Jeden pošťák si zabouchnul na rušné ulici klíčky a měl snahu prostrčit drát částečně staženým okénkem a jeho druhým koncem zachytit to, čím se zvnitřku dají otevřít dveře. Jeho snažení doprovázelo klení a zároveň u dveří dělal všelijaké pohyby. Postavy u dodávky si všimnula jistá osoba, která koukala z okna domu a okamžitě se vrhla k telefonu.
„Haló policie! Vidím zloděje, jak se dobejvá do poštovního vozu! Přijeďte rychle do ulice...."
Pošťák byl už celý říční, jak manipuloval s drátem u vnitřní strany dveří, když tu náhle uslyšel zvuk policejní sirény, které však nevěnoval žádnou pozornost. To však byla chyba, protože záhy zaslechl prudké zabrzdění, dupot, křik a než se nadál, ležel sražený na zemi.
„Co se děje? Co se stalo?!" křičel tázavě.
„Co tady děláte u toho vozu!?" zeptal se ostře jeden z policistů.
„Já se snažím votevřít dveře, protože jsem si v něm zaklapnul klíče, který jsem nechal v zapalování," soukal ze sebe vyděšený pošťák.
„Vy k tý dodávce patříte?"
„Samozřejmě! Vidíte snad, že mám uniformu. Doklady mám v ledvince!"
Poté je ukázal zkoprnělým policistům, kteří se začali omlouvat a řekli mu, že dostali hlášení o muži, co se dobývá do vozu. A tak se zanedlouho u dveří střídali policisté, kteří se snažili drátem otevřít dveře. Kde kdo jejich počínání pozoroval včetně asi i té osoby, co je zalarmovala. Nakonec se mužům zákona podařilo kabinu poštovního vozu otevřít a všichni si pak za rohem zapálili cigarety.
Pro jiného pošťáka zase doslova platilo. Když už smůla, tak co největší.
Onen pošťák zaparkoval dodávku na rohu ulice, kde bylo jedině místo, i když věděl, že by tam parkovat neměl. Ale široko daleko prostě nebylo volného místa. Poté vzal z úložního prostoru balík a rozeběhnul se s ním do jednoho vchodu. Onu zásilku měl pro jednu advokátní kancelář, jejíž služby shodou okolností využíval. Po zazvonění na zvonek se jako tradičně ozval dveřní bzučák, načež on vběhl do domu ke schodišti, před kterým byla mříž, co se otevírala také bzučákem. Rychle jí otevřel a běžel po schodech k druhé mříži, co byla v horní části schodiště. I ta byla na bzučák, který stále zvonil. Jenže pošťák klopýtnul a rozplácnul se na schodech. Rychle vstal, ale než stačil doběhnout k oné mříži, tak zvuk bzučáku ustal. Mříž už nedokázal otevřít a marně zrakem pátral po nějakém zvonku u ní. Rychle proto seběhl k dolní mříži, ale ani u ní nenalezl žádný zvonek. Chvíli s protaženým obličejem stál, ale pak dostal nápad, že do advokátní kanceláře zavolá, protože měl v mobilu na ní číslo. Co však čert nechtěl, mobilní telefon měl vybitý.
„To bych do toho kop!" rozkřiknul se a chodil vztekle po schodišti nahoru a dolu. A začal si připadat jako v cele. Po chvíli se na chodbě objevil nějaký člověk, kterého okamžitě oslovil.
„Halóó! Já jsem tady zavřenej! Pomozte mi!"
Ten dotyčný se ho však z nějakého důvodu lekl a chvatně odešel pryč. A pošťák jen zoufale mlátil rukama o mříže, křičel a přitom na něho seděl text básničky: Jak lvové bijeme o mříže. V tomhle zvláštním vězení byl po dlouhé minuty, dokud někdo nevyšel z advokátní kanceláře a"nevysvobodil" jej. A když se vrátil k poštovnímu vozu, tak nalezl za stěračem lísteček od městské policie.