Odhodlanost fotografovat mne rozhodně neopustila, a tak jsem opět vyrazil. Mou snahou bylo pořídit makro fotografie, tudíž jsem se v přikrčené poloze s ukazováčkem na spoušti začal prodírat vysokou travou. Hodlal jsem vyfotit stonky trávy, což se mi podařilo. Brzo mi však neunikl jakýsi blížící se hluk, načež jsem na obrazovce fotoaparátu postřehl cosi velkého. Následná rána do hlavy byla velká a zároveň se někdo rozkřiknul.
„Co se tady válíte, člověče!“ vyhrkl na mne muž, který před sebou tlačil motorovou sekačku.
„Já se tu neválím. Já jsem tu jen ležel. Měl byste mít na té sekačce nějakou houkačku,“ sdělil jsem mu.
„Vy asi nebudete normální!“
„Někdy o tom pochybuji, ale totéž bych mohl říct i o vás,“
 Muž v obličeji zbrunátněl a začal mne honit. Já jsem stačil pořídit několik jeho fotografií, což jeho ještě více rozčílilo. Když si na mně vybil zlost, tak se mne zmocnil pocit boxovacího pytle. Lehce otřesený jsem poté vrávoral, ale mou pozornost upoutal hezky zbarvený motýlek. To už se mi vše srovnalo v hlavě, a tak jsem jej s fotoaparátem začal pronásledovat.
 Honba za co nejlepším snímkem motýla byla opravdu napínavá. Moje představa, že si sedne na nějakou kytičku, byla zcela mylná. Zato se mu však zalíbilo na něčem, co jsem přes obrazovku fotoaparátu identifikoval jako hlavu. Okamžitě jsem stiskl několikrát spoušť, aby mi vzápětí neunikla ta skutečnost, že mi do objektivu hledí rozkřičená tvář ženy.
„Ty šmíráku! Co si to dovoluješ!“ křičela a já si teprve v tu chvíli všimnul, že se opaluje nahoře bez. Takovou facku, co mi dala, jsem už dlouho nedostal. Po dvou kotrmelcích jsem rychlým sprintem utíkal pryč, přičemž mému zraku neunikl krásný bělásek.
„Tak tohohle taky vyfotím!“ řekl jsem si rozhodně. Opět následoval běh, který však neskončil jeho vyfotografováním. Odněkud náhle přilétl tenisový míček, jenž mne zasáhl do hlavy. I když jsem byl poněkud otřesený, tak jsem pořád běžel a stiskával jsem spoušť fotoaparátu. O něco později mi neunikla ta skutečnost, že se nacházím zamotaný v nějaké síti, u níž stojí několik rozkřičených lidí.
„Co to tady vyvádíte!“ osopil se na mne jeden muž, který držel v ruce tenisovou raketu.
„Já jsem fotil motýlka. Neletěl náhodou tudy?“ zněla moje otázka.
„Co to melete!?“ rozkřičel se druhý muž.
„Já nic nemelu. Já nejsem mlynář,“
„Tu síť nám zaplatíte!“
„Já jsem chudý člověk. Nechcete radši vyfotit, jak hrajete tenis? Já jsem totiž začínající amatérsky fotograf, ale třeba jednou budu profesionálem.“
 Muži se sborově rozkřikli a já jsem si zase začal opět připadat jako boxovací pytel. I přesto bylo mou snahou pořídit nějaké fotky, načež jsem prchal s roztrhanou sítí na sobě do lesa s rozkřičenými muži v patách. V hustém lesním porostu se mi podařilo před nimi skrýt a poté, co se mi vše srovnalo v hlavě, tak jsem se rozhodl fotografovat v lese. Doufal jsem, že už žádný rozruch nenastane, ale to byla mýlka.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI