Velkou místností hostince zněla muzika a všichni přítomní se snažili na pár hodin zapomenout, že je válka. Tedy až na jednoho muže v letecké uniformě. Ten seděl u stolu v rohu a mezi popíjením hleděl do mapky.
„Blonďáku, co tady tak sedíš? Děvčat je tu dost, ne. Tak si taky s nějakou skákni,“ oslovil ho poručík Robert Fantes.
„Příště až bude víc času. Brzo se budeme muset stejně vrátit na letiště,“ řekl poručík Ernest Dixon, který díky své barvě vlasů měl takovou přezdívku.
„Ty už si zase přemejšlel vo nějaký akci v hunským týlu, že,“ zkonstatoval Fantes a přisedl si k němu ke stolu. Dixon byl u perutě známý tím, že často sólově létal do německého zápolí a vyhledával různé cíle, na něž pak útočil.
„Mám plán, jak zlikvidovat tu jitrnici u Frise.“
„A sakra. Já tušil, že ti ten balon nedá spát,“ mínil Fantes.
 Německým pozorovacím balonům typu Parseval se přezdívalo jitrnice, kvůli jejich tvaru. A jeden takový se už po několik dní nacházel v jejich úseku fronty. Pozorovatelé v jeho koši díky speciálním optickým přístrojům mohli za dobré viditelnosti pozorovat a také fotografovat britské pozice i týl za zákopy. Rovněž díky telefonickému nebo radiovému spojení s dělostřeleckými bateriemi hlásili výsledky jejich palby a mohli dělostřelce navádět na cíle.
„Brzo bude kvůli tý jitrnici povyk. Včera jí stačili Hunové stáhnout a to se jim podaří určitě i příště,“ řekl Dixon, který se zúčastnil s několika ostatními bojového letu proti pozorovacímu balonu. Ale toho za včas jeho obsluha stáhla na zem a přitom došlo ke střetnutí s hlídkujícími Fokkery.
„A co jsi vymyslel?“
„Ranní útok v tu chvíli, kdy budou teprve tu jitrnici vypouštět. Těch pár dní jí vypouštěj z velkýho pole, co je vobklopený ze tří stran lesem. Ale na jedný straně je Somma, kde moc stromů není. To jsem si včera zjistil. Trochu jsem se tam vometal. Prostě stačí přeletět ve velký výšce zákopy, aniž bychom narazili na Huny. Pak slítnout nad řeku a doletět nad ní tam, kde se nachází to pole.“
„Hele blonďáku, to není špatný plán. Ale jeho provedení má dost rizik.“
„Půjde hlavně vo moment překvapení. Fokkery budou vysoko nahoře a jediný nebezpečí bude hrozit vod kulometů. Tu jitrnici pokaždý vypouštěj před sedmou. Toho jsem si také všimnul.“
„Kdyby se to provedlo rychle a ve správnou chvíli, tak je velká naděje na úspěch,“ řekl zamyšleně, přičemž náhle do hostince za zvuku dud vpadl houf rozesmátých Skotů.
„A jeje, staří známý,“ mínil Fantes, když si vzpomněl na rvačku, co se v hostinci strhla. Netrvalo to dlouho a mezi některými Angličany a Skoty nastala strkanice.
„Je čas odejít a taky se revanšovat za tu minulou rvačku,“ řekl Dixon.
„Jo, za mě u ten monokl!“ pronesl rozhodně Fantes. Oba dopili a vstali ze židlí. To už v místnosti došlo k prvním potyčkám, načež propukla hospodská rvačka v podání vojáků i letců. Skot hrající na dudy vyskočil na stůl a hrál na ně ostošest, rvačka nervačka. Fantes se jedním skokem ocitl u Skota, který zrovna od sebe odhodil jednoho vojáka.
„Sorry, jen voplácím!“ vyhrkl a prudce se rozmáchl pravačkou, jejíž dlaň měl sevřenou v pěst. Ta vzápětí dopadla na obličej Skota, který takový úder nečekal. Vzápětí on dopadl na stolek, přes jehož desku přepadl a rozplácl se na podlaze. Dixon s Fantesem rozdali ještě pár ran, aby se poté zdárně dostali ke dveřím.
„Tak jsme tu rvačku měli dneska i s muzikou a Skotům to vrátili i s úrokama!“ pronesl Dixon, když nasedli do automobilu.
„Tý tvý akce se hodlám zítra zúčastnit. Major nám to ranní dobrodružství určitě povolí,“ řekl Fantes, když jeli polní cestou, co vedla přímo k jejich letišti.

KONEC OSMNÁCTÉ ČÁSTI