Pavel jel na motorce po silnici, co vedla podél železniční tratě, a už zdálky viděl malé nádraží, které si chtěl vyfotografovat. Byl nadšeným foto amatérem a fotografoval ledacos. A své nejpovedenější snímky publikoval na fotografických serverech.
„Škoda, že tu není nějaká parní lokomotiva,“ pomyslel si, když zastavil u budovy. Za chvíli došel na nástupiště a zadíval se na koleje, které se leskly ve slunečním svitu. V následujících minutách z různých uhlů kolejiště fotografoval a poté vyšel po schodech na přemostění, co vedlo přes jednokolejku, která vedla na nádraží. Z něho pořídil několik snímků a pak se zadíval na vzdálený kopec, z něhož by mohl být pěkný výhled do kraje.
„Hrome, z toho kopce se bude skvěle fotografovat!“ řekl si a rychlým krokem seběhl schodiště přemostění. Zanedlouho seděl na motorce a jel po silnici, co vedla k onomu kopci. K němu dojel za čtvrt hodiny a záhy jel po cestě, která ho dovedla na vrch kopce. A z něho se mu naskytl překrásný výhled do širého kraje.
„Tady bejt rozhledna, tak je tady nával,“ pomyslel si a nasadil na fotografický přístroj objektiv. Díky němu si přibližoval v krajině různá místa a neustále stiskával spoušť. Zaměřil se i na nádraží, od něhož na kopec přijel a na obrazovce jej měl záhy v celé své kráse.
„Bezva, fotky budou povedený,“ řekl si a zároveň stále hleděl na obrazovku, na niž měl nádraží. Už chtěl fotoaparát vypnout, když si povšiml, že tři nákladní vagony jsou v pohybu. Zaměřil pozornost zcela na ně a viděl, jak jedou po koleji nádražím. Za okamžik vjely na jednokolejnou trať a pokračovaly v jízdě.
„Že by je posunovaly?“ zeptal se sám sebe a stále přes fotografický přístroj na ně hleděl. Na žádném vagonu však neviděl žádného posunovače s praporkem a bylo mu také divné, že by posunování probíhalo bez lokomotivy.
„Sakra, že voni se rozjely samy vod sebe!“ proběhlo mu myslí. V následujících vteřinách sledoval jedoucí vagony a přitom si plně uvědomil, že oni opravdu jedou po trati samovolně
„Do hazl…!“ vyhrkl a přesunul objektiv fotografického přístroje na nádraží. Na něm nikdo nebyl a zřejmě nikdo odjetí vagonů nezpozoroval. Poté hned zaměřil fotoaparát na jednokolejnou trať a opětovně se díval na jedoucí vagony.
„Tak to je teda průser!“ řekl si a sáhl do kapsy bundy pro mobilní telefon, kterým chtěl zavolat na policii. Jeho display, byl však tmavý a ani opětovné pokusy o jeho zapnutí nebyly úspěšné.
„Krucinál! Von se mi vybil!“ vyhrkl naštvaně. Poté opět zaměřil objektiv fotoaparátu na vagony, které se už od nádraží dost vzdálily, jelikož se trať svažovala.
„Tak to vypadá, že v tuhle chvíli jsem jediný, kdo vo nich ví!“ pomyslel si a přitom nasedl na motorku. Zároveň uvažoval, jak co nejrychleji varovat před nebezpečím, které na trati vagony představují.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI