Má pozornost se soustředila na pláže, kde bylo k vidění mnoho krásek v bikinách. Z těch se mi protáčely panenky v očích a spodky mi začaly být velmi těsné. Nějak jsem se pojednou připletl k několika dívkám, které hrály na pláži volejbal. Přidal jsem se, ale záhy jsem nepinkal do míče, ale do jejich silikonů. Po mnoha fackách jsem se rychle vzdálil a záhy se má pozornost soustředila na vodní tobogán.
  Netrvalo to dlouho a vylezl jsem na jeho horní část a plný nedočkavosti jsem se vrhl do skluzu. Po chvíli mi však bylo divné, že jedu po proskleném povrchu, přičemž vidím pod sebou v oválu radostně křičící lidi. Po dopadu do moře, na hlavy těch, co jsem viděl, mi došlo, že já sjížděl po horní části tobogánu. Ti dotyční, na které jsem spadl, se hodně rozkřičeli a já měl v jednu chvíli pocit, že budu zadupán do písčitého dna.
  Po nějaké době jsem se opatrně vrátil k tobogánu a začal jsem na něho opět lézt. Bylo mi podezřelé, že se on nějak kývá, načež mému zraku neunikla zavalitá postava. V té jsem okamžitě rozpoznal svého souseda pana Metráčka.
„Zdravím! Také se chcete sklouznout?“ zněla má otázka.
„Samozřejmě. Skákat z tobogánu určitě nebudu,“ odvětil mi on.
„A nemáte strach?“
„To rozhodně nemám!“ vyhrkl a vrhl se vzápětí do oválu. Tobogán se zakymácel a já jsem ztratil rovnováhu. A za chvíli jsem za táhlého křiku jel za panem Metráčkem. Ten se však záhy zpříčil, což mi došlo, až když do mne a do něho naráželi další lidé. Brzo byl tobogán ucpaný naštvanými a rozkřičenými lidmi. Pak se náhle ozvalo mohutné rupnutí, po němž za mnohonásobného křiku všichni dopadli do vody. Tobogán se zároveň naklonil, zatímco pan Metráček udělal v písčitém dně kráter.
 Já jsem o něco později vyvrávoral otřeseny z moře a uchýlil jsem se do stínu palem. O něco později se objevil i pan Metráček, který se z mořského dna na pláž prohrabal. A tak jsme si spokojeně hověli, když tu náhle se z amplionů ozvalo jakési hlášení. To mělo za následek úprk všech lidí z pláží i moře.
„Co se to děje?“ zeptal se pan Metráček.
„Něco hlásili, ale já jsem nic nerozuměl. Pořád ten hlasatel opakoval slovo tsunami,“ řekl jsem.
„To bude asi nějaký nácvik evakuace.“
„Tak když je to cvičná evakuace, tak je to v pohodě. Aspoň máme pláže pro sebe,“ mínil jsem. Zároveň jsem si všiml, že hladina začíná ustupovat do moře.
„Podívejte! Začíná odliv!“ vyhrkl jsem.
„A v nezvyklou dobu. To jsme svědky zvláštního úkazu,“ řekl pan Metráček.
„A podívejte na obzor! To vypadá na obrovskou vlnu!“ vykřikl jsem.
„Máte pravdu. Takovou vlnu jsem viděl jen v katastrofických filmech.“
„Je možné, že filmaři zde natáčejí nějaký katastrofický film a ti všichni lidé posloužili jako kompars.“
„Já nikde ale neviděl žádné kamery.“
„Ty jsou důmyslně ukrytý.“
„Ta vlna je ale pěkně velká!“
„To určitě ano.“
„A blíží se rychle!“
 Obrovská vlna se blížila k pobřeží po celé šířce hladiny moře, což byl pro nás úchvatný pohled.
„A vypadá dost reálně,“ mínil pan Metráček.
„To víte. Filmové triky jsou na vysoké úrovni. Až budou tenhle film promítat v kině, tak nám sotva kdo uvěří, že my dva jsme byli při natáčení.“
„A jak tu vlnu zastaví?“
„Najednou prostě zmizí a…“
„Jste si tím jistý?“
Mne při pohledu na obrovskou masu zvednuté vody přešel mráz po zádech a začal jsem mít tušení, že nejde o počítačový trik v reálném prostředí. Záhy jsme oba vykřikli a poté začal nás útěk z pláže. Pan Metráček se kutálel a jeho úprk byl rychlejší. Voda nás však stejně dostihla a do ulic rekreačního města jsme doplavali.
 Co se pak dělo se dalo přirovnat k vodnímu peklu. Evakuace zahraničních turistů probíhala na letišti a pana Metráčka se piloti dopravních letadel báli vzít na palubu. Nakonec odletěl vojenským transportním letadlem a v našem domě se objevil s padákem, co se používá při shozu těžké bojové techniky. Na tuhle zahraniční dovolenou nikdo z nás hned tak nezapomněl a jen se potvrdilo, že proti přírodním živlům je člověk bezmocný.
KONEC