Přes hlaveň kulometu hleděl poručík Robert Fantes na německý šedobílý dvojplošník, v němž zřetelně viděl ve dvou kokpitech hlavy a ramena letců. Postřehl, že muž v druhém kokpitu, u něhož byl kulomet, má zakloněnou hlavu. Přišlo mu to divné, načež se snažil do zaměřovače dostat předek letadla. Jeho pilot však provedl úhybný manévr, přičemž Fantes stiskl spoušť. Vzápětí zarachotila krátká dávka, která však směřovala do prázdna.
„Přeci mě Hune nezdrhneš!“ řekl si Fantes a stočil stíhačku za unikajícím letounem. Ze vzdálenosti několika desítek metrů chtěl vypálit další krátkou dávku, ale kulomet nevydal ani ránu.
„Zatraceně!“ procedil mezi zuby a bouchl pěstí do jeho hlavně. Přitom upřeně hleděl na dvojplošník, který manévroval.
„Co to s ním je!“ nadával a znovu mačkal jeho spoušť, ale marně. Vzápětí se díky větší rychlosti Airca přiblížil k nepřátelskému stroji. Znovu opakovaně udeřil do kulometu, načež se pokusil o střelbu. Opět však neúspěšně.
„Do hajzlu!“ vydralo se mu z úst a zároveň se zadíval na kokpit střelce. Ten byl stále ve stejné poloze, z čehož usoudil, že byl zabit při souboji s britským letadlem.
„Přeci si nenechám uletět, tak snadnou kořist!“ řekl si a odmontoval, co nejrychleji kulomet. Vztekle do něho mlátil a zároveň mačkal spoušť. Ve stejný okamžik se však Airco náhle propadlo. Než se nadál začala se stíhačka dostávat do vývrtky. Pohotově chytl pravou rukou řídicí páku a ve stejný okamžik mu vypadl kulomet. Ke svému zděšení poté uviděl, jak přes okraj kabiny padá nezadržitelně k zemi. S vytřeštěnýma očima pak vyrovnal let, načež si plně uvědomil, že ztratil kulomet. Rychle se rozhlédl kolem sebe. Nepřátelský dvojplošník byl už daleko a jeho pilot se určitě dost divil.
„Já jsem blbec!!“ vyhrkl Fantes a rychle stáčel Airco směrem k frontové linii. 
 Kolem něho se opět začaly objevovat černé rozprasky, znamenající palbu německých děl, kterým letci přezdívali Archie. Což vzniklo tak, že protiletadloví dělostřelci při střelbě na letadla říkávali z legrace:“ A že ne, Archibalde?“ Čímž vyjadřovali svou pochybnost, že se jim podaří letouny zasáhnout.
  Fantes nervózně sledoval oblohu kolem sebe a děsil se toho, že se objeví německá letadla. Bez kulometu by neměl téměř žádnou šanci. K jeho štěstí zdárně přelétl frontu a doletěl k letišti, na němž sídlila stíhací peruť.
„Ježiši, to bude vostuda,“ pomyslel si poté, co se stíhačkou dojel k hangárům. Hned byl u něho mechanik, jenž si okamžitě všiml chybějícího kulometu.
„Pane poručíku, nemáte kulomet,“ řekl překvapeně.
„Vypadl mi,“ pronesl suše.
„Byl špatně připevněn?“
„Nikoliv desátníku. Zasekl se mi a já jsem ho vodmontoval. A neudržel jsem ho,“ řekl, přičemž spatřil, jak k němu směřuje štábní zásobovací důstojník, kapitán Maxwell Wilde.
„Pane poručíku, vy jste ztratil kulomet! Jak se vám to povedlo!?“ zeptal se kapitán, kterému se za sklíčky brýlí zvědavostí rozšířily oči.
Fantes mu stručně popsal, jak ke ztrátě došlo a zároveň měl pocit, že se začíná zmenšovat.
„To jste ho tedy ztratil svou nerozvážností,“ mínil Wilde.
„Ano pane. Sem si toho vědom.“
„Víte, kolik stojí takový kulomet? Co byste řekl tomu, kdyby vám byl vystaven účet na takových osmdesát liber,“ pronesl s vážnou tváří kapitán. Fantes zamžikal očima a polkl naprázdno, protože 80 liber šterlingů byla v roce 1916 v britské měně velká suma.
„Koukám pane poručíku, že velmi rád létáte nad frontou v neozbrojeným letadle,“ ozval se náhle hlas majora Harry Ransley, který byl velitelem perutě.
„Moc mě to mrzí pane majore,“ řekl Fantes, jemuž se vybavil přelet s novým letadlem ze St. Omer, které nemělo kulomet. Při něm zabloudil a ocitl se na zákopy.
„Hlavně, že jste se vrátil. Měl jste zase jednou štěstí. Běžte napsat bojový hlášení. Doufám, že se už nic podobnýho nebude opakovat!“ mínil major.
„Ano pane!“ vyhrkl, načež si to namířil k jedné z budov na okraji letiště. Přitom si pomyslel, že jeho anděl strážný musí mít pořád pohotovost.

KONEC DESÁTÉ ČÁSTI