Když začal podzim, tak se mi zastesklo po slunných dnech a teplém počasí. A protože mi zbývala dovolená, tak jsem se rozhodl vyrazit do teplých krajů. Mé kroky vedly do sídlištní cestovní kanceláře, jejímž majitelem byl pan Bělásek. Ten byl známý organizátor ledasčeho i podnikatel v ledasčems a občas ho hledala naše i zahraniční policie. Sice se o jeho cestovní kanceláři psaly nepěkné věci, ale já na ně nebral ohled. V sídle cestovní kanceláře bylo rušno, z čehož jsem usoudil, že mají napilno.
„Dobrý den! Chtěl bych odletět do teplých krajů, tak jako tažní ptáci,“ sdělil jsem ženě za stolem, která se mne viditelně lekla.
„To jako myslíte vážně?“ vyhrkla tázavě.
„Smrtelně vážně! Máte tu rušno. To jste se nějak brzo pustili do předvánočního úklidu.“
„To víte. My jsme ve všem napřed,“ sdělila mi se ztuhlým výrazem v obličeji.
„Tak to je dobře. Které kraje byste mi doporučila? Hlavně tam musí být moře a pláže.“
„Tady máte katalog. Stačí si jen vybrat,“ řekla mi a
zadívala se nervózně na hodiny.
„Nebojte. Já si vyberu rychle. O přestávku vás nepřipravím,“ pronesl jsem a začal jsem listovat prospektem.
„Já bych chtěl letět sem. Tady je krásně modré moře a žluté pláže a dokonce tu rostou i palmy. Já viděl na vlastní oči jen palmy v botanické zahradě, a když jsem na jednu vylezl, tak jsem dostal pokutu,“ řekl jsem. Žena vytřeštila nevěřícně oči, přičemž k ní přišel vyděšený muž a něco jí pošeptal do ucha.
„Jsem rozhodnutý, poletím sem. Termín mi vyhovuje!“ pronesl jsem rozhodně.
„Budete platit kartou nebo hotově?“
„Já nejsem žádný karbaník! To si piště, že budu platit penězi! Sem si je poctivě ušetřil hlavně sběrem barevných kovů ve sběrnách. Já jsem pak samozřejmě ty kovy do těch sběren nosil zpátky.“
Žena otevřela ústa dokořán, vytřeštila oči a nebyla schopná slova. Vzpamatovala se teprve, když jsem na stůl vysázel bankovky.
 Z cestovní kanceláře jsem odešel s letenkou i s vidinou krásné dovolené na prosluněné pláže. Nějak mě ani nevzrušovalo, že za mnou hned žena zamkla dveře, stáhla žaluzie a zvnitřku přilepila jakousi vývěsku. Zašel jsem si přes ulici do kavárny a po nějakém čase jsem spatřil, jak k prodejně cestovní kanceláře přicházejí lidé, kteří zuřivě začali bušit na dveře.
„Oni mají přestávku. A až otevřou, tak si určitě vyberete krásné místo k dovolené. Ty fotografie v tom jejich prospektu jsou jak ze žurnálu,“ řekl jsem lidem.
„Co to plácáte!? Na internetu zrovna psali, že oni krachli a tady je to taky napsáno!“ rozkřičel se muž a ukázal na vývěsku přilepenou na skle dveří.
„To je divné. Já si u nich před hodinou kupoval zájezd do teplého kraje.“
„Tak to nikam nepoletíte!“ vyjekla žena.
Tudíž jsem též začal zuřivě bušit do dveří a také kopat. Nějakým přičiněním sklo ve dveřích naprasklo, vyspalo se a záhy jsem byl ostatními lidmi vtlačen do vnitřku cestovní kanceláře. Pak nastal zmatek a rozkřičení lidé pobíhali sem a tam. Překvapený majitel pan Bělásek zažil na vlastní kůži, co je to defenestrace a dopadl s výkřikem do stánku zmrzliny. Po příjezdu policie se všichni rozprchli a policisté z nějakého důvodu začali honit jen mne. I když jsem byl naštvaný, tak mne to od zájezdu do zahraničí neodradilo.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI