A do třetice o tom, co se může stát, když vypadne sklíčko o)))

Nikdy bych nevěřil, co může takové vypadnutí sklíčka způsobit za hledací akci. Při návštěvě rodičů mé přítelkyně jsem se o tom přesvědčil.
„Iveto, ty zase nemáš v brejlích sklíčko?" zněl můj dotaz.
„Cože!?" vyhrkla překvapeně přítelkyně a sáhla si prsty do prázdného obroučku.
„Ty nevíš, že ti vypadlo?"
„Já to fakt nevím! Musíme ho najít!" pronesla rozhodně.
„Ale kde ti zase krucinál vypadlo?"
„Já nevím. Ale mám pocit, že jsem slyšela cinknutí, když jsme vcházeli do domu."
„No nazdar!"
„Já se nenápadně vyplížím z bytu, aby rodiče neměli zbytečný kecy," pronesla.
„Bojíš se křiku, že," zkonstatoval jsem, jelikož jsem si vzpomněl na neustále vypadávání sklíčka a jeho hledání, což její rodiče dost naštvaně komentovali.
Mezitím Iveta plíživou chůzí došla do předsíně, zatímco rodiče a její sestra sborově podřimovali v pokoji před televizí, což bylo pro ně typické. Přítelkyně se potichu vyplížila s baterkou z předsíně a po deset minut hledala sklíčko před vchodem do domu.
„Vo no tam nikde není. Musí bejt někde tady," řekla mi po návratu.
„Pokud ti tady vypadlo."
„Začneme hledat nejdřív tady v pokoji. Zavři dveře!"
A tak jsme záhy začali lézt po čtyřech po pokoji a po chvíli se nám podařilo srazit hlavami. A my jsme dopadli na koberec, načež nás takhle nás uviděla její sestra, která zvědavě pootevřela dveře.
„Proč se válíte po koberci? Na posteli je to přeci pohodlnější," řekla nám.
„Buď ticho a zavři dveře!" vyhrkla Iveta.
„Co se děje?"
„Iveta zase hledá sklíčko," pronesl jsem.
„A jéje. Pokolikáté už?"
„Po hodněkráté," mínil jsem.
Za chvíli i její sestra lezla po čtyřech a rukama přejížděla i šátrala všude možně. A tu pojednou ve dveřích stála máti přítelkyně.
„Co to tady vyvádíte?" zeptala se užasle.
„Mě někam spadla jehla," řekla Iveta.
„Nekecej! Vypadlo ti sklíčko!" vyhrkla ona, když se zadívala na stolek, na němž byly brýle jen s jedním sklíčkem.
„Kolikrát jsme ti všichni říkali, aby sis ty brejle dala do pořádku!" vyjekla máti.
„Vono to sklíčko dlouho drželo," řekla Iveta.
„Jestli si ho ztratila, tak si zaplatíš nový. A to bude drahý!" pronesla máti. Vzápětí se rozpoutal mezi nimi ostrý dialog o neschopnosti mé přítelkyně. K němu se přidala i její sestra a mně šla z nich hlava kolem.
„Co tady křičíte?" ozval se náhle hlas otce přítelkyně, jehož zvýšené hlasy přilákaly do pokoje.
„Zase hledáme Ivetino sklíčko!" řekla mu sestra přítelkyně.
„To sis ty brýle nemohla dát zpravit?" vyhrkl tázavě a záhy se i jeho rozčílený hlas rozléhal místností.
Brzo po pokoji po čtyřech lezla pětice postav, mezi nimiž pobíhal vesele štěkající pes. Minuty ubíhaly a sborové hledání zkombinované s lezením se rozšířilo do celého bytu. A zároveň se místnostmi soustavně rozléhalo nadávání, jenž se mísilo s hlasitě puštěnou televizí, kterou nikdo nesledoval.
„Třeba mi to sklíčko vopravdu vypadlo někde venku," pronesla pojednou Iveta a všichni se na ní naštvaně zadívali.
„To si snad děláš srandu! Říkala si, že ti vypadlo určitě někde tady v bytě!" vyhrkla naštvaně máti.
„Tak se tam radši ještě pro jistotu podíváme," navrhnul jsem a zanedlouho jsem s přítelkyní a baterkou chodil před domem.
Sklíčko se nám však nepodařilo nalézt, a tak jsme se vrátili do bytu. V pokoji u televize seděli mlčící a zachmuřeně se tvářící rodiče se sestrou a všichni měli asi dost otlačená kolena, jelikož se za ně drželi.
„Našli jste to sklíčko?" zeptala se máti, když se Iveta pokoušela nenápadně proklouznout z předsíně do kuchyně.
„Ne," utrousila a rychle zmizela do pokoje, v němž jsem ke svému překvapení při odestýlání postele to sklíčko našel.
„Hurá! Sklíčko se našlo!" vyhrkla přítelkyně a všichni přiběhli do pokoje a jí opětovně sborově vynadali.