| Prolog |
|---|
|
| Slastné utrpení Ladislava Klímy |
Introdukce
Meze lidských možností, svobody – zejména té tvůrčí (neboť pouze taková může být skutečná, nezatížená ideologiemi a jinými lžemi) jsou již od počátku, kdy si člověk poprvé uvědomil svou duchovně tvořivou sílu, (znovu)objevovány uměním. Umělec jako nástroj této božské pravůle tvořit světy, koncepty a struktury má věru velikou zodpovědnost. Umělecká nebo filosofická tvorba je úkol pro ty, kteří ne snad že by byli někým nebo něčím vyvoleni či vedeni, ale spíše jim nic jiného nezbývalo, neboť zdědili po předcích věčně pracující mozek, mysl, jež hledá, přetváří, nalézá a zase ztrácí, to vše jen proto, aby se zaměstnala v zájmu oné sakrální všetvořivé vůle. Mozková aktivita umělců, vědců a filosofů je nelidská, u geniálních jedinců dokonce nadlidská, až ji nemohou v sobě snést, a proto utíkají ke svým nejvnitřnějším svatyním, kde často nenaleznou nic než šílenství. Nechceme se tu však zabývat psychologickými dilematy (Byl, nebo nebyl ten či onen šílený? A pokud ano, tak jaká je psychiatrická diagnóza?), tento sympatizující (čti lítostivý) až popularizující přístup k osobnosti umělce přenechme západním badatelům – my se spokojme se střízlivým pohledem skeptického (ne)učence.
Insanita per se je však přesto určitá kvalitativní a kvalitu generující síla, bez níž bychom dnes nemohli číst mnohé, dnes již klasické texty, které jsou ať už odbornou, nebo širší čtenářskou veřejností akceptovány. Právě stav mysli tvůrce díla je pro výsledný umělecký tvar rozhodující – jde-li o literaturu, ovlivňuje tvůrčí metodu a nástroje ke kolorování pozadí, nuancí charakterů, samotného procesu výstavby atmosféry, byť jde o proces podvědomý, více či méně intuitivní. Tyto kontury textu jsou, nepočítáme-li grafickou podobu, horizontální a vertikální členění apod. (to zde opomeňme, neb jsou to záležitosti banální, dané, příliš transparentní – nejsou schopny vyvolat diskusi), pro čtenáře nejvíce nápadné – představují exoskelet vnitřní významové a významotvorné konstrukce textu.
Jestliže pronikneme ještě hlouběji, popíšeme sémantický endoskelet, jehož esence je postihnutelná jen těmi, kdož nemají hypokriticky altruistickou civilizací a její mediální mašinérií vymyté mozky, a naopak jim zůstala přirozená schopnost se koncentrovat déle než patnáct minut: koncepty filosofické, neboť právě literatura je nositelkou filosofie, všeobecně světonázorové, evaluativní vhledy na společenské klima, zlomy malo či velkodějinné (individuální či kolektivní historie) – to vše lze číst mezi řádky. Nebojme se tedy těchto skeletálních pomyšlení a aplikujme tyto úvahy na literární dílo konkrétního autora.
Ladislav Klíma – prokletý filosof
Kletbou však nemyslíme zatracování, nýbrž prosté zamlčení Klímova díla ideologickým establishmentem. Jak byl jeho odkaz v dobách presametových oficiálními „vykladači“ systematicky očerňován (a nezapomeňme na Karla Čapka a jeho jízlivý nekrolog filosofovi věnovaný), tak je v časech (neo)liberálních jednoduše nezmiňován – až na světlé výjimky (nedávno proběhlé klímovské symposium v Olomouci) odborníci mlčí. Vyplývá z toho, že metody komunisticky a (pseudo)demokraticky totalitární jsou sice krajně odlišné, avšak cíl a účel tohoto počínání zůstává stejný: nepohodlní autoři jsou vytěsňováni z myslí čtenářů. Zatímco v eře budování „splendidní“ budoucnosti byl Klíma hodnocen jako autor bez dobrého kádrového posudku, tedy neangažovaný vulgarista; ve století, jež bylo symbolicky s velkou pompou zahájeno 11. září 2001, není Klímův duch analyzován pro jistotu vůbec. Důvod je velmi praktický: (hyper)pragmaticky založený postpostmoderní svět si žádá jen takové texty, které mají nějaký všespolečenský užitek. Utilita: slovo, jež nabývá až svatozářných kvalit. K čemu se ve světě, kde principem je řetězec „prodej se – kup si – prodej se – kup si – etc.“, nutit k myšlení o nemyslitelném? Klíma zkrátka opět nezapadá do soukolí společenského a kulturního klimatu.
Tato potenciální „nepopularita“ vysvětluje, proč jsou Klímovy texty chápány jako cosi zakázaného, mimořádného. Vždyť právě zakázané ovoce nejvíce chutná. V dobách kunsumentské normalizace (kdy nám již oficiální kulturu nediktují politici, ale lůza samotná – kolektivní, masový čtenář a jeho představa o ideálním čtivu) 21. století je třeba se mít na pozoru: vše se tváří jinak, než doopravdy je.
Pokud nám předkládaný text připomíná esej, a nikoliv seminární práci, měli bychom ze všeobecné roviny přejít do rovin a stepí konkrétních (ač budou dosti abstraktní). Vyjděme tedy z elementu nejnápadnějšího: z Klímovy metody vršení protikladů. Budeme-li pozorně číst Utrpení knížete Sternenhocha, narazíme na nespočet pasáží, v nichž vévodí kontradikce materiální (ve smyslu jazyka a zvolených jazykových prostředků coby materiálu neboli imateriální materie, abychom se přizpůsobili aktuálnímu tématu), sémantická (nebe a peklo v jednom časoprostoru prózy, láska a nenávist jako emblém relace Helmut – Helga) a etická (Helmutovy výčitky svědomí – je veškerá láska jenom lítost, jak tvrdil Arthur Schopenhauer, nebo je láska pouhý glorifikovaný pud?).
Slučování zdánlivě neslučitelného, čehož jsme svědky při četbě Klímových textů, je tvůrčí postup vlastní dadaistům a posléze i surrealistům. Přestože Klímovy chyběl „program“, manifest, jak psát a myslet o psaní, objevují se v jeho dílech záblesky tendencí, jež mají v budoucnu dominovat uměleckému světu. Spokojíme se s tvrzením, že tyto sebeosvobozující aspekty tvorby prostě „visely ve vzduchu“? Budeme-li pohodlní, tak ano, ale musíme tuto ideu poněkud rozšířit, abychom dosáhli akademického orgasmu: vzorce toho, jak lidé tvoří a nahlížejí na svět, se neustále opakují. Jednou převládají avantgardní nálady, jindy ty „klasické“, svět (p)opisující formy. Svět je komponován proto, aby byl následně dekomponován. Pokaždé se tedy objeví nějaká „nepatřičná“ poetika, něco, co nesplňuje „normy“ oné textury a samu texturu rozkládá. Zákony jsou od toho, aby se porušovaly (i to patří do Klímova kontrárního arsenálu). Oním zákonem můžeme chápat jakýsi archetypální rastr, jenž je aplikován na každou dějinnou epochu a je vždy nějak modifikován právě probíhajícími historickými fenomény. Jestliže si do tohoto rastru promítneme Klímovu osobnost, jeho filosofický fundament (Schopenhauer + Nietzsche), východisko jeho tvorby bude jistá aberace, text rozjitřený nejistou dobou – patriotickým masakrem první světové války – a radikálně uvažující myslí, jež „filosofuje kladivem.“ Anomálie, nebo to napišme vznešeněji: unikát, Klímových ideových explosí je projev předčasně vyspělé individuální součástky kolektivní duše lidstva. Vizionářství géniů je věru věc nebezpečná a, s ohledem na příští generace kulturních a intelektuálních ignorantů, neodpustitelná.
Inner sanctum
Od kontrastu kontextového (tj. z hlediska literárněhistorického: jak se Klímova tvorba liší od prací jeho současníků) se nyní dostáváme k antagonismu textově internímu, jenž byl již naznačen: v pasáži, kde autor ústy Helgy-Daemony popisuje zásvětní zkušenost, můžeme číst: „Jedno nevylučuje druhé, ba naopak: peklo může existovat jen ve snu, sen je podstatou svou jen peklem; nic nemůže existovat mimo sen. Ale třeba sen, jsou to muka po čertech reální – ha!“ Tento úryvek má hned několik plánů: plán realita – sen (nakolik jsme si jisti, že právě tento náš empirický prožitek je skutečný?), ráj – peklo (pokud existuje peklo, existuje také ráj?, není snad ráj pouhý vysněný ideál, prostředek k tomu, aby se ontologickou dualizací jaksi vše simplifikovalo? Helga-Daemona přeci prohlašuje: „já Pekel Královna, já Nebes Královna, já Královna Věčností!“), muka – blaženost (Helžina exklamace v závěru repliky – „ha!“ – signalizuje, že její infernální zkušenost nebyla jen torturou. Také barvitý popis mučicích nástrojů nenasvědčuje tomu, že by Klímova konstrukce jenom trpěla. Zdá se, že masochismus Helgy-Daemony je dalším Klímovým kontradikčním instrumentem: blaženost skrz utrpení a vice versa: „změní se Bolest automaticky ve slast.“).
Jako když si šicí stroj dává dostaveníčko s deštníkem na pitevním stole, tak je i Klímův text hrou paradoxů: především spojité nádoby života a smrti – rozhodující stav lidského vědomí, zda uvědomění o světě existuje, či naopak nikoliv. Helga-Daemona procházející 200 místností šarlatového paláce je bizarními způsoby zabíjena, hned však kříšena a znovu umučena atd. Její vědomí umírá – s ohledem na solipsistickou koncepci zapomíná na svět – , ihned ožívá, aby zakoušelo slast-bolest bytí v materiálním světě: brutálně ironicky metaforizovaná představa o světě a přebývání v něm. Koloběh spánek-vědomí-spánek-vědomí etc. je jednou z trivialit našeho všedního žití. Intersekce spánku a vědomí je sen, ve kterém se mísí ideály s nesmiřitelnou realitou. Častokrát jsme ve svých snech svědky rozporu mezi ideálními stavy „reality“ sui generis a realitou běžné každodennosti – takové sny jsme zvyklí nazývat nočními můrami, jako kdybychom je nemohli „snít“ i přes den. V Klímově pojetí je sen součástí dennodenního prožívání, hranice mezi bděním a sněním je umělcem-filosofem rozbořena, neslučitelné je sloučeno.
Postmortalie klasika
Nastínili jsme zde pilíře poetiky Ladislava Klímy, nepustili se však do filosofických analýz – přenechme toto dalším, kompetentním pisatelům. Nám postačí zevrubná literární reflexe, povrchní interpretace některých motivů zde zachycená. Chtěli-li bychom hlubinnou analýzu, museli bychom tuto práci rozsahově přinejmenším ztrojnásobit, což by nutně ubralo na č(t)itelnosti (vzhledem k syntaktickým idiosynkraziím zde předváděným). Naším cílem bylo proniknout do jádra vybraných problémů s textem spojených, i tak jsme však do hloubky hloubek nepenetrovali. Účelem této vskutku esejisticky pojaté stati bylo především vyprovokovat otázky a úvahy ohledně postavení umělce ve světě, a naopak vztahu světa k umělci samotnému, archetypálního charakteru všelidské výstavby světa, ať už toho faktického, či fiktivního, přítomného v literárních dílech. Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha posloužilo jako podnětný podklad pro tyto reflexe, tudíž autorovi poděkujme: Nechť se mu v postmortalii „žije“ šťastně! |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 16.06.2010 16:14.
| Názory čtenářů |
16.06.2010 16:37
 patafyzik  
|
fajn |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|