Vzpomínám si na jeden večer, kdy přišlo extrémní sněžení, s nímž zákonitě přišly problémy.

Část první

Po celý den se z radia ozývalo, že k večeru přijde intenzivní sněžení. Avšak při pohledu na modré nebe, se tohle varování zdálo fantastické. Jenže když se přiblížil večer, tak se v dálce na obloze objevila šedivá stěna, která se začala přibližovat.
„A to jsem si myslel, že stačíme dojet na poštu," řekl kolega, který řídil poštovní vůz.
„A bude to asi pěkná metelice," mínil jsem
„Tak to bych byl nerad," pronesl on, načež na přední sklo dodávky dopadla první vločka. A za několik minut začal neskutečný sněhový příval.
„No vida, po dlouhé době zase vidím bílou tmu," řekl jsem.
„A já zase nevidím na cestu!" vyhrkl kolega. A poté stáhl dveřní okénko a vystrčil z něho hlavu. Zřejmě si myslel, že tímhle způsobem uvidí před dodávku a bude řídit. To se však poněkud přepočítal. Vzápětí vykřikl a zcela bílou hlavu zastrčil zpátky.
„Áááá...to je šílenej sníh!" vyhrkl.
„Metelice je to pěkná," zkonstatoval jsem.
„Vono není vidět ani na krok a já nevím, kam vůbec jedeme!"
„Už jsme u pošty! To snad nějak dojedeme," řekl jsem poté, co jsem trochu stáhl dveřní okénko.
„Hele, já brzdím i ručkou a my pořád jedeme!"
„No nazdar! Za chvíli budeme u tý zatáčky k vrátnici!"
 Tu jsme za okamžik přejeli, i když kolega chtěl zatočit. Dodávka jela jako neřízená střela pořád rovně a my jsme trnuli, kam až dojede. Naštěstí se za chvíli zastavila a my jsme hned z její kabiny vyskočili. A oba jsme svorně uklouzli a rozplácli jsme se na sněhem zapadané silnici.
„Jestli to do nás někdo napálí, tak to bude průser!" vyhrkl kolega. A já jsem matně zahlédl, že leze po čtyřech od dodávky pryč, za což mohl zřejmě pud sebezáchovy. I mne zachvátila panika a bylo mou snahou se vzdálit od vozu. Tohle moje snažení však skončilo pádem do jakési prohlubně, z níž jsem se za chvíli snažil vylézt. To se mi však podařilo až po trojnásobném opakovaném sjetí na její dno.
„Kde si?" uslyšel jsem hlas kolegy, jehož jsem pro husté sněžení vůbec neviděl.
„Tady jsem!" vyhrkl jsem vleže nad prohlubní.
„Nějak se votadituť musíme dostat! Zkusíme tlačit."
  Hustota sněžení se o něco zmírnila a my jsme oba za chvíli stanuli u dodávky. Roztlačit se nám jí podařilo, ale ona zase nebyla k zastavení. A tak jsme jí v následujících minutách tlačili různými směry, jak dopředu, tak i dozadu. A zároveň bylo naší snahou jí dostat k zatáčce, což se nám za čas podařilo. U ní bylo poněkud předodávkováno, protože několik našich kolegů se ocitlo ve stejné situaci. A tak záhy k vrátnici směřovala kolona poštovních vozidel, které tlačili pošťáci. A jelikož za vrátnicí to bylo do kopce, tak tlačící kolona byla k vidění i v areálu pošty. Přitom se ozývalo velké množství nadávek i klení, a i když byl sníh opakovaně všemi posílán do horoucích pekel, tak neroztál. A já jsem záhy začal mít starost, jak se dopravím domů. A o tom zase příště.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI