LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #63707
Autor:	PaJaS
Druh:	Pro pobavení
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	09.12.2010 11:11
Počet návštěv:	785
Počet názorů:	4
Hodnocení:	5 2

Prolog

...Jindřišská věž, 7.12.2010

Zimní

„Martine, letos ti to nějak nevyšlo, co?“ Petr se usmíval, v jeho úsměvu však byla i trocha toho škádlení. Martin se zatvářil ztrápeně.
„No jo, no. Asi si někdo holt přál teplo a tys mu vyhověl.“ Petr ale zavrtěl hlavou.
„Ale ty přece moc dobře víš, že to tak nefunguje. To by v jedné ulici sněžilo a ve druhé byla tropická vedra.“ Martin se zasmál.
„To není vůbec špatná představa. Teď mi ale přijde, že se ten můj bílý kůň splašil. Co se to tam dole děje?“ Petr se zatvářil spiklenecky.
„Víš, začalo to loni. Většina dětí je zmlsaná teplem a dovolenou u rovníku, takže požadavky na vánoční počasí byly trochu zvrhlé - jako třeba třicítky vedra. Jen několik dětí chtělo sníh a chumelení, které nějak k Vánocům patří. Tak jsem to pojal trochu ve velkém stylu.“
„Jo jo, to si dobře pamatuji,“ ušklíbl se Martin. „Pojišťováci si rvali vlasy a silničářům koukaly pouze bambule u čepic.“
„Já za to nemůžu, že k Technickým službám berou takové mrňouse,“ bránil se Petr. „Ale dětem se to líbilo – dokonce i těm teplomilným. Sice jsem kvůli tomu byl na koberečku, za výsledek jsem ale byl nakonec pochválen.“ Martin pokýval hlavou.
„A co se dělo letos?“
„No co by se dělo. Děti vzpomínaly na minulou zimu a chtěly zase závěje, husté sněžení a zamrzlé rybníky. Tak jsem jim s radostí vyhověl.“ Najednou se mezi nimi objevil Nejvyšší.
„Petře,“ upřel své laskavé oči na vousatého strážce brány. „Nejsi ty trochu škodolibá Skála?“ Petr se zatvářil zmateně.
„Pane, já nerozumím,“ vypravil ze sebe. Nejvyšší se mu zadíval zblízka do očí, až Petr uhnul pohledem. „Jestli myslíš to Boží dopuštění dole,“ navázal rozpačitě, větu však nedokončil. Bůh přikývl.
„Přesně to myslím. A nesnaž se to hodit na mne. Od počasí jsi tady ty.“
„Ono Petrovo dopuštění by nevyznělo tak dramaticky,“ vložil se do rozhovoru Martin. Oba se na něj však přísně podívali, tak radši rychle zmlkl.
„Děti si přály zimu jako z knížek Josefa Lady,“ bránil se Petr. „Tak jsem se jim snažil vyhovět. I mnoha dospělým se to líbí – lyžují, sáňkují, koulují se, nacpávají si sníh za límec a tak.“ Nejvyšší pokýval rozvážně hlavou.
„Máš pravdu, Petře. Ale nešlo by tu zimu zařídit trochu rozumněji? Aby mi nechodily úpěnlivé prosby, že se propadají střechy, silnice jsou zasypané a ať s tím něco udělám.“ Petr se zamyslel.
„A nešlo by něco udělat se škarohlídstvím těch stěžovatelů? Místo aby nadávali, že mají zasypaný dvorek, mohou vzít lopatu, naházet sníh na hromadu a udělat s dětmi velké iglů. Dívat se na ten Boží dar pozitivně.“
„Petře,“ usmál se Nejvyšší. „Zase mi připisuješ tu bílou krásu? Už jsem to jednou říkal – od počasí jsi tady ty. Můžeš to klidně zkusit. Přesvědčíš nějakého škarohlída, že sníh je vlastně pozitivní?“ Nečekal na odpověď a zmizel.
„To znělo skoro jako úkol, co?“ ozval se Martin. Petr přikývl.
„To teda. A ne zrovna jednoduchý.“
„Budeš chtít pomoci?“ zeptal se Martin.
„To budu rád, díky,“ vděčně odpověděl Petr.
„Za rok mi ale zařídíš na můj svátek bílého koně,“ zkusil Martin ještě vyjednávat. Petr po krátkém rozmyšlení souhlasil.
„Musí nám to ale klapnout, jinak nebude žádný kůň.“

„Tak čím začneme?“ zeptal se Martin, když stáli u nebeského dalekohledu a pozorovali dění na zemi. Petr pokrčil rameny.
„Asi nejdříve najdeme toho škarohlída, kterému ukážeme, že je sníh vlastně super, ne?“ Martin už stál u nebeského terminálu, kde zadával kritéria pro vyhledávání. Když si oba svatí prohlédli výsledek vyhledáváni škarohlídů, bylo jim jasné, že si mohou vybírat více než bohatě.
„Tak hurá na ně,“ zagestikuloval Petr a vyrazili mezi lidi.

O nějakou dobu později seděli Petr s Martinem v kostele, kde se schovali před rozzuřeným davem. Martin si na papíře, který měl položený na lavici, odškrtával řádky na seznamu.
„Tak domluva nevyšla. Veselé hození zledovatělou koulí do obličeje také ne. Legrační nasypání prašanu za límec bylo vnímáno spíše negativně a stejně tak zahrnutí auta hromadou sněhu. Koukám, že se nám ty možnosti nějak tenčí.“ Petr se zamyšleně poškrábal v prošedivělých vlasech.
„Člověče, mám takový pocit, že něco děláme špatně.“ Martin se zamračil.
„Myslíš jako, že bychom měli k těm venku přistoupit nějak jinak? A jak?“
„Nech mě chvíli přemýšlet.“ Martinovi se to nezdálo, byl však zticha a nechal Petra v jeho úvahách.

„Už to mám,“ vyskočil Petr z lavice. Martin se tak lekl, až se kopnul do palce a praštil se do kolena. Ještě že jako svatý měl trochu jiný práh bolesti a tudíž nemusel nadávat a tahat Petra za uši.
„Doufám, že to bude stát za to,“ zamručel a vyzývavě se na Petra zadíval. Ten horečně kýval hlavou.
„Jasně, určitě. Tak od začátku – kdo má nejradši zimu, spousty sněhu, sáňkování, koulování a tak?“
„Sněhuláci?“ odtušil Martin. Petr zvedl oči v sloup.
„Ale no tak – mluvíme vážně.“
„Tak dobrá. Řekl bych, že jsou to děti.“ Petr zatleskal.
„Přesně tak. Děti. Když si rozebereme požadavky na sníh a zimní radovánky statisticky, tak nám vychází 97% dětí a pouze 3% dospělých.“ Petr se odmlčel.
„A dál?“ zeptal se Martin. Petr se nadechl a pokračoval.
„Nabízí se nám tedy jedinečná příležitost – najít nějakého škarohlída mezi dětmi. Tam bychom měli uspět snadněji než u dospělých.“ Petr viditelně posmutněl, až ho Martinovi bylo líto.
„Kdepak je háček?“ Petr si povzdechl.
„To ta loňská zima – všichni škarohlídi mezi dětmi jsou fuč. Všichni jsou zimní nadšenci, které předělávat nemusíme.“
„Takže?“
„Musíme mezi dospěláky najít nějakého škarohlída s duší dítěte.“ Martin se pousmál.
„Takového bychom ale najít mohli, ne? Honem zpátky nahoru.“ Jeden a půl vteřiny poté, co oba zmizeli, se otevřely dveře kostela a nakoukl rozzlobený obličej. Hledal ty dva vtipálky, kteří mu zasypali auto sněhem. Ti však již stáli u nebeského terminálu a hledali.
„Moc jich není, co?“ pronesl Martin a Petr přisvědčil.
„Já bych možná řekl, že je jich úplně málo. Ale zkusíme je a uvidíme.“
„Chceš na ně zase zkoušet ten sníh za límec a zasypání auta?“ chytil Martin Petra za rukáv. „Možná se to někomu nemusí líbit.“ Petr se poškrábal ve vousech.
„A máš lepší nápad?“ zeptal se. „Já tedy ne.“ Martin se tajuplně pousmál.
„Možná ano. Tak pojďme.“

Martin s Petrem stáli na sjezdovce a kolem nich se proháněli zakuklenci na lyžích a snowboardech.
„Asi zima, co?“ podotkl Martin, když viděl podupávající zástup dole u sjezdovky.
„Teploměr tam dole ukazuje mínus jedenáct,“ doplnil Petr. Rozhlédl se kolem sebe. „Koho tady chceš zapálit pro zimu a sníh? Ty zmrzlé dole? Nebo ty nadšence, kteří se tu prohání na těch prkýnkách?“ Martin ukázal prstem dolů na skupinku postávajících a mrznoucích lidí. Chtěl Petrovi vysvětlit svůj plán a Petr se chtěl zeptat, jestli si dělá legraci, jeden z lyžařů však jejich rozhovor přerušil. Vrazil do Petra tak prudce, až se zapotácel a začal se klouzat dolů po svahu. Po pár metrech přepadl na břicho a po hlavě svištěl dolů.
„Pardón,“ pronesl lyžař provinile k Martinovi. „Viděl jsem vás až na poslední chvíli. To je taky nápad, chodit na sjezdovku v bílých hábitech.“ Martin mávnul rukou a lyžař odjel.
Zato Petr si jízdu užíval – svištěl dolů a neustále zrychloval. Předjížděl lyžaře, bravurně se vyhýbal ostatním zimním nadšencům, až uviděl malý můstek. Okamžitě na něj zamířil a když ho rychlost vymrštila do vzduchu, udělal dvojité salto, čtyři vruty a elegantně dopadl na nohy.
„Pěkný,“ podotkl Martin, který se objevil vedle něj. Ozval se potlesk ze skupinky, na kterou Martin ukazoval shora, a dva zmrzlíci se k nim klátivě vydali.
„To bylo hezké,“ pronesla huhňavě mladá paní, která byla až po uši zachumlána do šály, čepice, rukavic a dalšího zimního oblečení.
„Děkuji,“ opáčil Petr. „Měla byste si to taky zkusit – je to super.“
„Myslíte?“ zeptala se nevěřícně. „No já nevím – moc to na sněhu neumím. My jsme tady s naším synem, víte? On lyžuje a my na něj čekáme. Lyžovat neumíme, všechny kavárny a restaurace jsou plné, takže musíme stát venku.“ Petr se zatvářil přesvědčivě.
„Věřte mi. Nejdříve si to můžete zkusit na malém svahu, ale za hodinu už si to budete svištět na černé.“ Žena se podívala na malou sjezdovku, chvíli hodnotila své schopnosti a možnosti a nakonec se pomalu vydala k pokladně pro permanentku. Muž, který přišel s ní, se chvíli díval za odcházející postavou a chvíli na postávající světce.
„Vám není zima?“ odhodlal se nakonec k otázce.
„Kdepak,“ chopil se slova Martin. „Víte, jak se při takové jízdě zahřejete?“ Mladík nevěřícně sáhnul na nabídnutou ruku a překvapeně zjistil, že Martin má pravdu. Pak se otočil za svou ženou.
„Máňóóó, kup mi taky jednu,“ zařval a začal se pomalu brodit za ní.
„Jestli nezabere tohle, tak už opravdu nevím,“ zašeptal Martin Petrovi.
„Neboj,“ opáčil Petr sebejistě. „Před dvěma tisíci let jsem přesvědčoval Židy a pohany, aby se nechali pokřtít a přestali hřešit. Snad jsem o tu výmluvnost za tu dobu nepřišel.“ Oba pozorovali jednu ze sedaček, na které seděla známá dvojice. Nebyli sami. Vyděšené pohledy na ně upírali i ostatní, kteří na hory přijeli s úplně stejným cílem. Mezitím dvojice ztěžka slezla z lanovky. Ještě se chvíli odhodlávali a dodávali si odvahu, až se nakonec muž jako první vrhl dolů. Jeho žena nechtěla zůstat mezi zimními šílenci sama a vrhla se za ním. Během pár vteřin muž dojel až na konec sjezdovky a zapíchl se hlavou do závěje pod ní.
„Au,“ otočil se Martin od sjezdovky, jako by tu tragédii nechtěl vidět. Petr však sledoval ženu, která brzdila zuby nehty a podařilo se jí zastavit těsně na konci. Teď tahala svého manžela z hlubokého sněhu.
„Jsme to ale lumpové, co? Vypadá jak sněhulák,“ pronesl Petr zamyšleně a Martin se otočil zpátky. Takovou podívanou si přece nemohl nechat ujít. Žena se začala hlasitě smát a oprašovala ze svého chotě bílé vločky. Na něm bylo vidět, že je jak tlakový hrnec – jen vybouchnout. Zapíchl se po hlavě do závěje, je celý od sněhu a ještě se mu žena směje. Najednou si ale uvědomil, že se mu to vlastně líbilo.
„Jedeme znovu?“ vyhrkl nadšeně a žena s úsměvem přisvědčila. Vydrápali se ke sjezdovce a za chvíli je lanovka zase unášela nahoru.
„Jdeme taky, ne?“ ozval se ze skupinky něčí hlas. Souhlasné mručení doprovázelo šouravé kroky, když se zmrzlé údy dávaly do pohybu.
„Tak abychom šli, ne?“ obrátil se Petr na Martina. „Tady už jsme svůj úkol splnili.“ Pomalu se začalo stmívat, na sjezdovce se rozsvítila světla a hodiny na budově lanovky přepínaly mezi datem, časem a teplotou.
„Hele - už je mínus dvanáct,“ ukázal Martin na velký červený displej. „Půl páté a 23. prosince.“ Mrkli na sebe a zmizeli. Všichni byli tak zabraní do zimního řádění, že si ztráty dvou bílých postaviček ani nevšimli.

„Dobrá práce,“ přivítal je Nejvyšší. „Dokázali jste to. Podařilo se vám dole rozesmát spoustu lidí a to je ten nejlepší dárek k mým zítřejším narozeninám. Díky za něj.“

Epilog