poznání.
Ohromné chuchvalce černoty nedisponovaly žádnou energií;
přirovnejme je k stojatým vodám řek na začátku léta,
k jejich slepým ramenům.
(Tma zde pobývá svým neviditelným životem, který neprobíhá
v horizontální (člověkem vymyšlené) časové rovině ani ve vertikální ose mystiky. Není dokonce ani směsicí těchto dvou směrů. Život tmy je pouze domněnkou, ničím nepotvrzenou indicií o nepřítomnosti světla.)
Během osmnácti miliard let zhoustla tato hmota natolik, že se prázdnota propadla ze svých ustálených pozic nekonečna
do zakřivených částí tvořených pouze neutriny
a tím se tma uvedla do pohybu, jehož důsledky pociťujeme dodnes.
Dnes odpoledne, po týdnech plavby proti jižním větrům, otáčím kormidlem a pluji přímo na sever. Svou loď nakonec nechávám napospas tlamě ledové jeskyně, která na svém konci dosahuje obludných rozměrů. (Přesně podle legendy.)
Teplota ale záhy klesá k šedesáti stupňům Celsia pod nulou,
a tak veškerý prostor za zádí lodi už vyplňuje jen led, který nemilosrdně drtí vše, co se mu postaví do cesty.
-Asi tu nějakou dobu pobudeme, říkám významně své posádce.
-Uděláme si kávu a pojíme něco skořicových sušenek, když je tato chvíle tak slavnostní, shodne se posádka v odpovědi.
Měl jsem za to, že jeskyně je nebeskou průrvou k daleko rozsáhlejším magnetickým polím, ve kterých jsou obsáhnuty zárodky jednotek energií všech dosavadních zemětřesení, sopečných aktivit, posunu kontinentů a vln tsunami na naší planetě. Zmýlil jsem se. Nejenže cesta vede nikam, není ani cesty zpátky.
-Vstávej, vstávej, budí mne zase Blanka, vstávej než se rozední
Šmátrám rukou po stolku s rádiem a otáčím knoflíkem.
-Proč pořád hrají jednu a tutéž písničku, Blanko? Už nejmíň tři dny.
A proč mám vstávat?
-Rychle se obleč, na Loretánském náměstí právě vystupuje
Frank Zappa
Na nic nečekám a běžím pustými ulicemi k Loretánskému náměstí.
Je prázdné. Jen z podloubí domu na Pohořelci je slyšet zakašlání.
-Byl jste sem vylákán. Na mne se ovšem nezlobte, nebyl to můj
nápad, byl to nápad mého šéfa
-Taky mě mohlo napadnout, že tu Zappa nebude... co chcete?
-Není už čas na vysvětlování, ale je třeba okamžitě zveřejnit ten
ustanovující text a nesnažte se lhát, pane
-Blanka vám snad řekla, kde je a jak dlouhá cesta tam vede
Ukázal jsem nazdařbůh prstem směrem k zatažené a ponuré obloze. Člověk z vědeckého ústavu ovšem svým prstem ukázal jako na povel k zemi.
-Snad si vážně nemyslíte, že klíč k poznání je ve středu Země, to je
podle mých výpočtů téměř vyloučeno!
-Možná ho už máte, jen jste ho zakopal. Městem kolují různé zvěsti...
-Já vím, třeba ta poslední: z Vltavy se vynořila smečka divokých psů, která po nocích rdousí zbloudilé vědecké pracovníky, pozvané již před dvěma lety na "sympózium o nedotknutelnosti ticha"
-Nebo třeba ta zvěst, že problikávající nebo zhasnutá neonová písmena z obchodů na Příkopech tvoří satanistické zaříkávadlo,
po jehož vyslovení se zastaví chod vesmíru
-Ano, městem se šíří mnoho divných zpráv, sympózium se navíc nikdy
neuskutečnilo. Naštěstí jsem nebyl pozván...
Je vlahá červencová noc roku 2004.
Ležím se svým starým přítelem a jeho psem na louce u Dyje, díváme se do hvězd, které jen občas zastíní netopýr.
Povídáme si o životě a ženách, o záplavách, o Věstonické venuši,
o trýznivé touze cestovat časem.
Pak blaženě usínáme v té nejvzácnější chvilce života, v přítomnosti.
Ze břehu naproti, který je sotva znatelný, se ozývá šepot. Je děsivý a neradostný. Náš němý kamarád vyje na měsíc.