ZÁPADNÍ FRONTA-FRANCIE, JARO 1916
ČÁST PRVNÍ

Ze zataženého nebe se snášel drobný déšť a kaluže na cestě rozviřovaly dopadající kapky. Poručík Robert Fantes v letecké uniformě do nich zamyšleně hleděl, přičemž se opíral o zeď pod okrajem střechy. Po chvíli se zadíval na zaparkované nákladní automobily a přitom mu stále hlavou táhlo velké množství myšlenek. Ve Francii byl druhým dnem a měl pocit, že je kapkou v armádním moři. Tolik vojáků ještě nikdy předtím neviděl. V záplavě khaki uniforem britských vojáků si připadal ztracený.
„Kam máte namířeno, pane poručíku?“ byl náhle osloven mužem v leteckém stejnokroji, přes který měl plášť a jenž před chvíli přišel pod střechu ke skupině letců.
„Mám se hlásit u dvacáté čtvrté letky. Sídlí někde u Bertangles,“ odpověděl mu.
„Tak to budeme mít společnou cestu. Já se mám zase hlásit u dvacáté druhé letky. Ta má letiště nedaleko. Jste tady ve Francii poprvý, že.“
„Ano. Jako skoro všichni, co se mnou sem přijeli.“
„Něco podobnýho jsem zažil minulý rok. Jinak já jsem nadporučík Rolton a lítám na efé dvojkách jako pilot. A moc dobře se znám s těmi, za kterými jedete.“  Fantes si hned v duchu vybavil dvousedadlové letadlo rámové konstrukce s motorem za kokpitem.
„Těší mě, poručík Fantes,“ odpověděl mu a po zasalutování mu stiskl pravici.
„Tak to se, pane nadporučíku budeme potkávat na zemi i ve vzduchu. Vracíte se z dovolený?“ zeptal se.
„Jo, jo. Nějak mi rychle utekla. A protože válka ráčí pokračovat, tak sem zase tady,“ řekl nadporučík s lehkým úsměvem.
„To jste na frontě teda už pěkně dlouho.“
„Už to bude skoro deset měsíců. Celkem jsem se tady zabydlel a na všechno kolem zvyknul.“
„Doufám, že si taky rychle zvyknu,“ pronesl Fantes, načež ke skupině letců přistoupil dopravní důstojník a sdělil jim, do jakého náklaďáku mají nastoupit.
 Korba nákladního vozidla se zaplnila mladými muži v leteckých uniformách, které měl náklaďák odvézt vstříc jejich budoucímu osudu. Poručík se svou batožinou na klíně seděl hned u stěny kabiny a přes otvor v ní hleděl na blátivou cestu.
Po nějakém čase se do zvuku, jenž vydával dopadající déšť na plachtu, přidal vzdálený hluk dělostřelecké palby. To bylo neklamné znamení, že fronta je blízko. 
 Dunění děl s přibývajícím časem sílilo a rovněž obraz krajiny se začal měnit. Stopy po dřívějších bojích začaly být všude znát. Vojenský řidič za několik minut zastavil u jakési vesnice, ve které nebylo žádné stavení vcelku.
„Za tím lesíkem je letiště dvacátý druhý,“ řekl nahlas voják za volantem a trojice mužů seskočila z korby.
„Tak hodně štěstí, pane poručíku!“ stačil Fantesovi ještě říct nadporučík Rolton, načež za okamžik on i dvojice mužů zmizela v dálce. Netrvalo to dlouho a nákladní vozidlo opět zastavilo. Kromě poručíka vystoupili všichni.
„Za chvíli budete, pane poručíku na místě,“ sdělil mu řidič. A vskutku po několika minutách náklaďák zastavil u zámečku, co byl ukryt v lese.
„V tom zámku najdete kancelář letky. Přeji vám, pane poručíku taky hodně štěstí,“ řekl mu voják, když Fantes vylézal ven. Nákladní automobil odrachotil pryč a on zůstal stát v padajícím dešti na blátivé cestě. Začal se rozhlížet po nejbližším okolí. Za řídkým porostem spatřil obrysy hangárů, aby pak svou pozornost soustředil na nevelký zámek, jemuž se nějakým šťastným řízením osudu nedotkla válka. Zhluboka se nadechl a vykročil ke kamenné bráně, která byla součástí nevelké zdi.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI