Vynalézavost a drzost zlodějů opravdu nezná mezí. O tom jsem se u bezpečnostní agentury přesvědčil velmi brzy. Až s podivem působili ti lidé, kteří opakovaně chodili krást do stejného obchodního centra. Jejich obličeje i způsoby, jak kradou, pracovníci bezpečnostní služby moc dobře znali. Ale oni se přesto stále vraceli a někteří dokonce kradli pořád stejné věci. Třeba jistá dvojice žen v potravinách jenom kradla jistý druh čokolády. A jakmile jejich přítomnost v obchodě byla zjištěna, tak už ochranka měla pohotovost.  
 Bylo až neskutečné, že každá jejich návštěva skončila krádeží čokolád a zavoláním policie. Tyhle čokoládové zlodějky, jak se jim přezdívalo, měly neskutečnou drzost pokaždé krást, i když věděly, že jsou sledované. O tzv. kleptomanky nešlo, a tak člověka napadá, co je ke krádežím vedlo. Možná neodolatelná chuť na sladké a onen druh čokolády.
  Poněkud úsměvně působili někteří zloději, kteří po projití pokladnami a zadržení všelijak vysvětlovali, že mají v různých částech oblečení kradené zboží. Třeba jeden pán, který se oháněl tím, že je vysokoškolský profesor, si narval aktovku pečivem. A když ho ochranka za pokladnou zadržela, tak spustil.
„Já budu mít doma velkou oslavu a k tomu potřebuju chlebíčky. A já si zapomněl vzít košík, tak jsem použil tašku, ale zapomněl jsem to pečivo z ní u pokladny vytáhnout,"
Kdo ví, možná si dělal onen pán legraci nebo to myslel vážně. Každopádně pečivo zaplatil a v jeho případě se nemusela volat policie.
 Jiný muž si zase do sádry, co měl na noze narval oplatky a takhle s nimi ukrytými hodlal odejít. Po projití pokladnou byl však nepříjemně překvapen, když ho zastavil pracovník bezpečnostní služby.
„Já se vomlouvám. To nebyl úmysl, já si je tam dal, abych je pořád nedržel v ruce. Já si zapomněl vzít košík," soukal ze sebe.
„A proč jste si je teda z tý sádry nevytáhnul u pokladny?" zněla otázka toho, co ho zadržel.
„No, já se je pak bál vytáhnout," odpověděl mu.
Bylo to opět úsměvné vysvětlování a i v tomto případě ten dotyčný ony oplatky zaplatil a policie se nemusela volat.
 Jistého mladíka zase zlákala parfumérie a několik voňavek si hbitě narval do kapes, načež rychlým krokem vyšel tam, kudy se do obchodu jen vchází. Lidé u kamer však jeho počínání zaregistrovali a okamžitě přes vysílačku zalarmovali ochranku a ta se za mladým mužem rozeběhla. Ten se dal na rychlý útěk a za okamžik vyběhl vchodem z obchodního centra. Jenže měl ochranku za patami. A když viděl, že jí neuteče, tak vběhl do hustého vysokého porostu, ve kterém kradené věci vyhazoval z kapes. A pak s úsměvem vylezl ven.
„Proč mě pánové, honíte? Já se vás lekl," řekl lidem s ochranky s úsměvem.
„Vy jste kradl!"
„Já u sebe nic nemám. To bude nějaký vomyl."
„To nebude vomyl. Jste zaznamenán na kamerách. A záznam z kamer vás určitě usvědčí. A taky vám něco vypadlo z kapsy, když jste utíkal."
Mladíkovi, okamžitě ztuhl výraz v obličeji, a když přijeli policisté, tak jim začal sáhodlouze vysvětlovat svou životní situaci, za kterou může celosvětová krize. O tom, jak lidé kradou, se dá toho napsat ještě spousty. A to zase někdy jindy.