Prolog
"A co budeš dělat, až vyhasnou?"
"Nakreslím si nová, co ještě hoří."
Anmak
Sedět u snídaně a přejídat se, protože jídlo
bylo jediným uznávaným důvodem, proč hned nevstát a nenechat se hnát
hlasem, oznamujícím: "Tady je zas zima jak v morně!"
Za oknem se sprchovali kosi, a tobě nikdo neřekl, co je morna.
Zvědavost umí tížit a tohle slovo mělo váhu strachu. Byla v něm smrt a
zima, a radiátor byl určitě ještě teplý. Jenže jak si všimli, že k němu
přikládáš ruku, považovali to za znamení, že máš dojedeno, a následoval
jasný povel: "Dojdi dolů přiložit!"
Kdyby aspoň neřekli dolů, protože dolů znamenalo ty schody a TU! tmu pod nimi. A se slovem morna,
vyvolávajícím tajemnou otázku s neuhádnutelnou, tím víc však obávanou
odpovědí, se ti do té tmy vůbec nechtělo. Vypínače se tenkrát nedávaly
hned za dveře, ale až dozadu do kouta; kam zrovna dosáhly dráty. Takže
první, zlověstně žhnoucí světlo tě uvítalo zdola od země. Vypadalo
někdy jak varovný znak pro radiaci, jindy jako nedovřená brána pekel.
Šel z něj strach, ale spasit se útěkem by znamenalo otočit se zády, což
bylo ještě horší. Nespustit z té pekelné záře oči a pravou rukou
naslepo hmatat — proč jen jsou vypínače tak vysoko, aby na ně nedosáhly
děti? — a pak, tedy až na druhé cvaknutí, konečně světlo! Teď ještě
horní dvířka. Aán, zavrzal litinový pant, a mak, klapla
o zeď horká klička. Závan vzduchu jako z pekla tě zaštípal v nose.
Pohled dovnitř už ale tak strašidelný nebyl. Ta mihotající se světýlka
přece mohla připomínat taky motýly nad rozkvetlou jarní loukou, letní
paprsky pronikající hustým listovím, rudě zapadající podzimní slunce
nebo ranní jiskření zmrzlého sněhu. Nebo pravěké lovce a jejich
převratný objev v dějinách lidstva.
Tak, jak se ti nechtělo dolů, se ti
najednou nechtělo zpět; obava ze zpáteční cesty byla možná větší, než
strach z právě objevené podzemní říše. Nebo ti tam dole nic nechybělo.
Lopata, podlaha, stěny, uhlí — v abecedním pořádku. Lopatu do ruky, ale
ještě chvíli vyčkat, než s ní zarachotíš o podlahu. Aby tě ozvěna stěn
nepřipravila o varovné šeptání, přicházející před útokem temných sil;
jako to bylo v jedné pohádce. Proč je uhlí tak černé? A co se skrývá
pod ním? Pavučiny a šmouhy na stěnách připomínaly křídla nočních motýlů
z nejhorších snů. Je v uhlí někdo schovaný nebo ty šmouhy samo
nakreslilo? Třeba ta vzadu nalevo; vypadala jak zamračený stařec. Ale
proč by uhlí kreslilo něčí podobiznu? A čí...?! Nebo je to nějaké
znamení? Počkej, neutíkej, jako by říkala. Komu jen se podobá,
popuzoval tě jakýsi záblesk z podvědomí, ale strach ti bránil znovu se
podívat.
"Co tam mordyjé děláš takovou dobu?" podivil se mužský hlas.
Tobě úzkost nedovolila vydat hlásku.
"Máš už připravené věci do školy?" přisadil si ženský.
Hrrc! Zlost překonala strach a tvá ruka
naštvaně rozezvučela lopatu o beton. Tvář na stěně se zahalila oblakem
uhelného mouru. Má mordyjé něco společného s mornou, napadlo tě, když pekelná brána polykala černé kamení. A co mour, je přece taky od M.
"Už běž, já pak zhasnu," překvapil tě
první z hlasů v těsné blízkosti. Přinášel záchranu; k nepříteli zády se
nebudeš muset otočit potmě.
"Do školy se přece nechodí za trest,"
vyslal za tebou na schody další povzbuzení. "Tělocvik, přestávky, zpěv,
kreslení...," snažil se přivést tě na příjemnější myšlenky.
Do druhého dne se tvář změnila; prach do
ní vkreslil ostré rysy. Ze šmouhy se stal Indián. Další den začala
připomínat spíš siluetu dívky. A den nato se proměnila v uličku
neznámého města, v němž se ta dívka záhadně ztratila. Město pak den po
dni mizelo v tmavnoucím oparu; mít tak odvahu se do něj vydat... Za
týden se na stěně objevil kanárkově žlutý nátěr; prý je potřeba
vyzkoušet barvu, než se s ní vymaluje pokoj. A za další týden... to už
bylo venku teplo a topit nebylo třeba, do sklepa se už nemuselo.
Pekelná brána vyhasla. Venku bylo čím dál víc světla. Bubáci ze stěn se
odebrali do věčných lovišť.
Tady je zas zima jak v morně...
Dávno už chodíš do sklepa beze strachu;
spíš s nostalgií či smutkem. Pekelná brána? Téměř čtvrtstoletí má
naproti sobě plynového nástupce. Stačí otočit kolečkem. Lopata
zrezivěla a odebrala se do... sběrných surovin. Monotónní šeď stěn. Nic
už tě tu nemůže překvapit. Žádní zamračení starci nebo siluety dívek,
mizející v ulicích neznámých měst. Zmizelo uhlí. Zbyla jen kupa starých
novin, sešitů a papírů, jimiž už nikdo nestačil zatopit.
Bereš do ruky vrchní štos. Kdo ví, proč
tě napadlo jej přebírat. Provětráváš prstem svazek zažloutlých stránek.
Je to jak listovat kalendářem, proti času. Možná to býval tvůj
poznámkový blok. Kde se v něm ale vzaly obrázky? Tebe přece kreslení
nikdy nebralo. Ovšem tahle podoba je věrná, jak živej, poznáváš
zachránce z dávných dob. A tohle je přece Kája! V páté třídě se
odstěhovali, ze dne na den, prý do ciziny. Ani rozloučit jste se
nestačili. To už je let... nebýt připomenutí, tvář si nevybavíš. Zbyly
jen matné vzpomínky. Kdo je nakreslil? Musel tě dobře znát... Listuješ
dál. Všechno je zpátky. Zamračený stařec, Indián, silueta dívky, ulice
neznámého města... Díváš se na stěnu, zpět do skicáku a znovu na stěnu.
Pod kolika vrstvami malby se asi skrývají originály? Bylo by možné
některý z nich zrestaurovat? Možná jsou originály to, co držíš v ruce —
je na těch listech vůbec něco nakreslené? Nejsou to jen tvé přeludy?
Jak provést test na vyloučení přítomnosti přízraků? Pod okénkem stojí
odložené zrcadlo. Natáčíš blok proti němu, ale je šero, a tak nevidíš
nic. Co se dá dělat... Vracíš se ke kamnům. Otevíráš dvířka. Vrznutí
zase zní jako An-mak. Viděla by se vzplanuvší kamna v zrcadle? Nebudeš
se bát, když ne? Co ti zbývá... Co ti zbylo?! Už není, kdo by řekl: běž, já pak zhasnu. Začneš tedy couvat a už víš, co budeš dělat.
|