Dílo #61928
Autor:aldebaran
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:02.05.2010 13:32
Počet návštěv:467
Počet názorů:4
Hodnocení:4 1 2
Patří do sbírky:Říkali mu Jindra

Říkali mu Jindra - 28

Kapitola 32 – Těžké chvíle

 Nemyl měl zavřené oči a nejevil známky života. Jindra ho opatrně převracel ze strany na stranu a snažil se zjistit, co se mu stalo. Dokonce zvažoval, jestli nemá zkusit nahmatat puls. Jenže jak chcete zjistit něčí tep, když nemá krev, jen dutou pryžovou schránku?
  „Doufám, že není mrtvý,“ byla první věc, která ho napadla.
  „Neboj, žije,“ řekla Lulu, „To já poznám. Zatím se jeho světlo nepřipojilo ke hvězdám na obloze.“
  „Co se mu vlastně stalo? Já myslel, že ho mám celou dobu v kapse. Kde si ho našla?“
  „Moc otázek na jednu mrtvou holku!“ prohlásila Lulu, „Dneska ráno si vletěl s nějakou asiatkou na mý záchodky. Položil si kachnu na zem a řekl si, ať nikam nechodí, že je tu v bezpečí. Pak jste oba frnkli pryč.“
  „Ale já nikde ráno nebyl? To bych si přece pamatoval!“
  „Jsem sice mrtvá, ale ne blbá. Vím, co jsem viděla.“
  „Tomu nerozumím. Takže ty tvrdíš, že jsme šli za tebou a nechali ti tu Nemyla. Proč bysem to dělal?“
  „Na mě se nedívej! Já ti do hlavy nedivím. Radši se zeptej té holky, co byla s tebou.“
  Jindrovi bylo jasné, že ho musela doprovázet Zanková. Možná kvůli tomu dostal pozvání od Řádu lišky Bystroušky.
  „A víc si nepamatuješ?“ zeptal se, „Říkala si něco o rudé gardě. Že prý nás honili?“
  „Viděla jsem je na vlastní oči. Jak jste odešli bez rozloučení, tak jsem schválně nahlídla škvírou ve dveřích do Společenskýho salónku. A jako na potvoru tam vběhli tři soudruzi v červených kápích a mířili přímo za váma. V rukách drželi twiggi-tyčinky a byli hodně nasraní, takže nejspíš měli v úmyslu vás začarovat.“
  „A co se stalo pak?“
  „Nic dalšího nevím,“ pokrčila Lulu rameny, „Radši jsem zavřela dveře, abych se nedostala do potíží. To už byla kachna v limbu, takže jsem ji nemohla vyslechnout.“
  Jindra mlčel a dál zíral na bezvládné Nemylovo tělíčko.
  „Asi bys měl zajít na ošetřovnu,“ navrhla Lulu, „Paní Smrtihlavová se o něj postará.“
  „A to mě necháš odejít jen tak? Nic mi neuděláš?“
  „Tos uhodl, brouku,“ vysmála se mu, „Zadarmo ani kuře nehrabe. Něco za něco. Já ti donesla kamaráda a ty mi na oplátku musíš prokázat menší službičku.“
  „Snad nechceš, abych ti dal pusu nebo sáhl na kolínko?“
  Lulu se zachvěla vzrušením: „Sice jsem původně zamýšlela, že bys tady vytřel podlahu, ale tvůj návrh ještě zvážím.“

  Kulma netrpělivě postávala na chodbě a nervózně přitom kontrolovala čas na svých obstarožních hodinkách. Uběhlo asi dvacet minut a Jindra se stále nevracel. Co tam může tak dlouho dělat? Vždyť mu za chvíli skončí přestávka na oběd.
  Už byla rozhodnuta, že se vydá zjistit příčinu jeho zpoždění, když se dveře od toalet náhle otevřely a ven vystoupila přízračná bytost. Upírka v něm okamžitě rozpoznala svého svěřence.
  Jindra byl bledý jako smrt. Pomalu se šoural směrem k ní a kolem sebe šířil tíživý chlad. Dvěma studentům, kteří ho s údivem míjeli, pokryl stejnokroje drobný poprašek ledových krystalků.
  „Ty už vážně nevíš, jak bys na sebe upozornil,“ divila se upírka, „Co se ti sakra stalo?“
  „Potkal jsem Lulu,“ drkotal Jindra zuby a z pusy mu vyšel obláček páry.
  „Ta mrcha, jedna! Asi zajdu za ředitelem, aby ji zatrhnul navštěvovat chlapecký záchody.“
  „To nemusíš. Já jsem rád, že se tam objevila.“
  Kulma na něj překvapeně vyvalila oči.
  Jindra sáhl do kapsy a vytáhl bezvládnou kachničku. „Jinak bych nikdy nezjistil, že se mu něco stalo.“
  Kulma upřela vyděšený pohled do jeho dlaně a okamžitě se domáhala vysvětlení.
  „Teď není čas vykecávání,“ prohlásil Jindra, „Potřebuju vědět, jak se co nejrychleji dostanu na Ošetřovnu.“
 
  Zatímco oba utíkali chodbami a hledali nejbližší portál přepravního tunelu, doposud modrá obloha nad školním komplexem se zatáhla šedivými mraky. Spustil se prudký liják a ponuré panelové stavby začaly bičovat chladné provazce vody.
  „Někde tady by měly být prosklené dveře,“ pronesla rozrušeně Kulma a těkavým pohledem se rozhlížela kolem sebe, „Přece nejsem tak slepá, abych je přehlídla.“
  Jindra už sotva popadal dech. Zastavil se u učebny Krátkodobé paměti a opřel se o nejbližší stěnu.
  „Hemeroida mi ale tvrdila, že můžeš použít i obyčejný okno. Nemusejí to být zrovna dveře!“
  „Tohle slyším poprvé!“ pronesla Kulma a přitom dál zkoumala okolní prostory, „Možná se spletla, když ti to vykládala. V Pačlavicích se vždycky používaly dveře.“
  „Ale za zkoušku nic nedáme!“
  „Zbytečně se namáháš! Nebude to fungovat.“
  Jindra ji neposlouchal a zamířil k nejbližšímu oknu. Podle ověřeného návodu pomyslel na místo, kam se chtěl dostat. Potom se dotkl skleněné výplně malíčkem levé ruky a čekal až se objeví tunel.
  Nestalo se nic. Okno zůstalo oknem.
  „Já ti to říkala!“ smála se Kulma, „Jsem na týhle škole už skoro třicet let. Nemyslíš si, že zrovna já bych měla vědět, jak to tady funguje.“
  Jindra smutně svěsil hlavu a dal jí za pravdu. Upírka ho kamarádsky objala a společně pak pokračovali v hledání přepravního portálu. Jejich putování ale nemělo dlouhého trvání.
  „Identita ověřena. Vstup povolen!“ roznesla se chodbou ozvěna elektronického hlasu.
  V místech okenního otvoru se zavlnil vzduch a objevily se dveře výtahové kabiny.

Epilog
Kapitola 33  bude uveřejněna za týden

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'aldebaran', 02.05.2010 13:35.

Názory čtenářů
02.05.2010 16:06
malékulatékolečko
:-)
02.05.2010 20:00
Aglája
:o)
02.05.2010 20:28
aldebaran
děkuju
02.05.2010 23:25
josefk
tak soudruzi...teda :)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)