Dílo #62448
Autor:Mario Czerney
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Vyznání
Zóna:Jasoň
Datum publikace:26.06.2010 14:10
Počet návštěv:1239
Počet názorů:8
Hodnocení:8 2 1
Patří do archívu:<Soukromý> vk: to read

družstevní kompozice

prolog: z těch rán (variace pro milana n.)

Muž se dvěma ústy a krásná jednooká žena
se stavili na rychlou přesnídávku v nedalekém bistru,
kde se každé ráno na chromovaném kávovaru vyhřívá lesklý šváb.
Holubi se procházejí po stolech a hledají drobky pečiva mezi vypitými šálky od kávy.
I náměstí bývají v tu dobu tichá; jen z přilehlých ulic dopadají ke kobercům před kašnami luční zvonky tramvají.
Kašny ovšem dál zatrpkle pokašlávají a nepřestávají loudit drobné. Odkudsi prý mají přijít muzikanti na jejich vodu hrát.
Kašny něvědí nic o tom, že hudebníci ztratili nástroje. Housle, bubínek i harfu odvál už před půlnocí skleněný vzduch nejistot, nářků a milování, odvál je do hlubin delt a řek betonových pražců. Nápěvky proseb sice prostupují melodiemi pouštního písku, ale jen co temná noc začne rdousit mladého raněného 
             šakala, objeví se na obloze namísto hvězd jen bledý měsíc. Jako černý prapor, který slavnostně oznamuje smrt.
Od ocelových hřbitovů se plíží monotónní, bezduché "dum dum dum." Ospalý výpravčí lakonicky pískne do píšťalky a zatroubí konec.
A na chromovaném kávovaru se vyhřívá lesklý šváb. Na ničem jiném
                                                                 mu patrně nezáleží.

***


  Byl jsem zastižen hypnotizují myšlenkou nějakého člověka, že není každému dovoleno, aby dosáhnul na vrchol všeho poznání.
  "Existuje vůbec vrchol poznání?" zeptal jsem se nesměle. Na parapet sedl špaček a kývl, že jako jo. Usmál jsem se, on se zašklebil, vysral za okno a odletěl.
  "Hm, dobrý dotaz..." člověk zklopil oči a díval se mi někam na prsa.
  "Podle mě žádný vrchol poznání neexistuje. A jestli ano, je to tam za oknem." Ukázal jsem směrem k oknu. Můj natažený prst se třásl napětím.
  Člověk se podíval do okna, ale nic z toho, co jsem tam viděl já, on neviděl, avšak přesto prohlásil: "Máš pravdu, je to tam venku, ...ale je to taky i tady v nás."
  "Myslím, že si rozumíme," rozbalil jsem z novin tlačenku a z kabátu vyndal tři rohlíky.

  "Ty, Mário, poslyš..."
  "Ano?"
  "Dej mi jeden rohlík, mám nějaký hlad."
  Dal jsem mu všechny tři, dotyčný zvedl hlavu, svraštil obočí a zasyčel: "Všechny?"
  "Proč ne." Přisunul jsem k němu i kus tlačenky a z kapsy vyndal cibulku, z baťohu pětilitrový demižon s octem.
  "Chleba by nebyl?"
  Sehnul jsem se pod stůl a dal mu čerstvý pecen chleba.

  Žvýkal, liboval si nad dobrým jídlem, a pak se konečně pousmál: "Už asi chápu, jak si to myslel s tím prohnutým mostem nad propastí v zatopených oblastech Madagaskaru a s těma třásněma okolo tančících skřetů na polích ve Skotsku."
  "To jsem rád. Už jsem měl strach, že moje literární dílo zůstane nepochopeno."
  "Jakýpak literární dílo! Ty dílo! Ty sám si dílo! Už jsem pochopil, proč jsi takovej vůl. Nevidíš realitu, Mário! Vchol poznání samozřejmě existuje. To že ty ho nevidíš, nebo v něj nevěříš, ještě neznamená, že není." Když se zdálo, že už má dost, odstrčil jídlo, napil se piva, a řekl ležérně: "Tak třeba vrchol mýho poznání je zjištění, že ty si pěknej vůl."
  "Vůl?"
  "Vůl! Kráva! Vůl! Mário, prober se! Otevři oči, poznej realitu! Si vůl"
  "Asi tě nechápu..."
  "No právě... A to bude celý problém."

  Člověk se spokojeně uvelebil na pohovku a brzy usnul. Sednul jsem si do křesla a díval jsem se na něj. Tiše podřimoval, občas mu z úst vyšla slina, kterou ale v zápětí polknul zpátky, zachrochtal a zase tvrdě usnul. A pak to na mě přišlo. Rozepnul jsem si kalhoty, stáhl je i trenýrky, a celého toho libového frajírka zesral. Od hlavy až k patě.
Probudil se, zašmátral rukama a zakřičel: "Ty hovado, ty hajzle, ty kreténe, ty vole!"
  "Už ti zase rozumím," pokýval jsem hlavou.

  Když se ten člověk vyzvracel, osprchoval, znova vyzvracel a ještě jednou osprchoval, vzal si na sebe župan, přisedl si ke mně na verandu, držel v ruce sklenici s bourbonem a začal se mi omlouvat:
  "Já to tak nemyslel, Mário." Hrál si se sklínkou, točil s jejím obsahem a díval se do ní.
  "To je v pohodě, já se taky neovládl, neměl jsem to dělat."
  "Ne, ty tvoje hovna, kdepak, o to nejde. Já mluvím o tvém literárním díle."
  "Jo tak," zapálil jsem si cigaretu a netrpělivě čekal, co mi o něm řekne.
  "Ty tvoje básničky vlastně nejsou špatný, ale jsou - jak to říct - spíše - spíš je v nich, ano, je v nich dobře nasráno, tak bych to formuloval."
  "Nasráno?" Už zase podléhám dojmu, že mě chce dotyčný urazit.
  "Ale buď klidnej, Mário, nasráno je úplně všude."
  "V mých básničkách není nasráno, nasráno je v tobě, ty zrůdo, ty nevděčná zrůdo!" Chytl jsem toho člověka za hlavu a snažil jsem se ho přehodit přes zábradlí verandy, do velký díry, kterou tam vyhloubil meteorit. Mohla být hluboká kolem pěti set metrů. Začal se smát a kopl mě pod koleno. Chytl jsem se za něj, tak to zabolelo.

  Až o tomhle budu psát, napadlo mě, bude to pěkná nuda. Dobrý čtenář je mrcha protivná, líbí se mu zajímavé, ale ne prvoplánovité pointy, a příběh který běží, pluje, příběh, který není založen na kravinách, příběh ze života. Má rád mrazivé a přitom veselé historky, v něchž ho někdo stále o něčem nepoučuje, naopak je spokojený, když si to celé, co autor napsal, může vyložit po svém, když se může cítit spoluatorem.
  Ale nic z toho neumím, nezabývám se dvojsmysly, moje příběhy nemají logiku a jejich esoterický základ je připálený jak olej ve fritovacích hrncích na stáncích pod Pražským hradem.  Nehodlám se navíc přizpůsobovat jejich potřebám či vkusu, za pointu považuju celý příběh. Navíc si stejně myslím, že většina čtenářů jsou pitomci a že mají v hlavě nasráno a že jim vůbec nezáleží na druhých, tím méně na dobrých autorech.

  ("Vrchol poznání neexistuje. Tím to celé sdělení o tom, že ne každému je dopřáno, aby jej poznal, postrádá smysl!") Ten člověk se nepřestával smát. "Tak teď si konečně rozumíme." Vyndal kompas, odrazil se a letěl za mnou do díry. (Cestou dolů mu dám projistotu ještě přes držku.)

Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Mario Czerney', 26.06.2010 14:10.

Názory čtenářů
26.06.2010 15:49
muclicka
)
26.06.2010 16:04
slunečnice
  
26.06.2010 18:19
Diamant Popelka
"zaklapni víko a zhasni" :)
26.06.2010 22:42
josefk
však na co ji má :))
existuje vůbec vrchol?
jestlipak ses při shýbnutí pod stůl praštil do hlavy?
škoda, že sis rozepnul kalhoty
meteoriti sou v riti
pár poznámek, které dokladují, že jsem přečetl celé :)
28.06.2010 10:47
Lee
Pěkné.
28.06.2010 12:30
HarryHH
josefk napsal(a):
však na co ji má :))
existuje vůbec vrchol?
jestlipak ses při shýbnutí pod stůl praštil do hlavy?
škoda, že sis rozepnul kalhoty
meteoriti sou v riti
pár poznámek, které dokladují, že jsem přečetl celé :)
***- ... já taky ... dokladuji ... :-))
------------------------------------------


"Ty tvoje básničky vlastně nejsou špatný, ale jsou - jak to říct - spíše - spíš je v nich, ano, je v nich dobře nasráno, tak bych to formuloval."

***- ... mám za to že tento výrok má generální pravdu a dá se aplikovat kdekoliv, ... kde velikášství impotentních spermiíí génia penetruje záprtky myšlenek ...

v naději zrození nesmrtelného díla ...:-))
-
02.07.2010 12:02
Diotima
jako rváč se mi nakonec líbíš nejvíc z těch všech sraček, co jsi napsal ... vrcholem poznání je dle mé četby Sokratova výzva Poznej sám sebe! a pak vrcholem všeobecného poznání, kde se různé duchovní - upřímné, neoblbující směry - setkávají - je Co nejvíc se přiblížit harmonii vlastního těla a ducha - upřímně, Mário, před tím se Skláním. Našlápnuto na dobrýho pisatele máš, ještě vědět co psát :-) možná o těch pokusech o harmonii .. třeba ... Magorův Zápisník je fakt moc, moc, moc dobrá kniha, velice inspirativní ..
02.07.2010 21:46
Vích
dobře Měrkovské.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)