„I kdyby,“ nedal se Miky a snažil se vyškubnout tomu ledovému sevření. „I kdyby jo, jak by mohl Simon vědět, co si myslí jeho máma, když stála v úplně jiný místnosti. A hlavně, jak by asi mohl vědět, že tam vůbec stojí?“

Lorie přivřel oči a rty se mu roztáhly do neveselého úsměvu, který jeho obličej poslal o padesát let do budoucnosti, vypadal v té chvíli jako zestárlý muž v dětském těle. „Poslouchej a dozvíš se to.“

Pustil Mikyho ruku a rozhlédl se kolem sebe. Oči mu nepřestávaly neúnavně těkat. Jazykem si olízl rty.

„Takže, máma tam stála a tušila, co to ta učitelka do synka hustí. Jdi si hrát s ostatními, bude to větší legrace než jen sedět sám u stolku a čmárat pastelkama. Podívej, támhle si kluci hrají s míčem, nechceš se k nim připojit?

Tak tam máma stojí, kouká na tu dvojici - kluk, co sedí v malý plastový židličce a dospělá paní, jak se nad ním sklání. Najednou se něco změnilo. V tý učitelce jako by luplo. Stoupla si zpříma jak podle pravítka, otočila se na podpatku a došla k dětem, co si právě hrály s tím míčem, nad kterým jeho máma přemýšlela. No a ta učitelka vytrhla jednomu mrňousovi míč z ruky, vzala ze svého stolu propisku a míč propíchla. Pak jim ho hodila zpátky a posadila se zpět do své židle.

Děti na ni zmateně zíraly. V její tváři se dal spatřit stejný výraz. Chvíli celá ta scéna vypadala jako sousoší. Něco jako Hovňousci vzhlížejí k paní učitelce. Výpravná olejomalba, jako živá. Pak se děti pohnuly, vrátily se ke hře, jen ten hlouček okolo míče chvíli nevěděl, co dál. Pak se děti rozešly a doplnily ostatní skupinky.

Máma konečně vstoupila do třídy. Došla až k učitelce a řekla jí, že si přišla pro syna. Čekala, že jí bude něco řečeno, vysvětleno, ale dočkala se jen unaveného přikývnutí. Simon se beze slova zvedl a podal mámě ruku.

Od té doby se už učitelka o Simonovi nezmiňovala, s mámou se nebavila a na všechno by se tak asi dalo zapomenout.

Jenomže to neskončilo jen u tohohle. Simon byl divný, začali to pozorovat i rodiče. Tak třeba máma telefonovala se svojí kamarádkou. Ta jí vykládala, že jim shořel malý náklaďáček, který měli na své farmě, kam jezdili o víkendech a v létě. Nějací výrostci si asi mysleli, že jde o nepojízdný vrak, polili ho benzínem a čekali na explozi. Simonova máma, když slyšela tu zprávu, se nevěřícně zeptala: „Co? Shořel?“

Malý Simon k ní dychtivě přiběhl a poskakoval kolem telefonu. Jinak tichý, málomluvný kluk, ji nedočkavě tahal za rukáv a ptal se stále dokola: „Kdo shořel? Kdo? Kdo shořel?“ Když mu máma konečně řekla, že nikdo neshořel, že se baví jen o autě, zklamaně se odšoural do svého pokoje.

Mámu tenhle výstup dost zarazil, ale nevěděla, jak se k tomu postavit. Manžel nad podobnými starostmi jen mával rukou a zlehčoval je. V práci nedávno povýšil a měl na starosti dvě důležité fúze. Fúze, to zní jako něco fakt nudnýho a otravnýho, co?“

Lorie nečekal na odpověď a pokračoval ve vyprávění:

„Tak co měla máma dělat? Simon se stranil ostatních dětí, tak mu říkala, ať si s nima hraje, proč že si chce hrát pořád sám. Vždycky, když k jeho netečnému obličeji vlídně promlouvala v tomhle duchu, vzpomněla si na učitelku, jak sebou trhla, šla k dětem, vzala jim míč a propíchla ho tužkou. Představila si, jak jde ke dřezu a pouští si na ruku horkou vodu nebo něco podobného.

Nic z toho se ale nikdy nestalo. Simon pokaždé jen odpověděl něco neurčitého nebo ji úplně ignoroval a dál si hrál sám. Brzo si všimla jeho fascinace morbidními situacemi a událostmi. U pětiapůlletého kluka to moc uklidňující zjištění nebylo. Ale co s tím? Snažila se mu pouštět veselé pohádky a oblíkat ho do pestrobarevnýho oblečení. Jenže když oblečeš černocha do bílýho oblečení, pořád to bude černoch, no ne? A tak byl Simon pořád jen Simon. Kluka, pro kterýho událost dne je, že někdo uhořel, nezmění, že si vzal na sebe tričko s duhovejma barvama.

Pak nastoupil Simon sem do školy.“

„A tys ho poznal a stali se z vás kamarádi?“ zeptal se Miky, kterého už příběh začal unavovat a celkově z něj neměl dobrý pocit. I když nevěděl jak, zdálo se mu, že se k němu stáčí jako míček trefený falší a brzo ho praští do hlavy.

„Kamarádi, tak nějak,“ odbyl ho Lorie, jako by ho ani neposlouchal. „To neni důležitý. Důležitý je to, že si oddechla jeho učitelka i ostatní děti, který s ním chodily do školky do kroužku. To, co s nima Simon dělal, se začalo stupňovat, ale trvalo to příliš krátkou dobu na to, aby se ostatní rodiče něčeho dovtípili a na Simona si stěžovali. Ve třídě hodně stoupnul počet rvaček. Kluci tahali holky za copy už předtím, ale nikdy jim nezůstaly vlasy v ruce. I dřív se děti strkaly, ale nebyly z toho zlámaný zápěstí nebo vyražený zuby. Učitelka během pár lunatickejch záchvatů vyházela půlku hraček do popelnice a pak se musela hodinu po práci přehrabovat v odpadcích, aby odtamtud vydolovala ty nejdražší, co by jen těžko ze svýho ubohýho platu mohla nakoupit. Taky tam našla svojí kabelku, pocákanou rozlitou majonézou.

Teda aspoň sama sebe ujišťovala, že je to majonéza, chápeš?“

Lorie se znovu křivě pousmál a jeho obličej na okamžik znovu děsivou rychlostí zestárl. Byl to obscénní úsměv předčasně dospělého. Miky nechápal. Věděl jen, že se těší, až už tenhle děsnej příběh skončí a on bude moct vypadnout. Jak je vůbec možný, že je ta přestávka tak dlouhá? Trvá snad už hodinu nebo ještě dýl.

„Nechápeš, ale to nevadí. Pak tu byla ještě historka s tátou. Fúze dopadly přesně tak, jak si korporace, pro kterou táta pracoval, přála. Byla to nemilosrdná firma a tátu drtila medvědím sevřením. Ve vlasech se mu objevily nitky šedivých vlasů dřív, než mu bylo pětatřicet. V oku se mu čas od času usídlil nepříjemný tik. Jeho doktor, jasně že úplně jinej než ten jeho dlouholetej trapič, mu naměřil zvýšenej cholesterol. První malej infarkt se schovával někde blízko za nejbližším rohem. Táta bral senzační prachy a rodina si mohla dovolit utrácet.

Jednou se konal nějakej výroční golfovej turnaj, spojenej s piknikem, kam zaměstnanci brali rodiny. Takže tatík se ohák do sportovního, mamka do svátečního a malej Simonek byl vypulírovanej do maximální roztomilosti.

Nejdřív byl piknik, po kterým se měl konat golfovej turnaj ve dvojicích. Plno nařvanejch akcionářů firmy a plno nabubřelejch členů správní rady. Taky ředitel, pak pár nadějnejch budoucích lidí z vedení, kam patřil i táta, a pak ostatní poddaní, teda běžný zaměstnanci, sekretářky a kdovíkdo ještě. Piknik byl velkolepej a jako při každý akci se vytvořily skupinky. V jedný byl táta s mámou a ještě pár tátovejch kamarádů.

Simona piknik nebavil a toulal se mezi dospělými, kteří se bavili o práci i o zábavě. Děti jako obvykle ignoroval, ty už byli někde u lesa a házeli klacky na stromy. Simon se v určité chvíli přimotal k hovoru tátových přímých nadřízených a vyslechl něco nelichotivého, týkající se táty. Možná dokonce šlo o nějakej připravovanej podraz...“

Loriemu se podivně vyprázdnil zrak a na chvíli jako by nevěděl, co říct dál.

„No každopádně se stalo to, že po pikniku se rozlosovaly dvojice. Prestižní místo po boku ředitele zaujal Simonův táta. Náhoda, co?

Hrálo se celé odpoledne a do finále překvapivě postoupil ředitel s tátou proti dvěma chlapům z hloučku, jejichž rozhovor předtím Simon vyslechl. Pak přišla zábava. Je jasný, že každej zaměstnanec při smyslech by nechal ředitele vyhrát. I v tomhle případě to tak do poslední chvíle vypadalo. Vlastně to tak i dopadlo. Ředitel s tátou vyhráli.

Oba jejich soupeři, v ruce stále golfové hole, k nim šli, že jim pogratulují. Postarší ředitel, na hlavě štramácky naraženou golfovou čapku, na nohách srandovní podebraný kalhoty s kostkovým vzorem, na rachitické hrudi střídmou vestičku, s úsměvem napřáhl pravou ruku, na rtech shovívavou útěchu pro poražené, když se jeden ze soupeřů, jmenovitě předseda správní rady, nečekaně rozmáchl svou holí a s nevěřícným výrazem ve vlastní tváři zavřel levé ředitelovo oko. Jeho spoluhráč, místo aby ten šílený útok - na ctihodného muže a také kariéru jich obou - zarazil, se vesele rozesmál a podsekl vyděšeně ustupujícímu řediteli nohy. Ten se s téměř ženským zamečením sesunul k zemi.

Než se kdokoliv jiný stihl do rvačky zapojit, Simonův táta vykročil dopředu a mávaje svou holí v divokých, komplikovaných obrazcích zatlačil oba útočníky zpět od naříkajícího ředitele. Ten na něj hleděl strnulým pohledem, aniž by mu jakási cizí vůle dovolila svěsit krk, lehnout si a zírat zbývajícím okem do blankytně modrého nebe. Místo toho se mu do mozku vpálil navěky výjev, ve kterém Simonův táta postupuje rozvážnými kroky kupředu, odráží útok obou šílenců a sám podniká smělé výpady. Prudkým švihnutím uštědřil pohlavek místopředsedovi dozorčí rady. Bylo slyšet zaskřípění a v další vteřině už se zuby sypaly ven. Táta odrazil dva rychlé švihy holí předsedy správní rady a nechal svou dopadnout zeshora na rameno, držící zbraň. Ozval se nelidský jekot a hůl vypadla z ochablé paže. Oba útočníci byli zpacifikovaní.

Táta poklekl k řediteli s protektorsky pozdviženou holí a stal se hrdinou okamžiku.“

„Takže ten Simon dokáže ovládat mysli ostatních lidí a nařizovat jim, co mají dělat?“ zeptal se Miky a vduchu si pomyslel, že Lorie si mohl vymyslet alespoň něco pořádného, když už ho chtěl pořádně napálit.

„Co mají dělat? To teda jo. To jsem myslel, že to z mýho vyprávění nějak tak vyplyne.“

Na chvíli se rozhostilo ticho a oba na sebe jen hleděli - jeden s věčně roztěkaným pohledem, druhý s odvážnou skepsí.

„Moc ti to nežeru,“ odvážil se nakonec namítnout Miky. Počáteční nadšení z toho, že se skamarádí s šesťákem, dávno vyprchalo a zbyla jen nepříjemná pachuť z celé situace. Navíc nechtěl, aby se o něm po škole rozkřiklo, že se dá snadno vodit za nos. „Myslím, že sis to celý vymyslel.“

„Vymyslel?“

„Proč vždycky opakuješ poslední slova toho, co říkám?“ zeptal se Miky a znovu se kolem sebe rozhlédl, tentokrát ještě podezíravěji. Někde kolem v doslechu určitě stojí několik Lorieho kamarádů, dusících se smíchem. Možná mezi nimi je nějaký skutečný Simon, ale samozřejmě je to jen obyčejný kluk. A ovládat myšlenky umí leda tak ve chvíli, kdy ukazuje rodičům velkou pětku ve svém školním sešitu nebo rozmlácené kolo, které dostal předchozí den k narozeninám.

„Poslední slova? Toho co říkáš?“ zeptal se Lorie a zakoulel malomyslně očima. Miky usoudil, že to buď moc dobře hraje, nebo za to nakonec nemůže.

„Hele, já jdu do třídy. Stejně už bude brzo konec přestávky,“ řekl Miky nejistě a váhavým krokem vykročil ke dveřím. Litoval, že nemá na ruce hodinky, připadalo mu totiž, že tu stojí už celou věčnost a docela ho zajímalo, kolik času uplynulo. Ostatní se ale dál chovali, jako by tu byli deset nebo patnáct minut. I když...

Když se podíval znovu a snažil se všímat si detailů, došlo mu, že tomu tak úplně není. Děti se stále pohybovaly po dvoře, ale nyní více jako by očekávaly, že se něco stane. Kluci už neházeli na koš. Většina cigaret skončila na zemi, zadupána do asfaltu sešmajdanými teniskami. Malé skupinky se spojily do větších, tišších a línějších.

Než se Miky mohl rozhodnout, zda se jako první vrátí zpět do školní budovy, Lorie ho znovu chytil svou ledovou rukou za paži a přitáhl k sobě.

„Ty myslíš, že tohle je přestávka?“

„A co by to asi bylo?“ Miky se snažil, aby jeho hlas zněl sebejistě, ale moc se mu to nedařilo. Zněl spíš prosebně, jako by po Loriem chtěl, aby mu to potvrdil. Jasně, je to jen přestávka a tvoje vnímání času se natáhlo jako vyžvejkaná žvejkačka. Nejsme tu půl hodiny, dokonce ani dvacet minut, stojíme tu jen pár chvil, tak utíkej zpátky do třídy, ať nemusíš zůstat po škole.

„Myslíš, že přestávka trvá hodinu a něco?“ řekl Lorie a jestli Miky pocítil ve svém hlase slabost, pak Lorieho hlas byl nasáklý posměchem. Odkapával z každé slabiky, kterou ten kluk na něj vyplivnul.

Mikyho nenapadla žádná rozumná odpověď a tak mlčel. Lorieho ruka se mu stále zarývala do předloktí a pálila ho tam jako kus ledu.

„To víš, že ne. Žádná přestávka na žádný škole na světě netrvá přes hodinu. Možná tak mezera mezi dopoledním a odpoledním vyučováním. Ale nikdy obyčejná přestávka.“

„Tak co to teda je? Nějaký nařízení školy?“

„Nařízení? Školy? Poslouchals mě vůbec, co jsem ti tu celou dobu říkal? Simon se sem neměl vrátit, ale nakonec se vrátil. Ne, že by ho chtěli pustit. To si teď možná myslej, ale to on chtěl ven... stejně jako na léto chtěl dovnitř. Dělá si co chce. A ostatní si možná myslej to samý, do tý doby, než zjistěj, že pomalu ale jistě dělaj přesně to, co chce Simon.“

Teď se Lorie začal třást a podle Mikyho střízlivého odhadu na něj přicházel nějaký záchvat. U toho rozhodně být nechtěl. Pokusil se vykroutit ze sevření, ale jakmile Lorie pocítil, že se mu ruka v dlani kroutí, stisk zesílil.

„Počkej, nech si to dopovědět. Je to pro tvoje dobro. Asi tak za dvě minuty vejde na dvůr učitelka a až uvidíš, co udělá, pochopíš, že jsem říkal pravdu.“

„Jak víš, co udělá?“

„Jak? Jak to vím? Jak vím, co udělá? Jsem přece jeho kámoš. Jeden z mála. Chceš být taky jeho kámoš?“

Miky se chtě nechtě otřásl. „Ani ne.“ I když Lorie mluvil přesvědčivě, stále si nebyl jistý, jestli to celé není jeden velký žert. Ale proč se všichni na dvoře začali chovat tak pasivně? Menší děti se dávno přestaly pošťuchovat a honit kolem, starší holky dokuřovaly cigarety s podivnou elegancí a jejich pohyby rukou byly jako záběry ze zpomaleného filmu. Všechno se zastavovalo jako hrací strojek, který běží už moc dlouho a nikdo ho znovu nenatáhl. I Lorieho ruka na chvíli zakolísala, ale když se Miky chtěl znovu vyprostit, opět stisk zesílila.

„Ani ne?“ zeptal se Lorie líně. „Tak to se ti nedivím. Nikdo se s ním nechtěl seznámit. Vždycky to byl vyčleněnej kluk. Zahnanej do kouta. Když věděl, jak nakládat s tou svojí silou, rozhodl se, že se bude chtít seznamovat, ať ten druhej chce nebo ne. Někdy to samozřejmě působí problémy.“

Lorie se uchechtl. Miky hledal pohledem někoho, koho by přilákal k nim a vymanil se pak z Lorieho sevření i celé téhle strachnahánějící situace. Nabyl dojmu, že tenhle kluk je určitě vyšinutý a možná i nebezpečný. Třeba sem ani do školy nechodí, je to jen magor, co se sem odněkud přimotal a teď chce, aby se někdo vyšinul taky. A já jsem na dobrý cestě, pomyslel si Miky.

Uplynuly skutečně dvě nebo tři minuty a dveře na dvůr se otevřely. Vkročila tam učitelka, kterou Miky neznal. Zůstala stát uprostřed hloučku dětí, které vypadaly nejistě, ale zároveň napjatě. Jako by už podobnou situaci zažily a představa jejího opakování v nich vyvolávala protichůdné pocity.

„Jak jsi věděl, že přijde? Jak jsi to mohl říct tak najisto?“ divil se Miky a na chvíli zapomněl na bolestivé sevření, které ho s Loriem spojovalo. Nemohl to přece předpovědět, leda by to byl nějaký školní rituál, který se každoročně opakuje a Lorie díky tomu ví, co přijde.

„Tak najisto? Jsme se Simonem kamarádi... jsme tak trochu jedno tělo-jedna mysl, jestli mi rozumíš.“

Miky se mu pozorně zahleděl do tváře. Hledal jakýkoliv náznak falše nebo výsměchu. Zároveň si ve zmatené mysli přehrával celé vyprávění. Že by byli Lorie a Simon kamarádi mu celkově nezapadalo do obrazu kluka všemi odstrkovaného a využívajícího svých schopností proti ostatním. Ale v Lorieho bezvýrazné tváři se jen ztrácel, neměl se čeho chytit. Došel k závěru, že Lorie mluví pravdu... sice nějak podivně pokroucenou, ale přeci jen pravdu.

„Proč mi to teda všechno vykládáš?“ zeptal se Miky a znovu zkusil uvolnit svou ruku. Lorieho sevření ale zůstávalo nekompromisní.

„Proč? Vždyť už jsem ti to říkal - protože jsi tady ve škole nový. Měl bys mít proti Simonovi rovnou šanci jako všichni ostatní. Nebo možná... možná i výhodu. Teď, když znáš jeho jedinýho kamaráda.“

„Šanci? Copak... copak ten Simon mi bude chtít něco udělat? Nebo ostatním dětem?“

„Dětem? Ostatním dětem? Tobě? Kdo ví...“ Lorieho hlas znovu zněl mdle, jako by se propadal do obluzení, které padlo na všechny děti na dvoře. V té chvíli se Miky opět podíval na učitelku a s úžasem sledoval to, jak si kleká na kolena. Děti kolem ní udělaly velký půlkruh, ti, kteří stáli v pozadí, se teď pomalu loudaly dopředu a utvářely druhé a třetí řady.

„Co se to děje?“ vydechl polekaně Miky. Pohled na klečící učitelku ho bůhvíproč vystrašil víc než všechno ostatní dohromady. Vypadala tragikomicky, v dlouhé pletené sukni a černých punčochách, které si teď rozdírala o malé kamínky, rozseté po škvárobetonové cestičce, s halenkou upnutou až ke krku, kolem kterého jí v příjemném letním vánku povlával lehký dekorativní šátek a se zadkem vystrčeným směrem ke dveřím, ze kterých před chvíli na prostranství vyšla.

Loriemu zacukal obličej neovladatelným tikem. Miky slyšel, jak vzrušeně dýchá. „Teď přijde. Už není čas, musím ti to říct. Každý rok si Simon vybere tady z těch zoufalců,“ Lorie rukou opsal kruh zahrnující děti, shromážděné kolem klečící učitelky. „Někoho si vybere a ten mu pak slouží celý rok, zotročí ho, nahlédne mu do mysli a ochromí ji svou vlastní silou, zlomí jeho vůli jako ztrouchnivělý klacek a na deset měsíců z něj udělá svého otroka.“

„Cože?“ Miky zaraženě hleděl na absurdní výjev a i když vnímal Lorieho slova, jeho unavená mysl k nim nedokázala připojit odpovídající význam.

„Cože?“ odpověděl mu Lorie a konečně jeho ruku pustil. Už ho nepotřeboval držet, Miky se houpal na místě jako malé zvířátko fascinované pohledem na predátora. A to tu predátor ještě ani nebyl, jen jeho oběti, učitelka a podivný přítel.

„Mluvím tady o zotročení těla i mysli. Něco nepředstavitelného...“ Loriemu selhal na okamžik hlas. „Teď dostaneš radu, která ti možná zachrání život. Tak poslouchej.“ Lorieho hlas zněl natolik naléhavě, že Mikyho probral z transu. Odtrhl pohled od tichého nehybného seskupení, čekajícího na své probuzení.

„Až Simon přijde, a on přijde, každou chvíli dorazí, o tom vůbec nepochybuj, všimni si, že všichni sklopí zrak nebo se podívají úplně jinam. Nebo si zakryjou oči. Nebo se otočí. To je kvůli tomu, že nesnesou pohled do jeho tváře, bojí se ho tolik, že sotva dokážou vydržet jeho fyzickou přítomnost, natož se mu dívat do obličeje. A věř mi, že to je to, co Simon nesnáší nejvíc. Nenávidí zbabělce a stejně jako agresora ho dráždí zbabělost a strach. Takže až přijde a podívá se po všech kolem sebe, bude hledat někoho, kdo je nejposranější ze všech. Jen málo z těch, kteří tu teď čekají, bude schopno se přinutit zvednout zrak a podívat se Simonovi do obličeje. Ale ti, kteří to dokáží, mají vyhráno. Ten nejslabší z nejslabších se pak stane jeho obětí. Takže co uděláš, až Simon přijde a... no však uvidíš, co se stane. No, co uděláš?“

Miky nestihl odpovědět, protože v té chvíli se otevřely dveře, ty samé, ze kterých sem přišly všechny děti i paní učitelka. Na dvůr vstoupil kluk, jehož mysl navždy změnila kojenecká mlíka s váliem. Miky se na něj pokradmu podíval. Takhle z dálky sice nemohl rozeznat detaily jeho obličeje, ale připadal mu jako úplně obyčejný kluk. Myslí mu znovu projelo podezření, že tohle všechno je jen jeden velký vtip na jeho účet. Pohled na učitelku, stále klečící v obskurní poloze, ten pocit rychle rozbil. To, co se tu dělo, nebylo normální.

Jak se Simon blížil ke klečící učitelce a půlkruhu dětí kolem, rozhostilo se absolutní ticho, přerušované jen křoupáním štěrkového posypu pod Simonovýma botama. Miky rychle pohlédl na děti. Lorie měl pravdu, jak se Simonova postava přibližovala, jejich zrak se stáčel stranou. Davem proběhlo jakési zaškubnutí a po něm už všechny obličeje hleděly k zemi nebo kamkoliv jinam, kde nebyl Simon.

„Pojď, dělej, musíme tam,“ zašeptal horečným hlasem Lorie, znovu chytil Mikyho za ruku a vlekl ho ke ztrnulému půlkruhu lidských těl. Miky nechtěl, ale nohy ho neposlouchaly, nechal se táhnout a očima fascinovaně hltal to podivné shromáždění.

Pak Simon udělal něco, co Mikyho úplně odrovnalo, i když se to asi dalo vzhledem k dosavadnímu průběhu očekávat. Došel až k učitelce, na okamžik se zastavil, podíval se na své boty, pak jednu nohou líně zvedl a dloubnul špičkou tenisky kantorku do žeber. Neozvalo se nic, ticho nebylo přerušeno vůbec ničím. Učitelka se pohnula tam a zpátky jako váza, do které někdo omylem vrazil.

„Dělej,“ zasyčel Lorie a postrčil Mikyho na samý kraj půlkruhu. Postavil se vedle něj a tam zůstali stát, ne v první, druhé nebo třetí řadě, ale mimo seskupení ostatních. Mikymu se to vůbec nelíbilo, ale měl ted poměrně bezpečný výhled z profilu na kluka v teniskách, sepraných maskáčích a světle zeleném tričku. Byl střední postavy, na kluka mu možná chybělo pár centimetrů k ideální průměrnosti. Byl do bronzova opálený. Ruce měl šlachovité a vypracované. Byly to ruce kluka, který celé léto tvrdě makal na brigádě, možná někde na stavbě jako pomocný dělník nebo při sklizni ovoce nebo bavlny. Vlasy měl rovné, delší o těch pár centimetrů nad průměr, které mu chyběly na výšce, sluníčkem vyšisované do špinavého blond odstínu. Pár pramenů mu padalo do čela, zbytek měl sčesaný za uši a dozadu. Až sem by popis odpovídal tuctovému teenagerovi, možná jednomu z těch šťastnějších, který nemá nouze o holky a kamarády.

Mohl být takovým klukem, kdyby nebylo jeho obličeje. Miky do něj pohlédl a na okamžik pocítil sevření paniky, když se mu zdálo, že se do těch fascinujících tvarů propadá. Odtud již nepovede cesty zpět. Přinutil se na okamžik zavřít oči a jakmile se mu to povedlo, žaludek mu vyskočil až do krku a před zavřenýma očima se roztančily rudé obrazce. Rozbolelo ho kdesi vzadu v hlavě, prudce a tepavě. Zapotácel se a ruce, Lorieho ruce, které byly pořád někde blízko, ho podepřely. Vzápětí ucítil jeho dlaň na své tváři, nejdřív jedné, pak druhé. Lorie ho fackoval a přitom zlostně syčel: „Ne abys omdlel. To bys to podělal úplně totálně.“

Facky pomohly a Miky otevřel oči. I když už se do toho obličeje nechtěl podívat, stále mu plul před otevřenýma očima. Simon měl velké oči, tak velké oči Miky ještě neviděl, u člověka určitě ne. V nekonečném bělmu plavaly obrovské šedozelené duhovky, uprostřed nichž se jako špendlíkové hlavičky blýskaly dvě černé zorničky. Z těch očí čišel takový chlad, že k veškeré myslitelné hrůze už by nebylo potřeba dalších bizarních tvarů. Ale Mikymu se do paměti kromě očí vypálil i obrovský nos, tenký, ale vytrčený absurdně a obscénně daleko dopředu, tvaru ostře zahnuté skoby a barvy odstředěného tvarohu. Do těch obrovských očí se nedalo dlouze hledět, ale zoban na sebe stahoval pohled a odtud bylo blízko opět k očím. Uzavřený bludný kruh, který bylo možno přerušit jen zavřením očí, což se Mikymu sice povedlo, ale přivodilo mu to strašnou nevolnost.

Tváře měl propadlé hluboko dovnitř a rašilo mu na nich řídké strniště tmavých vousů. I ty měl bledé, ale ne tak absurdně moc jako nos. Rty měl jako napuchlé, dolní ret zakřivený a stažený dolů, horní téměř nevykrojený. Nad ním a na bradě další řídký porost vousu.

Tohle nebyl obličej kluka, to byla karnevalová maska, kterou by si každý po večírku rád sundal. Miky si s nepříjemným bodnutím kdesi hluboko v žaludku uvědomil, že to ale Simon udělat nemůže.

Na okamžik bylo nejen ticho, ale nikdo se ani nehýbal. Simonova teniska byla zpátky na zemi, učitelka nabyla zpět rovnováhu a hlavy byly pokorně upřeny k zemi a do stran. Miky jen čekal, až všichni ostatní pokleknou. To se nestalo. Místo toho Simon vykročil dopředu a nahoru. Zároveň z první řady vyběhli dva starší kluci a zastavili se každý z jedné strany vedle klečící učitelky. Simon na ni vylezl jako na první příčku žebříku a ruce roztáhl do stran, aby udržel rovnováhu. Nalezl dvě napřažená předloktí svých spolužáků. Jemně na ně položil ruce a zůstal nehybně stát. Miky doslova cítil, jak učitelka neslyšně úpí pod jeho tíhou.

„Ty dva sou vykrytý, vidíš?“ zašeptal téměř neslyšně Lorie. „Teď něco řekne, ale nemusíš ho poslouchat. Nezáleží na tom. Jediný, na čem záleží je, aby ses mu pak zpříma podíval do obličeje. Až pak bude přehlížet dav těch ustrašenejch pitomců, my budem z obliga taky. Plus pár dalších, kteří k tomu seberou odvahu. Ostatní postupně bude testovat svou vůlí a až najde někoho hodně slabýho, zaútočí na něj jako kobra. Jen počkej, to bude zážitek.“

Lorie rychle drmolil a mluvil stále tišeji, s posledními slovy už jen téměř neslyšně pohyboval rty.

Miky se díval do země před sebe, stejně jako všichni ostatní, stejně jako Lorie. Když maličko zvedl oči, mohl vidět klečící učitelku, teď už s mírně zčervenalým obličejem a prohýbajícími se zády.

Simon naklonil hlavu mírně na stranu a na tváři mu vykvetl úsměv. Nikdo z těch, kteří před ním stáli, ho neviděl, ale to mu asi nevadilo. Zvedl pravou ruku a mávnul s ní v groteskně rychlém pohybu zleva doprava a zeshora dolů. Pak začal mluvit. Když se zvuk jeho hlasu poprvé rozlehl po ztichlém dvoře, ozvalo se několik zaúpění, Miky odhadoval, že šlo nejspíš o holky, i když takový zvuk určitě umí vydat i kdejaký vystrašný kluk. Když ty vzdechy ustaly - a Simon počkal, než ustanou - byl slyšet už jen jeho hlas.

Miky se pokoušel s maximálním úsilím vnímat, co Simon říká, ale jeho slova narážela na bariéru jeho mysli, sevřené v tísnivé křeči. Miky se přistihl, že vduchu počítá od jedné stále dál a dál. Když si to uvědomil, byl už u čísla sedmdesát pět. Nakolik nedokázal vnímat obsah jeho slov, o to více se mu pod kůži dostával jejich tón, barva hlasu, klesající a stoupající hlasitost, mručivé hloubky i pisklavé výšky. Ten hlas zaplavil jeho mysl zoufalstvím a odporem. Nesl se stále dál a dál, na chvíli přestal, jen aby pokračoval hněvivěji a intenzivněji než předtím. Bublal a vyl, sténal a kňoural. Přicházel k nim přes spršku slin z jeho úst i podivným nosovým zvukem, který jeho ústa nemohla vydávat.

Chvílemi se snad ani nejednalo o slova spojovaná do vět, spíš jen o jednotlivé slabiky nebo bezvýznamné zvuky. Ale jak řekl Lorie, bylo jedno, co říkal, šlo o to tuhle chvíli přečkat a počkat, až poslední slovo utichne a jeho hlas odezní.

Stalo se tak náhle, aniž by to bylo možno očekávat a Miky v nastalém tichu uslyšel sám sebe, jak potichu mručí. Donutil se přestat. Simon zvedl ruce k obloze, udělal ze sebe jedno velké písmeno Y a i když to nikdo z nich neviděl vlastníma očima, věděli, že tam právě tak stojí.

„Teď,“ zašeptal sotva slyšitelně Lorie. „Teď se na něj musíme podívat. Zvedni hlavu, pitomče.“

Miky koutkem oka viděl, jak se Lorie hýbe, jak zvedá hlavu a měl pocit, že podobný pohyb udělalo i několik dalších kolem něj. Zhluboka se nadechl a jako ve snách zvedl svou hlavu, která najednou vážila snad sto kilo.

Spatřil Simona, stojícího na zádech učitelky, která už byla v posledním tažení, prohnutá v takovém úhlu, že to Mikyho téměř bolelo za ni, obličej znachovělý bezmezným úsilím udržet na svých bedrech to podivné břímě. Simon se díval planoucíma očima upřeně na druhou stranu půlkruhu, profil jeho bizarního obličeje se zřetelně rýsoval proti nízké budově školy. Mírný vánek povlával v jeho vlasech.

Miky se rozhlédl kolem sebe. S hrůzou zjistil, že je jediný, kdo zvedl hlavu. Rychle pohlédl na Lorieho, který stále hleděl zarytě do země. Miky zaváhal. Vzedmulo se v něm několik protichůdných instinktů - chtěl se zahledět zpátky do země, nevyčnívat z davu, chtěl vykročit z řady a rozběhnout se pryč, od ostatních dětí strnulých vestoje, od klečící učitelky a magora, který jí stojí na zádech, chtěl dloubnout do Lorieho a zeptat se, proč taky sakra nezvedl hlavu.

Pak se Simonova hlava stočila jeho směrem a jeho vzteklý pohled ho provrtal skrz naskrz. V té chvíli věděl, že nic z toho neudělá. Ve stejném okamžiku Lorie vystartoval dopředu, stále se skloněnou hlavou a zabrzdil až ve chvíli, kdy spatřil ve svém zorném poli klečící postavu učitelky.

„Emmmmm, emmmmm,“ řekl Lorie a kleknul si, pak si lehnul a začal se válet po zemi. Miky to vyděšeně pozoroval. „Heee, heeeeeee,“ pokračoval Lorie a rukama se plácal po obličeji, tahal se za vlasy a kroutil si uši. „Nedívám se, nedívám se,“ vyšlo z něj konečně něco kloudného a Mikyho polila ledová vlna strachu. „Ne, ne, ne, nedívám se, nech, nech, nech být, nech mě být, nedívám se, kurva, vidíš? Vidíš to? Ummmmmmm. Ummm!“

Tričko se mu vyhrnulo a odhalilo záda, která po třetím nebo čtvrtém mrsknutí na zemi vykvetla prvními odřeninami. Lorie se svíjel a vydával dál zvuky. Simon tam stál a sledoval ten výjev jako bůh, který sestoupil z nebes ke svým atavistickým poddaným.

Miky stál na místě a hleděl mu do očí, ze kterých zmizel vztek a zloba a zůstal jen chlad. Ty oči si ho měřily, zkoumaly, kudy se dostanou dovnitř, do Mikyho. Konečně se pohnul. Zlehka seskočil ze svého vyvýšeného bodu a udělal několik kroků směrem k půlkruhu.

Lorie se posadil na všechny čtyři a začal kolem Simonových nohou poskakovat jako pes. Několikrát ho oběhl, a pak si kleknul a začal dělat zmatené poskoky na nohou, ruce rozhozené do všech stran opisovaly bludné kruhy.

„Simone, to je Miky. Miky, to je Simon, tvůj novej nejlepší kamarád. Víš, jak jsem ti o něm vyprávěl? Buď tak hodnej a buď na něj hodnej, jo? Teď s ním budeš ty jedno tělo-jedna mysl. Podělí se s tebou o všechno... všechno, všecičko. A víš co? Nejde vždycky o to, co budeš říkat, ale jak to budeš říkat... ha, ha! Ahhhhhhuuuuuu!“

Simon přerušil proud slov jediným kopancem a Lorie-pes-lidoop odlétl stranou.

Miky na nic nečekal, otočil se, odstrčil dva kluky, kteří mu stáli v cestě a dal se na zběsilý úprk. Oběhl školní budovu a běžel k plotu, ohraničujícímu svažitý školní pozemek. Neodvažoval se ohlédnout. Pořád jen očekával, kdy v hlavě uslyší ten děsný hlas. Panebože, až se to stane, asi se zblázní.

Jak běžel, proklínal sám sebe, jak mohl být tak pitomý. Nejslabší nebyl ten, kdo zůstane koukat dolů, ale ten, kdo první nedokáže odolat a vzhlédne. Lorie ho podvedl, Lorie, který byl tak slabý, až byl vlastně úplně nejslabší... ale to už bude dobrý rok zpátky, žejo? Nakonec nebyl až tak daleko od pravdy, když se obával, že ho u zdi odchytil nějaký magor. Jen bůh ví, jak moc se musel přemáhat, aby se choval alespoň trochu normálně po tu dobu, než Simon vyšel z budovy.

... jsem jeho jedinej kamarád... ta slova mu teď zněla v hlavě jinak, než dříve, víc vyšinutě, víc definitivně.

... jak to všechno víš?...

... chceš slyšet ten příběh nebo ne?...

Miky běžel, téměř vypustil duši a když doběhl k bráně, zjistil, že nejde otevřít. V průběhu vyučování se zamykala. Podíval se na plot, vysoký plot složený z hladkých lesklých tyčí, zapuštěných do nízké betonové zídky. Nahoře byl ostnatý drát. To není škola, to je vězení, zaúpělo jeho malomyslné vědomí. Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Otočil se, napůl očekával, že přímo za ním bude stát Simon, ale nikdo tam nebyl.

Oběhl školu a vrátil se dovnitř hlavním vchodem. Tričko se mu nepříjemně lepilo na tělo. Páchnul potem a ten pot páchnul jeho strachem. Podíval se na velké nástěnné hodiny. Bylo půl dvanácté. Chodby byly prázdné. Ostatní asi ještě stáli na dvoře a vzpamatovávali se z prvního setkání se Simonem.

Ale kde byli ostatní učitelé? Celou tu dobu, dvě vyučovací hodiny, které se nekonaly? Ne, Miky to raději nechtěl vědět. Znovu se rozběhl. Letěl po schodech dolů o dvě patra níž, kde se podle plánku, co visel na chodbě a na který se díval těsně potom, co ráno přišel do školy, nacházela jídelna.

I tady bylo přízračné ticho. V kuchyni se určitě vařilo na plné obrátky, ale oběd měl být až za hodinu. Miky proběhl mezi prázdnými řadami stolů a židlí, dal si pozor, aby nedělal žádný hluk, aby o žádnou židli nezakopnul. Když se přiblížil k pootevřeným dveřím do zázemí kuchyně, zpomalil, u dveří se zastavil úplně a potichu nahlédl dovnitř. Srdce mu v hrudi divoce bušilo a plíce se snažily zoufale doplnit kyslíkový dluh.

Nejdřív nikoho neviděl, ale věděl, že tu kuchařka nebo kuchaři prostě musí být, jídlo se přece neuvaří za dvacet minut. Pomalu otevřel dveře, ne víc, než aby se mohl protáhnout. Nezavrzaly. Vklouznul dovnitř a sotva se skrčil u nízkých boxů z nerez oceli, uslyšel několik veselých hlasů, které se překřikovaly. Ozvalo se zasyčení - velké množství něčeho bylo vhozeno na horkou plotnu. Miky v nastalém hluku otevřel posuvná dvířka a zalezl dovnitř.

Dvířka zevnitř nešla pořádně zavřít a dlouho s nimi zápasil, než se mu podařilo je alespoň přivřít. V boxu bylo prázdno, jen v rohu leželo několik pánví. Miky skrčil nohy, položil si na ně bradu a objal je rukama. Před očima měl stále Simonův obličej. Nezbývalo mu než dofat, že nic z toho, co právě prožil, nebyla pravda. Nebo že existuje jiné vysvětlení než to, které mu nastínil Lorieho chorý mozek. Pro Mikyho bylo ale bohužel stále víc a víc snazší představit si místo jeho obličeje ten svůj.

Panebože, ať je to všechno jen zlý sen. Nebo hnusný vtip. Vtip, kterého se zúčastnila celá škola.

Zpoza pootevřeného boxu slyšel směsici uklidňujících zvuků - kuchařky si nahlas povídaly, smály se, zpívaly si. A pak zvuky vaření. Takové, které mu připomněly maminčinu kuchyň.

Asi na chvíli usnul. Když se vzbudil, všechny ty veselé a uklidňující hlasy byly pryč. Utichly, zmizely. Jediné, co bylo ještě slyšet, bylo prskání rozžhavených ploten, na kterých se připravoval pondělní oběd.

Miky napnul sluch, co to jen šlo.

Nic.

Neklidně se zavrtěl.

Přece se nemůže něco péct na plotnách, když u nich nikdo nestojí. Nebo ano?

Ozvaly se tiché kroky, pomalu se blížily, pak vše opět ztichlo.

Miky zadržel dech a schoulil se do nejzazšího rohu, co nejvíc to šlo.

Doufal, že si jen kuchařky odskočily na cigaretu nebo na kus sendviče.

Doufal, že sem možná přišla ta učitelka, co předtím klečela na dvoře a dělala živou stoličku, že přišla, aby mu řekla, že to všechno byl jen kanadský žertík.

Doufal, i když se mu hlavou rozezněl tichý, ledový hlas. Miky si nebyl jistý, co ten hlas říká, ale měl nepříjemné tušení, že časem se ho naučí chápat. Teď to ještě nebylo ono... to co slyšel, byla nějaká pitomost, něco jako „Není světlo na konci tunelu, je jen tunel“.

Doufal z celého srdce, že ten hlas v jeho hlavě je jen jeho vlastní, zmatená, bloudící myšlenka.