Za nějaký čas jsem s panem Metráčkem konečně došel k místu, z něhož byl pěkný pohled na velkou vodní plochu.
„Nevidím na druhý břeh. Tak to jsme došli konečně k moři,“ mínil jsem.
„Já bych něco pojedl,“ pronesl pan Metráček a za chvíli šel napříč pláží a za ním zůstávaly v písku hluboké stopy. Občas se ozval výkřik, to když na někoho zahrabaného v písku šlápl. Má pozornost se soustředila na moře a jako zhypnotizovaný jsem se rozeběhl vstříc vlnám. To však nebyl zrovna moc dobrý nápad, protože první větší vlna mne pohltila. Záhy se mě zmocnil pocit, že jsem její součástí, načež jsem ležel rozplácnutý zpátky na pláži.
„To by bylo, abych se do toho moře nedostal!“ řekl jsem si a vrhnul jsem se zpátky. Vlna za vlnou mne vrhala zpět na pláž, na které se záhy shromáždil větší počet lidí, které moje počínání užasle pozorovali a dokonce mě začali filmovat i fotografovat.
„Dobrý den. Já jen zkouším jak je to moře teplé a kolik obsahuje soli,“ řekl jsem jim. Lidé v plavkách na mne nadále zkoprněle hleděli a cosi hovořili řečí, které jsem nerozuměl. Mému zraku záhy neunikla velká nafukovací madrace, kterou jsem se rozhodl použít ke vniknutí do moře.
„Já si jí na chvíli půjčím!“ vyhrkl jsem na toho, komu patřila. A za okamžik jsem s ní utíkal vstříc moři. Nějakým řízením osudu se mi podařilo na madraci zůstat na rozvlněné hladině moře. Ale to jen do toho okamžiku, než se přihnala velká vlna, na níž se k mému úžasu nacházel jakýsi muž, který stál na něčem, co mi trochu připomínalo žehlicí prkno. Srážka byla nevyhnutelná a já jsem se přemístil na to, na čem ten dotyčný stál.
 Když jsem se ocitl poněkud otřesený zpátky na pláži, majíce sevřené v zubech hranu té zvláštní věci, tak ke mně došel její naštvaný majitel. Křičel hodně, ale já jen rozuměl slovu idiot. 
  Na pláži mezitím došlo k rozruchu, jelikož pan Metráček vnikl do rychlého občerstvení, asi se opřel o dřevěnou stěnu a nevelké stavení se rozložilo. Já jsem raději před nadávajícími lidmi utekl a moje pozornost se soustředila na malý výletní parník. Plavba na něm mne lákala, a tak jsem se pokusil proniknout na jeho palubu. Muž v námořnickém mě však pokaždé vyhodil a pořád dokola opakoval slovo“many.“ Rozhodl jsem se tedy uchýlit na kotvu, kde nebudu nikomu na očích. Celkem jsem se na ní pěkně uvelebil, když jí vytáhli, ale záhy jsem ztuhnul, protože po molu k parníku kráčel pan Metráček. Molo pod jeho vahou úpělo a za okamžik se ozval vyděšený výkřik námořníka, který se marně pokusil panu Metráčkovi nastoupit. Rychle jsem vytušil, že k žádné plavbě nedojde. Parníček se začal naklánět ze strany na stranu, načež se ozvalo mohutné rupnutí doprovázené výkřiky. To znamenalo, že se pan Metráček propadl palubou do podpalubí a jeho váha začala táhnout malé plavidlo ke dnu, které naštěstí nebylo hluboko. A tak začala evakuace rozkřičených turistů, které jsem se také zúčastnil. Bohužel moje vniknutí na záchranný člun skončilo jeho převrácením. Ke břehu to naštěstí nebylo daleko, tudíž se mi podařilo za nadávek v několika jazycích k němu doplavat a raději jsem se rychle vzdálil.

KONEC DEVÁTÉ ČÁSTI