Mnozí to zažili, mnohé to teprve čeká o))

Když konečně po letech čekání na byt, nastala ta chvíle, že jsem se mohl do onoho bytu nastěhovat, tak začalo hektické shánění nábytku a s tím souvisejících věcí. A protože se do toho razantním způsobem vložili i rodiče, tak bylo o rozruch postaráno.
 Já jsem měl o tom, jak by měl vypadat byt své představy, ale problém byl v tom, že máti měla zase ty své. A tak se záhy rozeběhly dlouhé diskuze nad katalogy nábytku, do kterých se svými představami zapojil i otec se sestrou. A mne z toho brzo všeho šla hlava kolem. Zároveň při neustálém dívání se na fotografie všemožného nábytku, jsem začal mít pocit, že budu zařizovat hned několik bytů najednou. Výsledek těchto diskuzí, kde každý prezentoval své názory, byl takový, že vhodný nábytek stejně budeme hledat v obchodech.
 A protože otec velmi rád cokoliv velmi důsledně plánoval, a to nejlépe malováním plánků, tak se brzo téma diskuzí změnilo na to, jak budu mít v místnostech rozestavěný nábytek. Tudíž začal po večerech kreslící maratón, ve kterém se otec náležitě vyžíval. Nikdy bych nevěřil, kolik se může vymyslet variant na rozestavění nábytku třeba jen v jedné jediné místnosti. Je vám asi jasné, že i nad plánky se rozpoutaly intenzivní diskuze, při kterých jsem začínal mít pocit, že mé představy o zařízení bytu nikoho moc nezajímají. Korunu všemu pak nasadil otec, který začal vykládat své představy, jaký by chtěl mít nábytek, a jak by ho chtěl mít rozestavěný v bytě, kde bydlí. A tak se záhy stočila diskuze na byt rodičů a mne opět začala třeštit hlava.
 A pak nastalo to, čeho jsem se nejvíce obával. A to bylo vybírání nábytku po obchodech. Už předem jsem několikrát všem říkal, že v tom bytě budu bydlet já. A chtěl bych tam mít tedy nábytek, který se bude líbit mně. Že nebude lehké si prosadit nábytek, co se mi líbí, mi bylo hned jasné po vkročení do obchodu. Pobíhání od jednoho nábytku ke druhému s metrem v ruce za neutuchajících debat celé rodiny bylo vskutku vyčerpávající. A tak jsem se prostě posadil do houpacího křesla a pozoroval jsem, jak rodiče se sestrou chodí sem a tam. Škoda, že jsem to nefilmoval. Pustit to pak zrychleně, tak by to vypadalo dost komicky.
  Nakonec se mi podařilo vybrat nábytek, který se líbil mně i rodičům, ale to se opět neobešlo bez diskuzí. Těžko bych spočítal na kolik židlí, gaučů jsem si sedl, kolik skříní otevřel a na kolik postelí jsem si lehl. Dobře si vzpomínám, jak jsme sborově zkoumali jednu předsíňovou skříňku. Skončilo to tím, že jsme jí opakovaně otevírali a na háčky jsme pak zavěšovali svoje bundy. A protože ony háčky byly umělohmotné, tak málem tíhu našich bund nevydržely. Při okukování jednoho gauče jsme chtěli vyzkoušet, jak se rozkládá. Což o to, rozložit se nám jej podařilo, ale složit jej do původního stavu, to už byl problém. A tak se několika lidem naskytl pohled na čtveřici postav, co všelijak zoufale manipuluje s rozloženým gaučem.
Po vybíracím maratónu mi spadl kámen ze srdce a zhluboka jsem si oddechl. A pak nastala druhá fáze. Stěhování se a zabydlování se v bytě. Ale o tom zase někdy jindy.