Dílo #63338
Autor:Yarrod
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:14.10.2010 16:34
Počet návštěv:474
Počet názorů:0
Hodnocení:2

Logranův oheň

 „Jsou tu skřeti!“ zakřičel člen hlídky a netušil, že věta, kterou právě pronesl, změní navždy Lístečkův život. V táboře propukla panika. Všichni začali ve spěchu hledat svou výstroj, aby byli připraveni k obraně. Když si strážný všiml, co způsobil, opravil se.

„Skřeti se jen utábořili na protějším hřebenu. Nepanikařte!“ zavolal.

„Vypadá to, že dřevorubci si došlápli už i na ně,“ dodal potichu pro sebe.

Ruch v táboře postupně utichal, jak se všichni vraceli ke svým původním činnostem. Lísteček se odebral spolu s ostatními zpět k práci. Byl to zvláštní elf, na rozdíl od jeho druhů neměl zelenohnědou kůži barvou podobnou kůře stromů, ale jeho pokožka měla odstín výrazně světlejší – téměř až lidský. Vlastně s člověkem byste si ho mohli klidně splést. Odlišovaly ho ovšem pro elfy typické špičaté uši a sněhobílé oči.

Zrcadlila se v nich inteligence. Nebyla to moudrost, kterou člověk nasbírá zkušenostmi, ale spíš něco co vyčtete v knihách. Podle jeho mistra to byl ten nejučenlivější elf, s kterým se kdy poznal. Na druhou stranu je pravda, že lesní elfové studiu zrovna neholdují. Většinou se spíš cvičí v praktických dovednostech, protože život ve hvozdu není žádný med.

Dnešní den byl pro Lístečka významný ještě kvůli jedné události. Konečně dosáhl plnoletosti.  Mistr mu předal ceremoniální luk a čekala ho audience u Rady Stařešinů. Tímto okamžikem ho měli dospělí elfové přijmout mezi sebe.

Sotva co se vrátil k práci ve skromné knihovně elfího sídla, zaklepal někdo na dveře.

„Haló, kdo tam?“ řekl Lísteček.

„Tady Aarin. Nesu pro tebe vzkaz. Máš se dostavit k Radě. Vsadil bych se, že tě zaměstnaj u hlídání skřetů, aby si tě trochu proklepli.“

„Myslíš?“ podíval se na něj nedůvěřivě Lísteček.

„Určitě. Tohle je nejlepší úkol pro takový ucho, jako seš ty. Neboj, neni to nic nebezpečnýho. Budeš je jen hlídat, a kdyby něco prováděli, pofičíš to zahlásit do tábora. No tak na co čekáš? Upaluj za Radou,“ usmál se.

Aarin byl pro Lístečka něco jako otec, i když svoje vlastní rodiče nikdy nepoznal. Aarin se ho ujal a vychovával jako vlastního.

Sotva Lísteček uslyšel, že ho povolala rada, rozbušilo se mu srdce. Vždycky chtěl být součástí komunity, protože měl pocit, jakoby se ho všichni trochu stranili. Nikdo kromě Aarina se mu vlastně skutečně neotevřel a také mu nikdo nevysvětlil, proč se vlastně jmenuje Lísteček. Všichni se pyšnili honosnými jmény, ať už to byl právě Aarin, jeho mist Kleister či Glenn z rady starších. Tak proč on měl tak obyčejné?

Lísteček položil knihy, které právě přerovnával, na stůl a běžel si poslechnout, co po něm Rada Stařešinů vlastně chce. Síň, ve které sídlili, se nacházela v kmeni obrovského dubu, který stál přesně uprostřed vísky. Kolem stromu byly prstencovitě obtočeny dřevěné struktury, které sloužily jako přechody mezi jednotlivými patry a zároveň jako centrum společenského života.

Hbitě se vyšplhal po provazu, který byl spuštěn podél kmenu. Vyběhl až do koruny, kde velké listy podobné zeleným sloním uším, propouštěly přes své žilkování sluneční světlo jen občas a proužky světla tak rozsekávaly přítmí zšeřelého lesa.

U obloukovitého vstupu do síně stáli v pozoru dva strážní. V rukou drželi dlouhá kopí ozdobená zlatými listy.

„Á Lísteček. Pokračuj. Rada na tebe už čeká.“

Prošel dveřmi a do očí ho uhodilo světlo. Celá místnost byla osvícena spoustou loučí. Na druhém konci místnosti seděli v půlkruhu starší elfové. V jejich dřevěných křeslech byly zasazeny třpytící se drahokamy a tak vypadali jako králové shlížející na poddané.

„Vítej,“ zaduněl síní hlas vůdce vesnice Peifyho.

„V tento slavnostní den, kdy jsi dovršil svá mladická léta, jsme pro tebe, jako rada starších, připravili úkol. Bude na tobě a tvém poručíku Aarinovi, abyste hlídkovali u skřetího ležení a zabránili jakékoli akci, která by ohrozila náš tábor. Detaily se dozvíš právě od svého poručíka.“

Peify se odmlčel a mávnul rukou, čímž dal Lístečkovi signál k odchodu. Po cestě ven ho zastavil jeho mistr Kleister.

„Lístečku, nezapomeň, že máte jen hlídkovat. Vím, jak jsi zbrklý, a tak se do ničeho ukvapeně nepouštěj a dávej na sebe pozor.“ S těmi slovy mu položil jednu ruku na rameno a ukazováčkem druhé se dotknul jeho čela. Zašeptal pár nesrozumitelných slov a Lístečkovi na čele zazářil otisk Kleisterova prstu.

„Budiž požehnán.“

***

Ve větvích stromů čekali už dobrých pár hodin a stále se nic nedělo. Skřetí válečníci seděli v kruhu kolem ohně a dojídali maso, které si přinesli. Jejich ženy vztyčovaly stany z kůží zvířat, zatímco šaman vařil v kotli lektvary.

Lístečkovi bylo naprosto jasné, proč je vytváří. Zvěř v tomto hvozdu, a to i na kraji, byla jiná než kdekoli jinde. Dva metry vysocí vlci, kteří měli drápy dlouhé téměř jako čepele mečů, se proháněli s větrem pod korunami stromů, ve kterých se skrývali obří hadi. A proto, aby zde mohli skřeti obstát, potřebovali pomoc kouzel.

Lísteček seděl na větvi skrytý před zraky skřetů a luk měl položený vedle sebe. Nikdy si na střílení moc nepotrpěl. Ne že by z luku střílet nedokázal, ale přišlo mu to zbytečné. Proč by měl zvířata zabíjet, když jim může naslouchat a učit se od nich? Nechtěl ukončit jejich život, i kdyby to bylo během lovu. Radši by s nimi žil v rovnováze.

A tak místo bedlivého hlídání okolí spíš sledoval skřetího šamana. Koukal, jak dává jednotlivé ingredience do kotlíku a snaží se z nich vytvořit lektvar, který by válečníkům dodal sílu.

Ano, zatím postupuje správně. Kýval hlavou Lísteček. Květ krvavého pelyňku, ocas toulavé kočky, kapka vílí esence, byly to vlastně jejich slzy, a nakonec vlkodlačí tesák.

Ne, co to dělá? Vždyť tohle je roh čtverrožce zeleného. Takhle by vytvořil něco úplně jiného!

„Logranův oheň,“ vydechl Lísteček. Jak by si mohl nevzpomenout na složení nejnebezpečnějšího lektvaru, o kterém kdy slyšel. Jeho recept vytvořil šílený černokněžník Logran. Při temném rituálu ztratil život a jeho šílenství dál koluje právě v tomto lektvaru. Lidé se ho snažili napodobit a každý takový pokus následovalo příšerné neštěstí. Proto se král rozhodl nechat vyvraždit všechny čtverrožce nebo si alespoň myslel, že je vybil.

Lísteček na nic nečekal a seskočil ze stromu.

„Ne! Zastav! Počkej!“ vykřikl na skřeta, „Pokud to tam dáš, tak všichni umřeme!“

Šaman se na něj otočil s nechápavým pohledem.

„Grrrk zhrrr!“ zavřískal. Nebo alespoň takhle to znělo Lístečkovi. Až teď si uvědomil, že skřet nezná elfštinu. Šaman se spíš vyděsil než co jiného, a tak rychle vhodil roh do kotle.

Rudé plameny vyšlehly směrem k obloze. Příšerným světlem ozářily celý pahorek a na vyděšených tvářích vykreslily smrtelné masky. Po rychlém záblesku se Logranův oheň roztančil blízko ohniště a plival jazyky do všech směrů. Všechno, čeho se dotknul, okamžitě vzplálo. Rudá záře obklopila Lístečka. Doslova cítil, jak z plamenů sálá zlá vůle a sápe se po všem ve svém okolí. Střípek ohně blížící se k jeho obličeji byl to poslední, co viděl.

***

Rudý písek, rudá země, rudé hvězdy. Vším prostupuje pocit zmaru, utrpení a hlavně nenávisti. Lísteček prochází plání, ale je tu naprosto sám. Hluboké ticho jen občas přeruší nestvůrný skřek. Bloudí. Neví, odkud přišel, kam jde. Neví už, ani kdo je. Prochází planinou a cítí, jak se mu mysl otupuje, až zbývá jen všeobjímající bolest.

Ale není sám sobě jediným společníkem. Slyší šepotat hlasy. Nabádají ho. Snaží se ho svést. Jako drobounké plamínky se mihotají v temných záhybech jeho mysli. A ať se je snaží uhasit jakkoliv, vždy znovu ožijí.

***

S křikem se probudil. Celou levou polovinu obličeje mu spalovaly plameny. Cítil škvařící se maso a uhelnatící kůži.  Zaryl se prsty do postele a zavyl bolestí.

„Pšššt,“ snažil se ho uklidnit Kleister a položil mu ruku na čelo. Zelené světlo pomalu utlumilo tepající záři prosvítající zpod pásky překrývající Lístečkovo levé víčko.

„Dostal jsi se sem v hrozném stavu. Levou část obličeje si měl spálenou na uhel. Kůži se mi sice podařilo zachránit, ale oko…“

„C-co je s m-mým okem?“ procedil Lísteček stěží skrz zuby.

„Obávám se, že v něm uvázl střípek plamenu. Uvidíš sám, až si sundáš pásku.“

„Kde je Aarin?“ zeptal se na otázku, která ho tížila snad nejvíce.

„Aarin… Ano, Aarin je opravdový hrdina. Dva plameny mu prošly přímo hrudí a i v tom stavu tě odvlekl z toho hrozného místa až sem. Nezvládl jsem…“ mistr se na chvíli odmlčel, „nemohl jsem mu pomoci.“

V místnosti zavládlo ticho. Lísteček nemohl pochopit, co se to vlastně v tom zlomku vteřiny stalo. Celý svět se mu najednou roztříštil a zbylo jen prázdno. Prázdno a podivný neodbytný pocit, který se mu snažil stále dostat do hlavy.

„Je ještě jedna věc, kterou bys měl vědět,“ pokračoval Kleister, „když jsme tě jako malého sirotka nalezli na kraji vesnice pohozeného v košíku, tak u tebe bylo ještě něco. Kousek papíru s tvým jménem. Stálo tam Straag. Což jak víš, znamená v jazyce tvůrců…

„Neštěstí,“ doplnil ho Lísteček, „nejhorší z katastrof, destrukce, ale snad si nemyslíš, že já můžu za…“

„Já neříkám nic. Teď si odpočiň.“

„Ale…“ začal Lísteček. To už mu ovšem Kleister položil ruku na obličej a poslal ho do říše snů.

***

Opět v té podivné zemi. Vzorce z rudých hvězd na obloze se přeskupily. Jak lísteček zaostří pohled na zrůdné nebe, poblikávající světýlka se začínají pohybovat. Klamou jeho oči? Z oblohy vystupují obrazy. Nejdřív nezřetelné, ale postupem času už není pochyb. Obrysy skřetů. Šaman, válečníci, ženy i děti rotují ve zběsilém tanci.

Ve snaze utéct před nimi zavře oči. Vše se uklidní, ale postupně, jako když se temné jezero plní kapkami vody, se z ticha začínají opět ozývat syčivé hlasy. Nerozumí jim. Nechce jim rozumět! Zacpává si uši, ale slyší je stále hlasitěji. Vyplňují mu celou mysl. Snaží se s nimi bojovat, ale nemá sílu. Nakonec se podvolí, a tak na neutichající výkřik: „Zabij jeeee!“ odpovídá tiše: „Ano.“

***

Probudila ho tepající bolest v levém oku. Stále přes něj měl pásku, ale i tak mu bez přestání ukazovalo podivné obrazy. Sotva otevřel druhé oko, oslepila ho záře světel. Byl v síni, kde rokovala Rada.

„Musí pryč! Je to hrozba pro celou vesnici!“ zahřměl předseda Peify. Ostatní členové Rady mu přizvukovali.

„Ale vždyť nic neudělal. Za nic nemůže!“ rozčiloval se mistr.

„Toho si jsme vědomi. Dostane veškerou výbavu, kterou můžeme postrádat, ale ve vesnici zůstat nesmí.“

„To nemůžete! Jestli vyženete jeho, půjdu taky!“

„To je v pořádku mistře,“ ozval se potichu Lísteček, „půjdu. Nic už mě už nedrží a mám něco, co musím udělat.“

„Ale vždyť…“ hledal Kleister slova.

Lísteček se postavil, otočil a bez dalšího slova odešel. Jeho mysl byla nyní čistá. Viděl před sebou stezku lemovanou rudými plameny vedoucí k cíli.

Nepotřeboval toho moc. Vzal si jen luk, který dostal od Aarina, dlouhý nůž a zásoby na pár dní. Neměl proč se tu zdržovat. Měl jiný úkol. Spravedlnost musí být vykonána.

Před odchodem se rozhodl zjistit, co se vlastně skrývá pod páskou. Strhl ji a pootevřel levé oko. Rudé světlo se odrazilo od zrcadla zpět k jeho obličeji. Hvězda! Září jako hvězda z jeho snů, jedna z těch, které mu ukazují cestu.  

***

Ke skřetímu táboru dorazil po setmění. Schoval se do větví stromů. Na mýtince ležela hromada mrtvol, u které pouze pár zubožených přeživších ohlodávalo zbytky kostí. Nikdo tu už nehlídal, protože bylo jasné, že se stejně nedožijí dalšího dne. Na tyhle nebude Lísteček potřebovat ani luk.

S nožem v zubech seskočil ze stromu jako kočka na všechny čtyři. Hbitě se přiblížil ke skřetovi a jediným švihem mu prosekl hrdlo.

Sviiis. Prosvištěl kolem jeho hlavy šíp. Překvapeně se ohlédl a otevřel úplně i levé oko. Svět se najednou změnil. Realita se začala prolínat s rudým světem. Ten ale nyní nebyl prázdný. Byli v něm podivné zrůdy a Lísteček věděl, že to jsou oni, kdo zabili Aarina.

Skřet vyděšeně pustil luk, chytil si hlavu do dlaní a začal křičet: „Gráááz! Gráááz!“ Lísteček věděl, co to ve skřetím jazyce znamená – démon. Na nic ale nečekal, přiskočil blíž a prohnal svůj nuž od hrudníku, až po skřetovo hrdlo. Zbylí přeživší následovali hned po něm. Lísteček bez soucitu švihal mečíkem a hebká zeleň temného hvozdu se barvila cákanci krve.

Prší. Lísteček stojí uprostřed mýtiny se vztyčenou hlavou. Déšť pomalu smívá zpola zaschlou krev z jeho vlasů. Očišťuje jeho ruce a tělo. Odnáší pryč zbytky vyděšených výkřiků stále rezonujících v jeho mysli. A spolu s tím se pozvolna z jeho krajiny vypařují obrazy skřetů. Ale hvězdy nemizí úplně, opět se přeskupují. Tentokrát jsou jimi tvořené postavy vyšší, hubenější a… mají sekery.

Lísteček najednou pochopil, kdo je původce toho zla. Nebyli to přímo skřeti, ale lidé, kteří je tam vyhnali! Jeho pomsta by neměla tedy padnout jen sem, ale zároveň i na ty monstra na kraji hvozdu. Musí zakusit stejné utrpení jako Aarin. Ano…

***

Ze skřetího tábora si přinesl měch plný oleje a pár hadrů. Počkal do setmění dalšího dne. Stráže tu žádné nejsou – jen sýpka s obilím a pár dřevorubeckých domů. Když poslední paprsky slunce sklouzly ze střech, rozhodl se Lísteček začít.

Obalil šípy hadry namočenými do oleje a vystřelil do každého domu jeden. Plameny se rozeběhly dřevěnými domy. Začaly se ozývat zoufalé výkřiky. Na to Lísteček čekal. Vytáhl svůj nůž a skočil doprostřed vesnice.

Jednou ranou prosekl nohu vesničanovi, který vybíhal ze dveří. Trhnutím se otočil na druhou stranu, připravil se k úderu a… stálo před ním malé dítě, sotva odrostlé batole. V rukou se mu kýval samostříl. Očividně netušilo, na co ta věc je. Ta chvilka zaváhání stačila na to, aby…

Klang.

Lísteček se podíval na šipku trčící z jeho břicha a pomalu se sesunul k zemi. Malé dítě se zasmálo a začalo k němu batolit. Viděl se v jeho velkých očích, a jak pomalu vyhasínala rudá záře a utichaly našeptávající hlasy v jeho hlavě, uviděl sebe jako živou bytost. Stejně tak elfa jako člověka. Pochopil příčinu své nenávisti, ale bylo už příliš pozdě, aby se vzepřel kletbě šílenství Logranova ohně.

Názory čtenářů

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)