I pošťáci mají někdy co do činění s policií

Vzpomínám si, jak jeden můj kolega při doručování najel s poštovním vozem na chodník, protože nikde jinde nebylo místo.
„Hele, tady to není moc vhodný. Tady v tom domě sídlej měšťáci," řekl jsem mu.
„Ať si sídlej. Nějak musíme doručovat," mínil kolega a vystoupil z vozu. Vzápětí z vchodu domu vyběhl, čí skoro spíše vylétl městský strážník a rozkřičel se z plna hrdla.
„To jste se zbláznili, ne!"
„Já jsem se tedy nezbláznil," odpověděl mu s klidem kolega.
„Co vás to napadlo zaparkovat tady na chodníku?!" chrlil ze sebe strážník slova jako střílející kulomet kulky.
„My tady musíme doručovat."
„Tady ale nemůžete stát!"
„A kde jinde? To mám zaparkovat vprostřed ulice?"
„Zaparkujte v jiný ulici, kde bude u chodníku místo a sem ty balíky doneste!"
„To je teda dobrej vtip. V okolních ulicích takový místo nenajdete," řekl mu s úsměvem kolega.
„Já si z vás srandu nedělám! Já to myslím vážně! Tady je chodník a vy jste přímo zaparkoval pod voknem našeho ředitele!"
„A jemu to snad taky vadí?"
„Já vám dám pokutu!"
„Jak typické," pronesl kolega, nasedl do dodávky a od zkoprněného strážníka odjel. A na balíky i oznámení napsal jako důvod nedoručení jeho, z čehož pak bylo celkem pozdvižení.
  Jindy jsem s jiným kolegou vyjížděl od chodníku, když tu náhle zpoza zatáčky ulice prudce vyjelo policejní auto, které kolega zavčas spatřil ve zpětném zrcátku, přičemž pohotově dodávku zastavil. Policejní vůz se nám vzápětí v plné rychlosti otřel o přední část levého boku a nám se současně naskytl pohled na to, jak se automobil za skřípění brzd dostal do smyku a zůstal stát s promáčklými bočními dveřmi uprostřed tramvajových kolejí.
„To je kreté…!“ vyhrkl kolega, přičemž z policejního vozu vyskočil jako na pérku rozkřičený policista.
„Vy idioti!" hulákal muž v policejní uniformě, načež dvakrát oběhnul své auto a pak za neutuchajících nadávek přiběhl k nám.
„Kam čumíš pošťáku!" rozkřičel se zrudlý vzteky zblízka do obličeje mého kolegy, jehož zároveň poprskal.
„Přestaňte na mě křičet! Já jsem normálně vyjížděl vod chodníku, blikal jsem a vy jste se najednou vyřítil jako šús! Kdybyste houkal, tak vás slyším a nevyjedu!" řekl mu kolega z očí do očí. Policista zamžikal očima, zalapal po dechu a sprintem se vrátil ke svému vozu a vysílačkou volal, že měl menší nehodu.
„My jsme dopadli překvapivě dobře. Máme jen uraženej blinkr a ne moc šíznutej bok. Ten zabarvím barvou," mínil kolega.
„A co ten blinkr?" zeptal jsem se.
„To taky vyřeším, neboj," řekl mi s úsměvem.
Velmi brzo za houkání přijelo několik policejních aut a v ulici to vypadalo jako při policejních manévrech. Onomu rozkřičenému policistovi rychle sklaplo a moc dobře si pamatuji na jeho protažený výraz obličeje, když ho dopravní policisté označili za viníka. A jak kolega vyřešil uražený blinkr? Zanedlouho kráčel se šroubovákem v ruce do jedné postranní uličky, ve které se nenápadně pohyboval. A za nějaký čas se k mému úžasu vrátil s blinkrem, který přišrouboval na dodávku.
  To jsem jednou stál u poštovního vozu, který kolega zaparkoval na chodníku, protože jako tradičně jinde nebylo místo. A tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, stál u mne městský strážník.
„Co tady děláte?!" zeptal se ostře.
„Já tady stojím. Máme tady nějaké balíky a teď čekám na kolegu. Šel do jedný firmy."
„Tady nemůžete stát!"
„My tady svážíme zásilky z firem. Jinde nebylo místo,"
„Jak si to představujete!?"
„Já si nic nepředstavuju."
„Musíte hned vodjet!"
„Musím počkat na kolegu."
„Já vám ten chodník nechám zaplatit!"
„A proč zrovna chodník?"
„Nedělejte si srandu! Já to myslím vážně!"
„Já vás chápu."
„Tady jsou zničený chodníky vod aut! Jestli tady budete ještě za pět minut, tak budete platit….“ hřímal policista a přitom se vzdaloval. Kolega za okamžik přišel a já mu s úsměvem řekl, že jsme málem platili pokutu za chodník.
  S Městskou policií mají pošťáci dost zážitků. Jeden pošťák zaparkoval na začátku dlouhé ulice služební vozidlo a šel doručit zásilku. Když se vrátil, tak postřehl, že jeden městský strážník rozdává ostošest pokutové lístečky za stěrače zaparkovaných aut. A tenhle celkem iniciativní muž zákona rázně vykročil s přísným výrazem ve tváři k poštovnímu vozidlu a v rukách držel dva lístečky. Pošťákovi bylo hned jasné, kolik udeřilo, a tak rychle nasedl, nastartoval dodávku a rozjel se. Zároveň ve zpětném zrcátku zahlédl běžícího strážníka, který zuřivě gestikuloval rukama. Popojel o několik desítek metrů dál k místu, kde měl na doručení další zásilky. Ty zdárně doručil, a když opět přicházel k vozu, uviděl zase onoho strážníka, jak dlouhými kroky směřuje k němu. A co udělal? Hbitě nasedl a ujel. A ve zpětném zrcátku se mu naskytl pohled na rozčíleného strážníka. Opětovně ujel několik desítek metrů a rychle donesl několik zásilek do jednoho obchodu. Doslova sprintem pak doběhl k vozidlu a letmý pohled mu prozradil, že ulicí běží naštvaný strážník. Do třetice mu ujel a za volantem se rozchechtal při pohledu do zpětného zrcátka.
  A na závěr jedna úsměvná historka, která připomíná scénku z nějaké komedie. Kolega najel dvěma koly poštovní dodávky na chodník v jediném volném místě v ulici, v níž jsme doručovali. Když jsme oba vystoupili z vozu, tak se k našemu překvapení z okna v přízemí ozvala jakási starší žena.
„Co tady parkujete?!"
„My tady pani musíme doručit balíky," řekl jsem jí.
„Vy my stíníte byt!" vyhrkla ona.
„My tu budeme jen pár minut," sdělil jí kolega.
„Já na vás zavolám policajty!" vyjekla a počala na nás křičet.
„To je zbytečný pani," mínil jsem a s dvěma zásilkami jsem odešel, zatímco kolega s dvěma jinými balíky šel na opačnou stranu ulice.
Když jsme se za několik minut vrátili, tak u naší dodávky stála městská policistka a z okna pořád hlasitě ječela ta paní.
„A sakra. Ta baba fakt zalarmovala policii," řekl jsem kolegovi.
„Klid, nech to na mě," řekl mi on a s úsměvem přišel k policistce.
„Dobrý den. Je tu na vás stížnost," řekla mu ona.
„Na nás si stěžují jen adresáti," pronesl s úsměvem.
„Prý jste byli drzí tady na pani."
„To ale není pravda."
„A stojíte ke všemu dost na chodníku."
„Já vás chápu. Ale nebylo nikde jinde místo."
„Mohla bych vám dát pokutu."
„Uděláme to takhle. Představte si, že jsem menší, a ještě menší až jsem nejmenší na celém světě," řekl jí kolega s úsměvem a rychle jsme oba nasedli do dávky. Pani ještě něco stále křičela z okna, zatímco my jsme odjížděli od rozesmáté policistky.