Dílo #61762
Autor:Mario Czerney
Druh: Tvorba
Kategorie:Jiné
Zóna:Jasoň
Datum publikace:14.04.2010 10:40
Počet návštěv:1378
Počet názorů:9
Hodnocení:11 3 1

na počátku všeho byla tma
Na počátku všeho byla tma.
Nepředstavitelně velká černá neutrální hmota
vyplňovala veškerý prostor prázdna, který tvořil základní diskrepanci
poznání.
Ohromné chuchvalce černoty nedisponovaly žádnou energií;
přirovnejme je k stojatým vodám řek na začátku léta,
k jejich slepým ramenům.
(Tma zde pobývá svým neviditelným životem, který neprobíhá
v horizontální (člověkem vymyšlené) časové rovině ani ve vertikální ose mystiky. Není dokonce ani směsicí těchto dvou směrů. Život tmy je pouze domněnkou, ničím nepotvrzenou indicií o nepřítomnosti světla.)
Během osmnácti miliard let zhoustla tato hmota natolik, že se prázdnota propadla ze svých ustálených pozic nekonečna
do zakřivených částí tvořených pouze neutriny
a tím se tma uvedla do pohybu, jehož důsledky pociťujeme dodnes.

Má přítelkyně Blanka mne budí uprostřed noci
a na mé čelo přikládá studený obklad.
-Přišli nějací pánové z vědeckého ústavu, zajímají se o tvou teorii "poloměru zániku smrti"
-Nabídni jim zatím černý čaj, Blanko, já se hned obléknu
-Oni ale pospíchají, potřebují jen ten chybějící důkaz ve tvých výpočtech
-Sama víš, že jsem do vědeckého ústavu poslal snad na stovku dopisů, ve kterých jsem žádal o spolupráci na stavbě kosmického korábu
-Vím
-Kdybych měl kosmické plavidlo, které by letělo alespoň poloviční rychlostí světla, pronikl bych do galaktického jádra za padesát tisíc světelných let... Muselo by být navíc postaveno z prvků, které se nacházejí jen na onom místě...
-Znám ty tvoje výpočty
-Tam v centru naší galaxie, v agregátu stroje času, v osmdesátém pátém podlaží té nejmenší z továren, je modrá krabice s ustanovující premisou. Tam si to najdou sami, když tak pospíchají
-Zkusím to pánům vysvětlit

Dnes odpoledne, po týdnech plavby proti jižním větrům, otáčím kormidlem a pluji přímo na sever. Svou loď nakonec nechávám napospas tlamě ledové jeskyně, která na svém konci dosahuje obludných rozměrů. (Přesně podle legendy.)
Teplota ale záhy klesá k šedesáti stupňům Celsia pod nulou,
a tak veškerý prostor za zádí lodi už vyplňuje jen led, který nemilosrdně drtí vše, co se mu postaví do cesty.
-Asi tu nějakou dobu pobudeme, říkám významně své posádce.
-Uděláme si kávu a pojíme něco skořicových sušenek, když je tato chvíle tak slavnostní, shodne se posádka v odpovědi.
Měl jsem za to, že jeskyně je nebeskou průrvou k daleko rozsáhlejším magnetickým polím, ve kterých jsou obsáhnuty zárodky jednotek energií všech dosavadních zemětřesení, sopečných aktivit, posunu kontinentů a vln tsunami na naší planetě. Zmýlil jsem se. Nejenže cesta vede nikam, není ani cesty zpátky.

-Vstávej, vstávej, budí mne zase Blanka, vstávej než se rozední
Šmátrám rukou po stolku s rádiem a otáčím knoflíkem.
-Proč pořád hrají jednu a tutéž písničku, Blanko? Už nejmíň tři dny.
A proč mám vstávat?
-Rychle se obleč, na Loretánském náměstí právě vystupuje
Frank Zappa
Na nic nečekám a běžím pustými ulicemi k Loretánskému náměstí.
Je prázdné. Jen z podloubí domu na Pohořelci je slyšet zakašlání.
-Byl jste sem vylákán. Na mne se ovšem nezlobte, nebyl to můj
nápad, byl to nápad mého šéfa
-Taky mě mohlo napadnout, že tu Zappa nebude... co chcete?
-Není už čas na vysvětlování, ale je třeba okamžitě zveřejnit ten
ustanovující text a nesnažte se lhát, pane
-Blanka vám snad řekla, kde je a jak dlouhá cesta tam vede
Ukázal jsem nazdařbůh prstem směrem k zatažené a ponuré obloze. Člověk z vědeckého ústavu ovšem svým prstem ukázal jako na povel k zemi.
-Snad si vážně nemyslíte, že klíč k poznání je ve středu Země, to je
podle mých výpočtů téměř vyloučeno!
-Možná ho už máte, jen jste ho zakopal. Městem kolují různé zvěsti...
-Já vím, třeba ta poslední: z Vltavy se vynořila smečka divokých psů, která po nocích rdousí zbloudilé vědecké pracovníky, pozvané již před dvěma lety na "sympózium o nedotknutelnosti ticha"
-Nebo třeba ta zvěst, že problikávající nebo zhasnutá neonová písmena z obchodů na Příkopech tvoří satanistické zaříkávadlo,
po jehož vyslovení se zastaví chod vesmíru
-Ano, městem se šíří mnoho divných zpráv, sympózium se navíc nikdy
neuskutečnilo. Naštěstí jsem nebyl pozván...

Je vlahá červencová noc roku 2004.
Ležím se svým starým přítelem a jeho psem na louce u Dyje, díváme se do hvězd, které jen občas zastíní netopýr.
Povídáme si o životě a ženách, o záplavách, o Věstonické venuši,
o trýznivé touze cestovat časem.
Pak blaženě usínáme v té nejvzácnější chvilce života, v přítomnosti.
Ze břehu naproti, který je sotva znatelný, se ozývá šepot. Je děsivý a neradostný. Náš němý kamarád vyje na měsíc.

Počet úprav: 9, naposledy upravil(a) 'Mario Czerney', 14.04.2010 10:54.

Názory čtenářů
14.04.2010 11:00
kalais
podle mě druhá část je naprosto suprová
jako některé motivy jsou vymakané
akorát ten úvod sis mohl odpustit
14.04.2010 11:59
Danny
14.04.2010 15:05
way
čítam už tretíkrát..ale som úplne dementná:(
14.04.2010 16:10
pítchenka
ne, že by to nebylo pěkný ... ale teď jsem dočetla Něžnýho barbara .. což mi padlo do nálady - touhy po šťavnatým životě!
14.04.2010 19:40
muclicka
)
15.04.2010 11:39
jardaJJ
...
16.04.2010 12:45
baucis
Ten záver je krásny.
16.04.2010 22:27
josefk
 

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)