Dílo #63016
Autor:TulipánZaPlotem
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:04.09.2010 11:33
Počet návštěv:710
Počet názorů:7
Hodnocení:8 2 4

Život na niti a houpe se
 
 
 
            Ostatní tvorové se domnívají, že my pavouci vedeme mnoho nudný život, že jsme v neustálém čekání, jen se ledabyle houpeme v sítích, hezky ve stínu tmavých koutů, zavadlých místností. Přiznávám, my jako druh rádi požíváme jistého soukromí a hovíme si nejraději ve špinavých škvírách, kde nás nevítané oko nezahlédne a světlo neoslepí.
 
            Jenomže já, šestinohý pavouk, mohu tvrdit o svém životě pravý opak. Moje dny jsou přeplácané vzrušením a mnoha barevnými zážitky a nejen proto, že moje přední hmatová nožka právě lehounce chlácholí hlavičku mé vyvolené a zadní mi zjemna kontroluje chloupky na zadečku, lepé pavoučice, jestli se nezachvějí a jestli moje milovaná není již mnou přeplněná a nehotoví se skočit k obědu. My pavouci prožíváme život spletený nejednou zvláštností, u jiných tvorů nevídanou. Například moje vzrušení z kopulace by mnohým živočichům stačilo k plnému, intenzivnímu prožitku, ale já jsem navíc vzrušený pudem sebezáchovy a myšlenkou na smrt. Uvědomuji si, jestliže mě háky - kusadla nastávající matky v zátylku cvaknou, zahynu. Ale jak vlastně budu umírat? Jaká je smrt kousnutím členovce, matky a milé?

            Mnohokrát jsem sledoval své oběti v živém aktu smrti.
            Byly soužené utrpením? Bolestí? Pozvolným rozpadem svých tkání?
            Mnohokrát jsem hleděl do těch překrásných očí, tak složitě složených, velikých přes celou hlavu něžné masařky. Myslím - doufám - ne vím jistě - byly pokojné a smířené se svým osudem.
            Ze začátku ano - to jsem pozoroval nepokoj, pokaždé když se chytily a poznaly svou fatálnost letu, bláznivě sebou trhaly, snažily se vyprostit průhledná křídla, ale každým pokusem vzlétnout se bořily do sítí, až úplně zamotané se unavily. Byly z nich chycené, slabé mouchy a z hrůzou hleděly na mne smrťáka s kusadly, ale i jejich hrůza se také slabostí rozplývala.
            Ano, poznal jsem klid a snad i touhu, když jsem se přiblížil ještě víc a snad ani nevnímaly, jak jim křupla hruď a ani nevěděly o trávicích šťávách atakujících jejich mozek, plíce, srdce, myšlenky…
            V těch chvílích jsem tolik rád hleděl do cihlových očí a zblízka sledoval každý díl a jeho hloubku v odrazu.
            Jedno zrcadlilo nebe plné ptáků, kterak zalamují křídla, aby se v rychlosti roztáhla po nosném proudu.
            Další mi zase přinášelo zlomené světlo mraků, světlo načechraných beránků kypřených brázdami až do stínů tmavých jako hrom. A prostor, obrovský modrý prostor volnosti, pro křídla, pro švih i pro vzlet stvořený.
            Dalším složeným okem jsem mohl pozorovat sebe, svých osm víček a kusadla mizící za obzorem všech cihlových zorniček. Jak se asi cítila masařka ve svých mnoha, mnoha odrazech a jednom obrazu tolik krátkozrakým, že nebyl obzorem vzdáleným a minulým?
Myslím - rád bych - jsem si jistý, že netrpěla. Byla klidná, smířená, ano, i spokojená ve svém rozkladu, když čekala na poslední úder krve v rosol. Možná jsem pocítil i jistou vzájemnou náklonnost, než její oči zůstaly jenom odleskem. Vždycky, když jsem je vysával, byly už dávno mrtvé, byly dávno jenom prázdnou schránkou a křídly bez vůle.
            Každá si mne získala.
            Ano, měl jsem je rád.

            Tak jsem se každým pohledem do dalších a dalších oken stával silnější, až jsem dnes mohutným pavoukem, který může oplodnit tak krásnou a silnou samici. Proč si mě vlastně vybrala a připustila, že já a jenom já mohu vsunutým brčkem vkládat potomky? Mohu zasunout snad proto, že jsem zdatný, vypasený a zadek se mi leskne matnou černí? Proč já, vpuštěný, smím vsunout vetřelce, proč jsem dobrým dědictvím - dobrým vybavením pro její potomky? Co když jsem otcem jen proto, že za chvíli budu především bohatou večeří?
            A i kdyby, mám to mojí samičce zazlívat? Ne! Proč bych také měl? Její hltavost je nám přirozená a navíc, bude přeci potřebovat hodně živin, aby se naši pavoučci zdravě vyvinuli.
            Možná jsem vhodně tučný a málo zdatný, což znamená v lovu úspěšný taťka, ale zároveň jistá a výživná potrava pro ty moje plozená členovčata.
            Ve výběru otců u nás pavouků se jisto jistě neděje nic náhodně, všechno má svoje opodstatnění a tak nevím, jestli se mi podaří utéci a chci vůbec utéci?
            Možná jsem byl vybraným oplodňovačem pro svoje zmrzačení, pro svých šest nohou, a tak jsem snadnější kořistí a smířenější obětí. Možná jsem pro pavoučici důkazem, že moji potomci budou schopní uniknout i smrtelnému nebezpečí, tak jako se podařilo mně oklamat vlastního bratra.

            My pavouci nehledíme na nějaké to příbuzenstvo, jak to činí většina páteřních druhů. Dalo by se říci, že nám je jedno, kdo koho sežere, hlavně když nežerou nás a my jsme ti, co žerou. Každý z nás masitých, tedy úspěšných pavouků si nejednou pochutnal na bratru, nebo sestře. Někteří dotáhneme svou životní kariéru až k synům a dcerám. Ovšem ti nejúspěšnější a z kvalitních rodů dokáží dokonce spořádat vlastního otce a občas se stane, že premiant i matku rozloží a vysaje ji, ale taková zdatnost v rodě je i u členovců opravdu vzácným jevem.
            Naše počínání je nám čisté a přirozené a divím se, že některým druhům může připadat odporné. Jsou vesměs pokrytečtí, kdežto mi necítíme žádné výčitky, nebo ohledy a boj je hned od začátku opravdový, bez zavádějících falešností. Tak i já jsem nedávno svedl zápas o život s bratrem z jednoho vrhu a jednoho kvalitního kokonu.

            Zkřížili jsme jedovatá kusadla v temných prostorách lidského trezoru. Myslel jsem si tenkrát, že si tam odpočinu od ptáků a jejich lačných zpěvů. Ptáci jsou totiž našimi velkými nepřáteli, jsou našimi opaky a já, často skrčený v dírách pozoroval jsem, že ptáci neradi úzké štěrbiny a tmu. Oni v nich totiž nevidí směr volného prostoru a nemohou rozložit svoje křídla. My pavouci neradi pěvce a jen co uvidíme sevřený stín, hned se hledíme ukrýt a skrčit. A tak jsem jásal nad úzkým a temným prostorem a všemi osmi vběhl do trezoru. Nevadilo mi ani, když se za mnou průchod uzavřel, když dosedla těžká vrata a zuby klapaly na prázdná hesla v přístupu - tma - blaženost z úplné tmy netrvala dlouho Ucítil jsem pod nohama nepříjemně kluzké a tvrdé prostředí. Ocitnul jsem se bez opory, nikde žádná síť s pružností, síť tolik citlivá na vzruchy, jenom studené zlaté cihly.
            Na něčem tolik kluzkém si žádné lano, ani ten nejzdatnější pavouk neukotví. Byl jsem tam úplně bezcitu, bezbranný k nepřátelům, kteří se mohli nečekaně objevit ze všech zlatých koutů, aby mě jedním cvaknutím omámili. Nestalo se, jenom s bráchou jsme nečekaně měli nohy přes nohy, vytrčené sobě v kruzích osobního prostoru, členitých těl. My pavouci nesnášíme, když někdo strká nohy do jejich pavučin, ale když proniknou v kruh vlastního těla, jde nevraživostí o život.
            Nejen proto nepřišla bratrská náklonnost, ale jenom odhady síly, kdo koho dokáže sežrat. Parita! Jistá parita a tak nikdo nechtěl utíkat, ale ani se neodvážil útočit.
            Jen napětí!
            A v napětí běžely minuty, nikdo se nehnul a mnou šlapaly myšlenky zrovna jako teď. Probíral jsem, jaké výhody mi přinese sežrání soka, nebo soka bratra a nakolik znásobím své síly o požitou potravu. Chápal jsem též výhody ze zničení konkurenta o prostor, o nasycení a instinkty mě dopovaly agresí pro zvýšení šancí na moje rozmnožení. Jenže členovcům je asi přemýšlení na škodu, mlží to pudy, oslabuje dravost a ostražitost, protože najednou byl brácha na mě a kusadla mi drtila nohy a každým cvaknutím se blížila k zátylku. Jenže v tu chvíli já ještě nebyl slabou mouchou, únava byla daleko a můj boj o přežití urputněl, i když přiznávám, každou vteřinou mi hrozilo smíření a rozklad vnitřností, pozvolna leptaných.
            Ne, nevzdal jsem se! Vymknul jsem pouze zraněné nohy a zpřetrhal všechny spojující vazy. Opustil jsem kus sebe. Od těch dob jsem málonohý.

            Kdybych nebyl pavoukem, asi bych se škodolibě smál z představy, jak příbuzný drží škubající se klouby v posmrtné křeči a stále bojuje s přízrakem na zlatých, kluzkých cihlách. Smál bych se jeho klamu z pozlátka rodinné žranice, přitom tak necitlivý k poznání a omylu, nepřipouští si, že chycená svačinka je už dávno pryč mimo hesla a zámky.
            Jenže já jsem pavoukem a výlevy radosti a škodolibosti jsou mi cizí, prostě jenom konstatuji, že stále jsem a právě mohu plodit. Je asi zbytečné hledat důvody, proč moje vyvolená dovolila zasunout moje brčko v útroby, důležitý je pouze konaný akt a že z váčku pudím potomky ven a množím svoje kvality. Možná bych měl bádat, zda přežiji a jestli vůbec chci dál přežívat, zvláště když už mi dochází šťáva a naposledy tlačím budoucí…   

Názory čtenářů
04.09.2010 11:48
slunečnice
  
04.09.2010 14:36
Doffie
***
04.09.2010 23:03
josefk
ješkovy voči :) jestlipak to byl hajzlovy pavuk ?
07.09.2010 13:35
Mario Czerney
hodně otázek a tak málo odpovědí... pavouk snad ano, ale brouka si nechal žít dál
08.09.2010 20:48
TulipánZaPlotem
Konvi pamatuji si jak jsme si o tvém nohobraní psali.
Žena co ráda povouky je vzácnost. :-)

josefk ano hajzloví pavouci jsou často na zlatě.

Mario, že by Kafka?
A sám autor ani neví jestli jeho hrdina se rozložil nebo oplodnil další pavoučici.
To je otázka.

Díky všem za přečtení...
24.09.2010 16:45
Stínohra
Máš opravdu vybraný styl... Zvláštní, obvykle takhle dlouhé věci nevydržím číst, ale tohle jsem zhltla jedním dechem. Tys snad byl v minulém životě pavoukem.
Škoda, že mohu dát jen jeden tip.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)