Už zdálky vidíme jedoucí autobus, který vozí lidi do muzeí. Dáváme se do běhu a utíkáme k autobusové zastávce, co se nachází na konci ulice. A lidem se záhy naskytl pohled na trojici běžících postav. V čele sprintovala sestra, která křičela, že ten autobus musíme stihnout. Při přebíhání trávníku se mi náhle tráva přiblížila do blízkosti očí a já si uvědomil, že jsem zakopnul. Za okamžik zdárně přibíháme k zastávce, k níž zrovna přijel autobus. Všichni cestující z něho vystupují a kromě nás nikdo nenastupuje. Přišlo nám to divné, ale užíváme si volného autobusu. Ten se k našemu překvapení zanedlouho otáčí a jede zpátky do té ulice, v níž jsme do něho nastoupili.
„Sakra, proč jsme se tak honili, když von se do tý zastávky zase vrací?" zněl můj dotaz. Zanedlouho je autobus plný cestujících, kteří chtějí navštívit noční muzea. Zjišťujeme, že tímhle autobusem se nedostaneme do toho muzea, do něhož chceme. A tak z něho vystupujeme a brzo se ocitáme v davu lidí na autobusové zastávce. Když přijel autobus, jenž jel tam, kam jsme chtěli, tak byl davem vzat útokem. V tlačenici ztrácím poněkud přehled a mám pocit, že vystoupím nedobrovolně oknem na druhé straně autobusu. To se však nestalo a daří se mi usednout na sedačku. Zároveň jsem spatřil několik závistivých pohledů těch lidi, co zůstali stát namačkaní v uličce.
 Zanedlouho zazvonil sestře mobil a té se okamžitě objevil ve tváři užaslý výraz. Volal totiž otec z chaty, že doma v bytě nikde neviděl kocoura, a jestli s ním nejsme náhodou na procházce. A nám záhy také ztuhl výraz v obličeji. Protože se občas stalo, že otcovi kocour proběhnul a ten se pak vesele toulal po domě. Tahle představa nás dost vyděsila, a tak se vzápětí rozpoutala debata o tom, kde by se kocour mohl nacházet. Do ní se po telefonu zapojila i matka a bylo to opravdu zajímavě vedená diskuze třech lidí s dvěma lidmi přes telefon. Cestující na nás užasle hleděli a mysleli si určitě své. My jsme k žádnému názoru nedošli a s poněkud protaženými obličeji jsme vystoupili u muzea.
  Dlouhá fronta, která se táhla mnoho metrů dávala tušit, že je do muzea velký nával. Tak trochu připomínala frontu na nedostatkové zboží z éry reálného socialismu. Zatímco stojíme ve frontě, tak stále přemýšlíme, kde by se mohl nacházet kocour. Sestra žhaví neustále mobil a diskutuje s máti i otcem. Honza raději začne počítat, kolik lidí stojí před námi ve frontě. Dojde k ohromnému trojcifernému číslu, které nám na náladě nepřidá. Také padají návrhy, že by někdo z nás měl jet domu a zjistit, kde je kocour. Mezitím se však přibližujeme ke vchodu do muzea, do něhož jsou návštěvníci vpouštěni po skupinách. To je rozumné, jelikož by nebylo v muzeu k hnutí. Zanedlouho vcházíme do útrob muzea a na čas přestaneme myslet na kocoura. Historické tramvaje a vozidla nás okouzlí a já si hned vybavím archivní černobílé filmy, na nichž ulicemi jezdí staré tramvaje. V muzeu jsme dlouho a fotografujeme ostošest. Když vycházíme ven, tak opět řešíme otázku kocoura. Docházíme k závěru, že on v bytě je a prostě v době příchodu a odchodu otce někde zalezlí spal. Tohle si vsugerováváme a jdeme za začínajícího stmívání opět hledat keše.
KONEC TŘETÍ ČÁSTI