šedi zapadání

Snad brzy posvačím kus domácího chleba
Pod ledem voda Oheň vždy jasněji tu plál
V úsvitu blednou hvězdy jež nechci ztratit
Studená sněhu krása a jaro pod chvojím

Bojím se, jednou - nepůjde se vrátit

Morano černovlasá
   Tebe se nebojím