Ostatní tvorové se domnívají, že my pavouci vedeme mnoho nudný život,
že jsme v neustálém čekání, jen se ledabyle houpeme v sítích, hezky ve
stínu tmavých koutů, zavadlých místností. Přiznávám, my jako druh rádi
požíváme jistého soukromí a hovíme si nejraději ve špinavých škvírách,
kde nás nevítané oko nezahlédne a světlo neoslepí.
Jenomže já, šestinohý pavouk, mohu tvrdit o svém životě pravý opak.
Moje dny jsou přeplácané vzrušením a mnoha barevnými zážitky a nejen
proto, že moje přední hmatová nožka právě lehounce chlácholí hlavičku mé
vyvolené a zadní mi zjemna kontroluje chloupky na zadečku, lepé
pavoučice, jestli se nezachvějí a jestli moje milovaná není již mnou
přeplněná a nehotoví se skočit k obědu. My pavouci prožíváme život
spletený nejednou zvláštností, u jiných tvorů nevídanou. Například moje
vzrušení z kopulace by mnohým živočichům stačilo k plnému, intenzivnímu
prožitku, ale já jsem navíc vzrušený pudem sebezáchovy a myšlenkou na
smrt. Uvědomuji si, jestliže mě háky - kusadla nastávající matky
v zátylku cvaknou, zahynu. Ale jak vlastně budu umírat? Jaká je smrt
kousnutím členovce, matky a milé?
Mnohokrát jsem sledoval své oběti v živém aktu smrti.
Byly soužené utrpením? Bolestí? Pozvolným rozpadem svých tkání?
Mnohokrát jsem hleděl do těch překrásných očí, tak složitě složených,
velikých přes celou hlavu něžné masařky. Myslím - doufám - ne vím jistě -
byly pokojné a smířené se svým osudem.
Ze začátku ano - to jsem pozoroval nepokoj, pokaždé když se chytily a
poznaly svou fatálnost letu, bláznivě sebou trhaly, snažily se vyprostit
průhledná křídla, ale každým pokusem vzlétnout se bořily do sítí, až
úplně zamotané se unavily. Byly z nich chycené, slabé mouchy a z hrůzou
hleděly na mne smrťáka s kusadly, ale i jejich hrůza se také slabostí rozplývala.
Ano, poznal jsem klid a snad i touhu, když jsem se přiblížil ještě víc a
snad ani nevnímaly, jak jim křupla hruď a ani nevěděly o trávicích
šťávách atakujících jejich mozek, plíce, srdce, myšlenky…
V těch chvílích jsem tolik rád hleděl do cihlových očí a zblízka sledoval každý díl a jeho hloubku v odrazu.
Jedno zrcadlilo nebe plné ptáků, kterak zalamují křídla, aby se v rychlosti roztáhla po nosném proudu.
Další mi zase přinášelo zlomené světlo mraků, světlo načechraných
beránků kypřených brázdami až do stínů tmavých jako hrom. A prostor,
obrovský modrý prostor volnosti, pro křídla, pro švih i pro vzlet
stvořený.
Dalším složeným okem jsem mohl pozorovat sebe, svých osm víček a
kusadla mizící za obzorem všech cihlových zorniček. Jak se asi cítila
masařka ve svých mnoha, mnoha odrazech a jednom obrazu tolik
krátkozrakým, že nebyl obzorem vzdáleným a minulým?
Myslím
- rád bych - jsem si jistý, že netrpěla. Byla klidná, smířená, ano, i
spokojená ve svém rozkladu, když čekala na poslední úder krve v rosol.
Možná jsem pocítil i jistou vzájemnou náklonnost, než její oči zůstaly
jenom odleskem. Vždycky, když jsem je vysával, byly už dávno mrtvé, byly
dávno jenom prázdnou schránkou a křídly bez vůle.
Každá si mne získala.
Ano, měl jsem je rád.
Tak jsem se každým pohledem do dalších a dalších oken stával silnější,
až jsem dnes mohutným pavoukem, který může oplodnit tak krásnou a silnou
samici. Proč si mě vlastně vybrala a připustila, že já a jenom já mohu
vsunutým brčkem vkládat potomky? Mohu zasunout snad proto, že jsem
zdatný, vypasený a zadek se mi leskne matnou černí? Proč já, vpuštěný,
smím vsunout vetřelce, proč jsem dobrým dědictvím - dobrým vybavením pro
její potomky? Co když jsem otcem jen proto, že za chvíli budu především
bohatou večeří?
A i kdyby, mám to mojí samičce zazlívat? Ne! Proč bych také měl? Její
hltavost je nám přirozená a navíc, bude přeci potřebovat hodně živin,
aby se naši pavoučci zdravě vyvinuli.
Možná jsem vhodně tučný a málo zdatný, což znamená v lovu úspěšný
taťka, ale zároveň jistá a výživná potrava pro ty moje plozená
členovčata.
Ve výběru otců u nás pavouků se jisto jistě neděje nic náhodně, všechno
má svoje opodstatnění a tak nevím, jestli se mi podaří utéci a chci
vůbec utéci?
Možná jsem byl vybraným oplodňovačem pro svoje zmrzačení, pro svých
šest nohou, a tak jsem snadnější kořistí a smířenější obětí. Možná jsem
pro pavoučici důkazem, že moji potomci budou schopní uniknout i
smrtelnému nebezpečí, tak jako se podařilo mně oklamat vlastního bratra.
My pavouci nehledíme na nějaké to příbuzenstvo, jak to činí většina
páteřních druhů. Dalo by se říci, že nám je jedno, kdo koho sežere,
hlavně když nežerou nás a my jsme ti, co žerou. Každý z nás masitých,
tedy úspěšných pavouků si nejednou pochutnal na bratru, nebo sestře.
Někteří dotáhneme svou životní kariéru až k synům a dcerám. Ovšem ti
nejúspěšnější a z kvalitních rodů dokáží dokonce spořádat vlastního otce
a občas se stane, že premiant i matku rozloží a vysaje ji, ale taková
zdatnost v rodě je i u členovců opravdu vzácným jevem.
Naše počínání je nám čisté a přirozené a divím se, že některým druhům
může připadat odporné. Jsou vesměs pokrytečtí, kdežto mi necítíme žádné
výčitky, nebo ohledy a boj je hned od začátku opravdový, bez
zavádějících falešností. Tak i já jsem nedávno svedl zápas o život
s bratrem z jednoho vrhu a jednoho kvalitního kokonu.
Zkřížili jsme jedovatá kusadla v temných prostorách lidského trezoru.
Myslel jsem si tenkrát, že si tam odpočinu od ptáků a jejich lačných
zpěvů. Ptáci jsou totiž našimi velkými nepřáteli, jsou našimi opaky a
já, často skrčený v dírách pozoroval jsem, že ptáci neradi úzké štěrbiny
a tmu. Oni v nich totiž nevidí směr volného prostoru a nemohou rozložit
svoje křídla. My pavouci neradi pěvce a jen co uvidíme sevřený stín,
hned se hledíme ukrýt a skrčit. A tak jsem jásal nad úzkým a temným
prostorem a všemi osmi vběhl do trezoru. Nevadilo mi ani, když se za
mnou průchod uzavřel, když dosedla těžká vrata a zuby klapaly na prázdná
hesla v přístupu - tma - blaženost z úplné tmy netrvala dlouho Ucítil
jsem pod nohama nepříjemně kluzké a tvrdé prostředí. Ocitnul jsem se bez
opory, nikde žádná síť s pružností, síť tolik citlivá na vzruchy, jenom
studené zlaté cihly.
Na něčem tolik kluzkém si žádné lano, ani ten nejzdatnější pavouk
neukotví. Byl jsem tam úplně bezcitu, bezbranný k nepřátelům, kteří se
mohli nečekaně objevit ze všech zlatých koutů, aby mě jedním cvaknutím
omámili. Nestalo se, jenom s bráchou jsme nečekaně měli nohy přes nohy,
vytrčené sobě v kruzích osobního prostoru, členitých těl. My pavouci
nesnášíme, když někdo strká nohy do jejich pavučin, ale když proniknou
v kruh vlastního těla, jde nevraživostí o život.
Nejen proto nepřišla bratrská náklonnost, ale jenom odhady síly, kdo
koho dokáže sežrat. Parita! Jistá parita a tak nikdo nechtěl utíkat, ale
ani se neodvážil útočit.
Jen napětí!
A v napětí běžely minuty, nikdo se nehnul a mnou šlapaly myšlenky
zrovna jako teď. Probíral jsem, jaké výhody mi přinese sežrání soka,
nebo soka bratra a nakolik znásobím své síly o požitou potravu. Chápal
jsem též výhody ze zničení konkurenta o prostor, o nasycení a instinkty
mě dopovaly agresí pro zvýšení šancí na moje rozmnožení. Jenže členovcům
je asi přemýšlení na škodu, mlží to pudy, oslabuje dravost a
ostražitost, protože najednou byl brácha na mě a kusadla mi drtila nohy a
každým cvaknutím se blížila k zátylku. Jenže v tu chvíli já ještě nebyl
slabou mouchou, únava byla daleko a můj boj o přežití urputněl, i když
přiznávám, každou vteřinou mi hrozilo smíření a rozklad vnitřností,
pozvolna leptaných.
Ne, nevzdal jsem se! Vymknul jsem pouze zraněné nohy a zpřetrhal
všechny spojující vazy. Opustil jsem kus sebe. Od těch dob jsem
málonohý.
Kdybych nebyl pavoukem, asi bych se škodolibě smál z představy, jak
příbuzný drží škubající se klouby v posmrtné křeči a stále bojuje s
přízrakem na zlatých, kluzkých cihlách. Smál bych se jeho klamu z
pozlátka rodinné žranice, přitom tak necitlivý k poznání a omylu,
nepřipouští si, že chycená svačinka je už dávno pryč mimo hesla a zámky.
Jenže já jsem pavoukem a výlevy radosti a škodolibosti jsou mi cizí,
prostě jenom konstatuji, že stále jsem a právě mohu plodit. Je asi
zbytečné hledat důvody, proč moje vyvolená dovolila zasunout moje brčko v
útroby, důležitý je pouze konaný akt a že z váčku pudím potomky ven a
množím svoje kvality. Možná bych měl bádat, zda přežiji a jestli vůbec
chci dál přežívat, zvláště když už mi dochází šťáva a naposledy tlačím
budoucí…
|