překlad VZJP

KRKAVEC

Půlnoc tristní, já si bloumal, sláb a znaven ještě zkoumal
řadu roztodivných svazků nepřestával probírat,
už mi hlavou zaklimbalo, když tu něco zaťukalo
jemně, slabě zaklepalo, zadedveřmi od komnat.
'Návštevník to' zamumlal jsem 'klep na dveře od komnat -
tak to bude, akorát.'

Nepamatuju si málo: prosinec, jen v krbu hřálo
na podlaze od uhlíků stíny světel začly hrát.
Na ráno jsem se už těšil; - co jsem sháněl nevyřešil -
knihami se neutěšil - Lenoru bych našel rád -
dívku andělského jména Lenoru bych našel rád -
nezvěstnou tu napořád.

Závěsy pak cosi chvělo, jak by nejistotu chtělo
rozjitřit - mne naplnilo bázní jakou nechtěj znát;
abych srdce tlukot ztišil, stál jsem tam a hlas svůj zvýšil
'Návštevník to pozdní přišel - doufá, klepe u komnat -
Pozdní poutník noční doufá vejít, klepe u komnat -
to je ono, akorát.'

Odhodlání rostlo ale, nečekal jsem déle, 'Dále,
Sire, Madam' řekl 'račte odpustit mi nastokrát,
potkalo mne zaklimbání když tu vaše zaťukání,
slabé skromné zaklepání, zadedveřmi od komnat -
že jsem málem nezaslechl' - dokořán jdu otvírat; -
jenom tma tam, akorát.

Dlouho stál jsem, do tmy hleděl, co si myslet abych věděl,
zviklán, obav plný jaké nepřeju vám nikdy znát;
ticho bylo dokonalé, temnota jen temná stále,
ozval se můj šepot ale - 'Lenoro?' - tu chtěl jsem zvát;
na což ozvěna se klaní - 'Lenoro!' - mi na návrat;
jenom jednou, akorát.
   
Do komnaty jsem se vracel, neklid v duši přeobracel,
vzápětí jsem slušel ťukat, silněji však tentokrát.
'Jistě,' dím, 'u okenice bylo to, a kde je svíce,
stačí přiblížit se více, hrůze své se nepoddat; -
zklidnit srdce nejprve a hrůze své se nepoddat -
je to vítr, akorát!'

Okenice rozehnány, když tu, dovnitř, roztřepaný
vkročil majestátně bájný krkavec či havran snad.
Bez omluvy, zaváhání, nezdržel se cestou ani;
nadřazeně bez vyzvání, nade dveře od komnat -
used na Pallady bustě, nade dveřmi od komnat -
used, na hřad akorát.

Ptáka toho oblečení vybízelo k odlehčení,
ebenový, strohý, vážný výraz co nes, bez výhrad,
'Hřeben krácen máš, až lysý, snad až příliš smělý ty jsi,
starosvětský, temné rysy krkavče máš, noci vzat -
pověz posle od plutónských břehů, jak tě nazývat!'
Krkavec děl, 'Marnopřát.'

Moc jsem žasnul co to tu je, že ten pták se vyjadřuje,
přestože ta odpověď jen sotva smysl mohla dát;
Sotva by kdo předpokládal - v životě bych nebyl hádal,
že bych někdy o cos žádal nade dveřmi od komnat -
ptáka, zvíře zřel na bustě nade dveřmi od komnat,
navíc jménem 'Marnopřát'. 

Krkavec na bustě seděl osamocen dál, a neděl
nic než toto jedno slovo, jak by duši do něj vklád.
Konec zdál se skřehotání - ani pírkem zatřepání -
až jsem zamumlal, 'vše za ní odlétlo co měl jsem rád -
zítra odletí jak druzí, jako vše co měl jsem rád.'
Pták však na to, 'Marno přát.'

Zaskočen jak trefné bylo to co řek, mne zamrazilo
'Zajisté' dím, 'opakuje jediné co umí, krad
výraz ten od neblahého majitele dříve svého,
jistě strašný osud jeho způsobil, že napořád -
žalozpěvem až se stalo, opakoval napořád
on „Darmo-marno přát“.'     

Krkavec mi učaroval, pod úsměv jsem smutek schoval,
přede dveře polstrované křeslo jal se přesouvat,
do podušek ze sametu uvelebil se, a zde tu
sítě úvah předl, pletl, rozjímal co znamenat
má ten přízrak, temný, hrozný, varovný, co znamenat
má to příkré 'Marno přát'.

Tak jsem seděl pohrouženě, uzapřeně, zahleděně,
zticha zřel na opeřence, žhnoucím zrakem zaujat;
Leccos probíral jsem maně, hlavu odkloněnou k straně
na polštáři nevídaně lehký odlesk, lampy zlat,
fialový od sametu podušek lesk lampy zlat,
ach, s ní na nich, marno přát!
 
Najednou jsem těžce dýchal, jak by kadidlem kdos dmychal,
Serafů, hle krůčky zvoní na koberci do komnat.
'Neblahý' dím, 'Bůh ti zaslal - po andělích co ti poslal
úlevu - už kéž bys přestal na Lenoru vzpomínat!
Doušek zapomnění, přestaň na Lenoru vzpomínat!'
Krkavec děl, 'Marno přát.'    

'Proroku' dím, 'zlověstníku! - ptáku, či snad ďábelníku! -
pokušitel ať, či bouře vichr vrh tě do mých vrat,
opuštěný, neúmorně na pustině této, vzdorně -
v domě hrůzyplném věrně čekám, pravdu dej mi znát -
zda je - balzám v Gileadu - řekni, prozraď, dej mi znát!'
Krkavec děl, 'Marno přát.'

'Proroku' dím, 'zlověstníku! - ptáku, či snad ďábelníku! 
u nebes, ba u samého Boha - dlužno zbožňovat -
prozraď bědné duši má-li v Ráji dálném doufat, zdali
andělského jména, chvály, Lenoru lze objímat -
vzácnou, andělského jména, Lenoru tam objímat?'
Krkavec děl, 'Marno přát.'    

'Tak to sbohem, brachu ptačí!' vzkřik jsem, povstal - 'Tak to stačí,
kliď se zpět do bouře, vrať se do podsvětí na břeh ztrát!
Ani pírka nenech u mě na paměť jak lhal si umně!
Neruš smutek věrolomně! - opusť portál od komnat!
Zobák z mého srdce vytas, seber se a zmiz z mých vrat!'
Krkavec děl, 'Marno přát.'      

Krkavec ten, nehybně-si dál a dodnes sedí, děsí,
na Pallady bustě bledé nade dveřmi od komnat;
v očích záblesk zdá se vždycky nese, snivě démonický,
kužel světla éterický vrhá jeho stínu chlad;
duši mou až na zem srazil plouživého stínu chlad,
povznesení - marno přát!