Když jsem dorazil na letišti k letadlu, kterým jsem já, a ostatní turisty měli odletět, tak jsem vytřeštil oči. Nevelký dopravní letoun vypadal jako nějaký exponát z leteckého muzea.
„Kapitán a pilot v jedné osobě, pan Vrtulka vás vítá! Ničeho se nebojte. Tohle letadlo je mnou vlastnoručně zmodernizované a doletí tam, kam potřebujete!“ oslovil nás všechny přes amplion muž stojící na střeše letadla. A mně při jeho jménu zaskočilo, protože pan Vrtulka byl známý sídlištní pilot, který mnohokrát s letadly vzlétl, ale málokdy s nimi dokázal přistát. 
 Záhy se objevil vůz se schody, který řídil pan Havlík. Tomu se až poněkolikáté podařilo zaparkovat v místech, kde byly otevřené dveře v trupu letadla. To se při nárazech zatřáslo a pan Vrtulka z něho za výkřiku spadl, což jsem tvrdě pocítil na svých zádech. A poněkud otřesený pan Vrtulka pak začal všem turistům potřásat rukama. Ti s protaženýma obličeji začali nastupovat do letounu. Smůla však byla v tom, že jako první šel pan Metráček. Pod jeho vahou se začaly schody prohýbat, načež se ozvalo rupnutí, po kterém se všichni za výkřiků propadli.
„Dámy a pánové, vše bude v pořádku! Váš spoluturista je trochu těžší váhy, ale ničeho se nebojte,“ pronesl pan Vrtulka a zanedlouho přinesl pan Havlík žebřík. Po něm všichni vylezli, načež přitáhl pan Havlík kladkostroj, jímž byl vyzvednut do dveří pan Metráček. Ten se přitom neustále cpal jídlem a celkem mu bylo jedno, jakým způsobem se dostal do letadla. To zanedlouho začalo rolovat po letištní ploše s roztočenýma vrtulemi směrem ke vzletové dráze.
„Doufám, že jste všichni připoutaní,“ ozval se z rozhlasu hlas pana Vrtulky. Já jsem nebyl, protože vedle mne sedící pan Metráček rozsedl sedačku. A ta, na níž jsem seděl, se poněkud rozložila, když se jejího okraje držel.
„Kdo nebude připoután, tak může mít při vzletu problémy,“ zazněl opět vnitřkem letounu hlas pana Vrtulky.
„Nebojte, já se chytnu toho držadla, co je tady nahoře a vy se držte mne!“ řekl pan Metráček.
„Zdá se, že jsme těžší díky jisté osobě, a tak náš rozjezd bude o něco delší. K tomu nám nebude stačit vzletová dráha. Budu tedy muset použít dálnici,“ uslyšeli jsme zanedlouho hlas pana Vrtulky a všem pasažérům ztuhly obličeje.
„Je to dobrý. Už najíždím na dálnici. Pan Havlík zaparkoval nákladní vůz napříč v jednom pruhu, a tak budeme mít volnou dálnici,“ řekl pan Vrtulka a všichni poté vyděšeně hleděli okénky ven.
„Tuhle chvíli si užívejte plnými doušky. Určitě jste ještě nikdy nezažili start z dálnice. Já už ano v akčním leteckém simulátoru. Tam jsem dokonce musel vzlétnout, co nejdřív, protože přes dálnici vedl most. A sakra! V dálce vidím most. Tak to abychom už vzlétli. Držte mi palce, a když tak se i modlete!“
 Mezi pasažéry propukla panika, která se stupňovala, i když pan Vrtulka klidným hlasem popisoval, jak vidí přibližující se most a to, že letadlo stále nemá tendenci vzlétnout.
„Huráá! Začínáme stoupat!“ vykřikl po chvíli radostně pan Vrtulka a v ten moment pan Metráček utrhnul držadlo, za které se držel. A díky náklonu letounu jsme začali metat kotrmelce po vnitřku letadla k neradosti ostatních cestujících.

KONEC TŘETÍ ČÁSTI