Jednoho dne mne při úklidu bytu v komoře zavalilo větší množství věcí a jednou z nich byla velká a těžká krabice. Nějaký čas mi trvalo, než jsem se otřesený zdárně vyhrabal z komory do předsíně. Obsah oné krabice přilákal mou pozornost a k mému překvapení obsahovala nezvykle velký fotoaparát, který měl na sobě neobvyklé množství tlačítek. Po chvíli mi došlo, že tenhle fotografický přístroj mně nedávno daroval sídlištní vynálezce pan Pokustón. Také jsem si rozpomněl na jeho slova, že je to superfoťák, který umí ledacos. Tudíž následovalo zasunutí konce šňůry do zásuvky. A fotoaparát začal blikat, načež k mému překvapení i promluvil.
„Dobrý den, dobrý večer či dobré ráno. Jsem téměř dokonalý fotoaparát, o kterém se vám ani nesnilo. Těším se na spolupráci s vámi. Za hodinu budu nabitý,“
„Jasně. Já se taky těším na spolupráci,“ vykoktal jsem ze sebe překvapeně.
  Hodina uplynula velmi rychle a k mému opětovnému překvapení se fotoaparát zase ozval: „Tak jsem už nabitý. Můžeme začít fotografovat!“
„Ano. Fotografovat chci. Jdeme na to!“ zvolal jsem a obouručně jsem foťák uchopil a namířil jsem si to do vedlejší místnosti. Nějak se mi však podařilo zakopnout o šňůru od fotografického přístroje. Následoval střemhlavý pád do velkého akvária, v němž jsem si prohlédl důkladně jeho dno, a mou snahou bylo se hned dostat ven.
„Ještě štěstí, že jsem vodotěsný. Ale zadkem na mně sedět nemusíte!“ upozornil mne po chvíli fotoaparát, přičemž mi došlo, že sedím zaražen v akváriu. Nějaký čas mi to trvalo, než se mi podařilo vymanit se z něho ven. Fotografický přístroj mezitím vysunul mini ploutve a proháněl už tak vyděšené rybičky. 
  Chtěl jsem vyfotit napoprvé sám sebe a tak jsem vzal do rukou fotoaparát a zaměřil ho na sebe. Když mě foťák upozornil, že má objektiv na druhé straně, tak jsem se složitě přesunul na tu stranu, kde měl objektiv. K mému překvapení se moje ruce nacházely natažené za mými zády, přičemž držely fotoaparát. A já jsem byl k němu otočen zády. Tudíž bylo mou snahou otočit hlavu co nejvíce dozadu. Pak jeden můj prst nahmatal něco, co mi připadalo jako spoušť a vzápětí jsem zahlédl prudce vylétnout boxerskou rukavici. Úder to byl opravdu přesný, což mělo za následek salto kombinované kotrmelcem.
„Doporučuji vám přečíst si návod, jak se mám používat,“ sdělil mi fotografický přístroj, přičemž se mu vysunuly ze stran ručičky. Ze svého nitra vytáhl cédéčko a také tlustou brožůrku.
„Já si ten návod prostuduji. Jen co se mi vše srovná v hlavě. A až se vymaním ze skříně,“ sdělil jsem mu. Uplynulo dost času, než se mi podařilo opustit rozpadlou skříň, zatímco foťák chodil po bytě a fotografoval sám od sebe. Já si návod přečetl jen letmo a rozhodl jsem se pro focení venku.
  Když jsem došel do přízemí, tak zrovna správcová Blažková vycházela ze svého bytu. Chtěl jsem jí vyfotografovat, ale ozval se nečekaně fotoaparát.
„To chcete zvěčnit takovou starou rašpli?“ zeptal se dost nahlas. Pani Blažková to slyšela, načež se rozkřikla. Vzápětí mě začala honit po přízemí a několikrát její hůl dopadla na má záda. Teprve útěk na ulici byl mojí záchranou. 
 O něco později jsem došel před radnici, z níž vycházel ženich s nevěstou. Rozhodl jsem se tenhle slavnostní okamžik vyfotografovat.
„Usmívejte se! Možná vyletí i ptáček!“ zvolal jsem, načež můj pravý ukazováček stiskl nějaké tlačítko. K všeobecnému úžasu z nitra fotografického přístroje vylétlo velké množství umělých ptáčků. Že jsou to dost dravý ptáčkové, bylo jasné vzápětí. Oblečení všech přítomných se během několika málo minut změnilo v cáry. Ptáčkové odlétli a pozornost všech se soustředila na mne.
„To já ne. To tady ten foťák,“ snažil jsem se vysvětlit. Ale to už se všichni rozkřikli. Za okamžik mi nezbylo nic jiného, než před naštvanými svatebčany utíkat, zatímco fotoaparát vysunul křídla a vše z výšky fotografoval.

KONEC