V jídelní místnosti seděl poručík Robert Fantes u okna a popíjel limonádu, přičemž přes nečisté sklo hleděl na letištní plochu. Zadíval se na několik dvojplošníků rámové konstrukce, které stály u hangáru, u nichž se pohybovaly postavy mechaniků. Myslel však na to, co zažil po sestřelení nad frontovou linií.
„Smím si přisednout, pane poručíku?“ uslyšel náhle hlas kapitána Hugha Hartleyho.
„Samozřejmě pane kapitáne. Jak bylo na dovolené?“ vysoukal tázavě.
„Hezky. Na venkově uprostřed lesů a polí se mi válka zdála vzdálená na milióny mil.“
„To jste si tedy hezky odpočinul.“
„To ano. Jen jsem se děsil, kolik letců během mé dovolené odejde na západ. Málem jste mezi ně patřil, jak mi řekl major Ransley.“ Odejitím na západ se ve válečné letecké hantýrce označovali ti, co zahynuli nebo skončili v zajetí.
„Jo, bylo to šílený. Vůbec nechápu, jak jsem to mohl přežít.“
„Minulý rok jsem zažil něco podobnýho. Bitva o Loos byla v plném proudu a já jsem tehdá létal na Gunbusích.“
„Na nich jsem taky lítal při výcviku v Anglii,“ pronesl Fantes a hned si v duchu vybavil dvojplošník rámové konstrukce s motorem za kokpity. Vněm střelec-pozorovatel seděl v předním kokpitu, zatímco pilot v zadním.
„A při jednom letu nad hunskými zákopy se na nás vrhnul Albatros. Ti dva, co vněm seděli, nebyli žádní zelenáči. Já se snažil manévrovat, jak jen jsem nejlíp uměl a Eric za kulometem střílel pořád krátký dávky a měnil vobratně prázdný zásobníky za plný. Jenže ten pilot toho Albatrosu mě vymanévroval. Schytali jsme to do motoru a šli jsme dolu. Nouzový přistání se mi na tý rozstřílený zemi nepovedlo. Eric přitom vypadnul a zlomil si vaz. Já měl víc štěstí a přežil jsem. Vo pár desítek metrů dál byl zákop. Vněm naštěstí byly naši vojáci, ale pak spustili Hunové dělostřeleckou palbu a rozpoutalo se hotový peklo. Všechno lítalo do vejšky, gejzíry hlíny, kusy vostnatých drátů i těl. Já se skutálel do jednoho  kráterů, ve kterým mě zasypala hlína vod výbuchů v jeho vokolí. Pak najednou nastalo ticho. Já se potom pomalu vohlušenej vyhrabal a uviděl ten zákop úplně roztřílenej. Nikdo to z těch vojáků nepřežil. Všude byly rozervaný těla a já jsem po čtyřech začal lízt pryč. Nějak jsem dolez k našim vojákům a zhroutil jsem se. Po řadu nocí mě pak pronásledovaly strašný sny. Bylo mi po tomhle zážitku příšerně. Dokážu si představit, jak vám teď je.“
Fantes chvíli mlčel, přičemž zaslechl hluk leteckého motoru. Podle jeho zvuku rozpoznal, že se jedná o britské letadlo.
„To jste tedy, pane kapitáne měl obrovský štěstí,“ zkonstatoval.
„Stáli u mě všichni svatí. Podívejte, efédvojka nás navštívila,“ pronesl kapitán, když spatřil na letištní ploše dvojplošník rámové konstrukce, z něhož vyskočily dvě postavy.
„To vypadá na majora Evanse,“ mínil poté.
„Asi přišel navštívit majora Ransleyho,“ řekl poručík.
„Půjdu zjistit, vo co konkrétně jde,“ pronesl kapitán a rychlým krokem odešel z místnosti. Do ní po chvíli vstoupil pilot, v němž Fantes poznal nadporučíka Roltona, jehož potkal po svém připlutí do Francie.

KONEC TŘINÁCTÉ ČÁSTI