Bytem zněly vánoční kolegy, do kterých se však ozývaly hlasy, které jaksi atmosféru Vánoc rušily. Mirkovi z té směsice začala jít hlava kolem a začal tušit, že Štědrý den a večer bude u nich hodně rušný.
„Hele, lítá nám tady Lora!“ ozval se výkřik jeho matky, načež on spatřil u stropu létat barevného papouška.
„Někdo zase nezavřel klec!“ vyhrkl Mirek.
„A kdo to byl!?“ zeptala se matka.
„Já určitě ne!“ ozval jeho otec.
„Já také!“ řekl strýc Karel.
„Já tu klec taky nevotevřela!“ pronesla teta Běta.
„Já jsem chtěl Loře nasypat pár zrníček,“ ozval se děda Josef.
„To byl teda blbej nápad!“ řekla mu ostře babička Klára.
„Pavle, chyť Loru! Takhle nám tu nemůže lítat! Za chvíli budeme zabíjet kapra!“ vyhrkla matka.
„A proč zase já?“ otázal se Mirek.
„My tady máme spoustu práce. Tak honem jí běž chytit!“ řekl mu otec. Ten stál na židli u stolku, na němž byl stromeček, který zdobil s dědou.
„Už ten stromeček zdobíte hodinu a udělali jste v obýváku bordel! To se na Vánoce nehodí!“ pronesla ostře babička.
„My si na tom zdobení dáváme záležet!“ ozval se děda.
„Ty mlč! Teď Mirek kvůli tobě musí chytat Loru!“
„Vona se taky musí trochu proletět,“ mínil děda.
„Kde je ta síťka?“zeptal se Mirek.
„V komoře!“ odpověděla mu matka.
„Doufám, že se k ní dostanu přes ty krámy!“
„Hlavně mi nelez na ty knihy!“ ozval se otec, který měl v komoře velké množství knih, co se nevešly do knihovny.
„Já budu vopatrnej!“
„To cukroví mi pořád nejezte!“ ozval se naštvaný hlas matky z kuchyně.
„No jistě! Co tě to napadlo se cpát cukrovým!? To nevydržíš do večera?“ zeptala se teta Běta strýce.
„Já jsem jen ochutnal vod každýho druhu jeden kus,“ řekl jí strýc Karel.
„Tady chybí ale víc kusů! Kdo to ještě jí?“ zeptala se matka.
„Kdo asi? Ty se zase přejíš cukrovým jako minulej rok a pak ti bude večer blbě!“ vyhrkla babička Klára na dědu. A ve stejný okamžik se ozval z předsíně rachot, který doprovázel výkřik Mirka.
„Co se to proboha děje!?“ vykřikla matka a vyběhla z kuchyně do předsíně, do níž také vběhl otec. A oběma se naskytl pohled na Mirka, jak leží na hromadě sesunutých knih z komory.
„Já ti říkal, abys nelez na ty knihy!“ vyhrkl naštvaně otec.
„Já za to nemůžu. Ta síťka byla až na konci komory!“ řekl Mirek.
„Knihy mají být v knihovně!“ pronesla babička.
„Co to je vlastně za knihy? To vypadá na dost starý knihy,“ zajímal se hned děda a sklonil se nad hromadou knih.
„Hlavně to rychle ukliďte!“ ozvala se matka.
„Jééé… Micka vlezla na strom!“ vykřikl strýc Karel, který spatřil černobílou kočku, jak šplhá po kmeni stromečku.
„Tak nekoukej tak blbě a sundej jí!“ rozkřikla se teta Běta a hned se rozeběhla do obývacího pokoje, do něhož z kuchyně vběhl i strýc. To už se však nedozdobený stromeček začal kácet a oba se jej pokusili zachytit. Vzápětí se ozvalo mňoukání, po němž se ozvala rachotící rána. A poté na koberci ležel strýc s tetou, na nich stromeček a nad nimi poletovala Lora.
  Mirek si začal připadat jako v nějaké bláznivé komedii, protože spolu s otcem, se strýcem a dědou honil po bytě papouška Loru.
„Ty jsi ale nešika!“ vyhrkl otec, když Mirek síťkou rozkýval lustr, na němž ještě před chvíli seděla Lora.
„Tak si jí zkus chytit sám!“ řekl naštvaně Mirek, zatímco děda Josef rukama zastavoval rozkývaný lustr. Přitom však nějakým způsobem z něho spadla trojice malých kouliček, které vzápětí dopadly na desku stolu.
„Sakra! Voni se rozbily!“ vyhrkl a v ten okamžik vstoupila do obývacího pokoje babička Klára.
„Ty si vopravdu nemehlo!“ řekla mu ostře.
„Prostě spadly,“ mínil.
„Počkejte, dědo! Já ty střepy zametu!“ ozvala se matka Michala.
„Radši už na nic nešahej, přestaň pobíhat po bytě a sedni si do křesla!“ řekla mu důrazně babička s naštvaným výrazem v obličeji.
„A můžu si aspoň vodskočit na záchod?“ zeptal se s úsměvem.
„Hlavně tam neznič splachovadlo jako minule!“
„Vono bylo stejně nakřuplý,“ mínil a odešel do předsíně, ve které se papoušek Lora usadil na horní části otevřených dveří od WC.
„Počkej, táto! Teď je vhodná příležitost jí chytit. Půjdeme na ní všichni! Karle, přines z věšáků tři bundy!“ řekl otec a strýc jim za okamžik donesl tři kabáty.
„Ty Mirku na ní půjdeš se síťkou shora, my vostatní ze stran. Prostě nám nesmí uletět!“ pronesl rozhodně otec a vzápětí se čtveřice postav pomalu přibližovala ke dveřím, přičemž je zvědavě a s obavami, co se zase stane, pozorovala babička Klára, teta Běta a matka Mirka. A obavy, že odchyt Lory skončí fiaskem, se naplnily.
  Poté, co se k horní části dveří vzduchem mihla síťka a tři kabáty, se ozvalo několik ran, při nichž se dveře prudce pohnuly sem a tam. Zároveň Lora rychle vylétla ke stropu, což se stalo za nadávek, které se rozlehly předsíní.
„Au! Šlápnul si mi na kuří voko!“ vyjekl na koberci sedící děda, jenž se držel za levé chodidlo a také za čelo, protože se praštil o dveře.
„Ááá…můj nos!“ vykřikl strýc Karel, jehož do něho udeřily dveře.
„Ty pitomče!“ rozkřikl se otec, kterému na hlavě přistála síťka, a přitom se také praštil o dveře.
„Počkej, nervi tu síťku nebo jí rozerveš!“ vyhrkl Mirek, na něhož dopadl jeden z kabátů.
„Proboha! Vy jste šašci k pohledání!“ vykřikla babička Klára.
„Na vás je teda pohled!“ pronesla teta Klára.
„To je teda zase Štědrej den!“ mínila matka, zatímco předsíní u stropu prolétla Lora a po koberci proběhla za mňoukání Micka.
  Mirek se marně snažil síťkou odchytit Loru, která si to radostně poletovala po bytě sem a tam. Mezitím jeho otec přišel do koupelny, aby z vany vytáhl kapra.
„Radši vypusť z tý vany vodu, abys do ní nezahučel jako minulej rok,“ poradil mu děda Josef.
„Jo, to je dobrej nápad,“ řekl otec a ponořil pravou ruku do vody, načež nahmatal řetízek od špuntu. Za něho zatáhl ve snaze jej vytáhnout, ale špunt zůstal stále na místě. Uchopil tedy řetízek oběma rukama a škubl s ním. K jeho překvapení mu však on zůstal v rukách a špunt se ani nepohnul.
„Krucinál!“ procedil mezi zuby a přitom zíral na řetízek.
„Tak už jsi toho kapra vylovil?“ ozvala se z kuchyně matka Mirka.
„Za chvíli ho vylovím!“ vyhrkl a palec s ukazováčkem přiložil na horní část špuntu. Jeho snažení o jeho vytažení, však bylo marné.
„Co to tam provádíš?“ zeptal se jej děda Josef.
„Snažím se vytáhnout špunt!“
„A co je za problém?“
„Prostě nejde vytáhnout!“
„To máš teda sílu jako ženatej vrabec!“
„Von se přetrhnul řetízek!“
„To se ti teda něco zase povedlo!“ pronesl rozesmátě děda a sklonil se nad vanou.
„Sakra! Ten špunt tam drží jako přibytej!“ mínil po chvíli děda, načež se ještě více sklonil. A vzápětí při prudkém pohybu vrazil do také překloněného otce Mirka, který se snažil chytit kapra. Poté se koupelnou rozlehlo mohutné šplouchnutí, při němž se oba dva ocitli ve vaně.
„Co blbneš, táto!“ vyhrkl otec, který měl v rukách kapra. Ten se mu však vymrštil a dopadl na podlahu koupelny.
„Jéééé…co to tady provádíte?“ zeptal se rozesmátě strýc Karel, když nakouknul do koupelny. Hned se však vrhnul po kaprovi a podařilo se mu jej uchopit. V dlaních ho však dlouho neudržel a kapr vzápětí dopadl na horní část pračky, která byla otevřena. A ve vteřině zapadl do otvoru, zatímco strýc na kluzkých dlaždičkách neudržel rovnováhu. Nejdříve zády vrazil do umyvadla, poté roztaženýma rukama udeřil dědu Josefa i otce ve vaně, a pak na ně dopadl. Za okamžik ke koupelně přiběhly jejich manželky, které přilákal hluk, a ty se hned rozkřičely.
  Mirek užasle hleděl z předsíně do koupelny, která byla plná lidí, přičemž se z ní ozývala směsice hlasů.
„Spadnout ke kaprovi do vany! Co jste tady blbli!?“ vyhrkla matka Mirka.
„To je kvůli dědovi. Von do mne vrazil,“ řekl otec Mirka.
„Vy jste teda šašci! A kde je ten kapr?“ zeptala se babička.
„Já ho držel, ale von se mi vysmeknul,“ řekl strýc Karel.
„A kde je?“ vyhrkla tázavě teta Běta.
„Zahučel do pračky,“ mínil strýc.
„Cóóóó!?“ vyjekla matka a hned se sklonila nad otvorem pračky.
„Hergot, přestaň v tý vaně sedět a tvářit se tak blbě!“ řekla ostře babička svému manželovi.
„Krucinál! Ruplo mi v zádech!“ pronesl děda Josef.
„Tak to je teda skvělý! To máš z toho, že blbneš!“ řekla mu babička.
„Stačí, když mi uděláš masáž a budu fit,“ mínil děda a za pomocí otce a babičky se dostal z vany.
„To je vopravdu skvělej Štědrej den. Vy tři si někam zalezte a na nic už nešahejte!“ pronesla teta.
„Ten kapr nikde v tý pračce není!“ ozvala se matka, která rukama šmátrala ve vnitřku otevřeného bubnu.
„Ale musí tam bejt! Já jsem viděl, jak tam zapadnul!“ řekl strýc.
„Proboha! Že von je až pod bubnem!“ vyhrkla matka.
„To je docela možný,“ pronesl otec.
„To snad není pravda! Koukejte ho z tý pračky vytáhnout!“ vyjekla teta.
„Já mám hubený ruce,“ pronesl strýc a hned se naklonil nad otvor pračky.
„Jo! Je tam!“ řekl po chvíli strýc a záhy mu ztuhnul výraz v obličeji.
„Sakra! Já tu ruku nevytáhnu!“ vyhrkl vzápětí.
„Tak se snaž!“ řekla mu ostře teta.
„Prostě mi nejde ven!“
„Proč si jí tam teda strkal? Já se ti jí pokusím vytáhnout,“ řekla mu teta a rukama uchopila paži jeho ruky.
„Aúú! To bolí!“ vykřikl strýc.
„Takhle to nepůjde!“ mínila matka.
„A jak teda?“ zeptal se otec.
„Vytáhneme tu pračku ze zásuvky a ty jí rychle rozebereš!“
„Co?“
„Nekoukej jako puk! Už jsi ledacos rozebral.“
„Ale pak to měl problém dát do původního stavu,“ ozval se Mirek.
„Hele, nech si ty poznámky!“ vyhrkl otec.
„Už jsi chytil Loru?“ zeptala se matka.
„Ještě ne.“
„Tak se jí snaž chytit!“
 A tak Mirek stále chodil po bytě a snažil se chytit Loru, zatímco se z koupelny ozývalo naříkání strýce a z pokoje zase dědy.
  Den se nachýlil k večeru a atmosféra v bytě nebyla zrovna moc sváteční. Otec Mirka se za tichého nadávání snažil dát do kupy rozebranou pračku a děda Josef seděl v pokoji, kde si nahříval záda. Strýc Karel zase ležel na gauči se zafačovanou rukou, kterou si odřel o buben pračky a Mirek se radši vyhýbal své matce, jelikož při snaze chytit do síťky papouška Loru, shodil vázičku. A ta se proměnila ve velké množství střepů.
  Dědovi však zanedlouho otrnulo, načež se z předsíně ozvalo:
  Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku!
cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce,
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví
od večeře kosti,
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.
Otec se užasle zadíval z koupelny a uviděl dědu, jak divoce pohybuje rukama, ve kterých svíral dlouhé zapálené prskavky.
„Co blbneš, táto?“ vyhrkl tázavě.
„Snažím se navodit atmosféru Vánoc,“ řekl mu on.
„Co tě to zase popadlo?“ vyhrkla babička Klára z kuchyně.
„Nic mě nepopadlo. Tohle je přeci klasika z Erbenovy Kytice vhodná pro tenhle večer, ne.“
„A proč přitom blbneš s těma prskavkama? Rychle běž na balkon nebo ještě něco při svý smůle podpálíš!“
„Huráá tedy na balkon!“ vyhrkl děda a zanedlouho na něho vstoupil. Za okamžik však z něho rychle vyšel s vyděšeným výrazem v obličeji.
„To modrý auto na ulici je vaše, že!“ vyhrkl.
„Co se s ním stalo?“ vykřikla matka Mirka.
„Spadla na něj prskavka a chytnul mu lak!“
„Co jsi to proved!“ vyjekla babička a rychle vběhla na balkon.
„Vono vopravdu hoří!“ ozval se vzápětí její výkřik.
„Rychle dejte do kbelíků vodu!“ vykřikla teta Běta, přičemž se rozkřičela matka i babička. Otec vyděšeně vyběhl z koupelny se šroubovákem a strýc spadl z gauče. Zanedlouho oba dva běželi s kbelíky vody po schodech a poté pole polévali vozidlo. Mirek zase rychle zavřel dveře na balkon, aby neulétla Lora, kterou se mu stále nedařilo síťkou chytit. A děda se vzdálil do pokoje, ale tam za ním vběhla rozkřičená babička, která mu vynadala z plných plic.
  Mirek byl příjemně překvapen, když štědrovečerní večeře proběhla bez sebemenšího karambolu. A už to vypadalo, že večer konečně proběhne v naprostém klidu.
„Co tam vy tři zase vyvádíte?“ zeptala se matka u dveří do ložnice, které byly zamčené.
„Běžte ke stromečku, my tam za chvíli přijdeme,“ ozval se zpoza dveří děda Josef.
„Hlavně nezvalchujte ustlanou postel!“ řekla babička Klára.
„My se tady po posteli neválíme!“ řekl strýc Karel.
„To zase chystáte nějakou šaškárnu, co!“ pronesla teta Běta.
„To zase bude u stromečku veselo,“ mínil Mirek.
 Za několik minut se otevřely dveře a do obývacího pokoje za cinkání zvonečků vstoupila trojice postav, která připomínala Mikuláše, Santa Clause a Dědu Mráze. A každý nesl dárky.
„Co to má znamenat?“ vyhrkla tázavě matka.
„Veselé Vánoce!“ řekl otec Mirka, který byl převlečený za Mikuláše.
„Merry Christmas!“ pronesl strýc v podobě Santa Clause.
„Bеселoe Pождество!“ zvolal děda v převleku za Dědu Mráze.
„Zbláznili jste se!? Co pohledává Děda Mráz a Santa u našich Vánoc? A k Vánocům přeci patří Ježíšek! Ještě štěstí, že nikoho z vás nenapadlo se nějak převlíct za něho!“ mínila babička.
„My jsme chtěli pojmout letošní Vánoce tak trochu mezinárodně,“ řekl otec.
„To se vám teda zase něco povedlo!“ pronesla teta.
„Každopádně jsou to letos originální Vánoce. Ke komu u nás nebo ve světě přinese ke stromečku dárky Mikuláš, Děda Mráz i Santa Claus!“ řekl rozesmátě Mirek. Úsměv ho však přešel, když postřehl do obýváku vlétnout Loru, která za okamžik dosedla na horní část stromečku, což neuniklo pozornosti kočce. Ta se rozeběhla pokojem, skočila na stolek, na němž stál stromeček a hned po něm začala lézt.
„Sundejte Micku ze stromečku!“ vykřikla matka. K němu hned přiskočil Mirek následován otcem a strýcem. To už se však stromeček začal kácet a na koberci se i sním, ocitli všichni tři. Lora začala poletovat sem a tam a sedla si na hlavu dědy. Ten se jí pokusil chytit, ale dlaněmi zasáhl lustr. K jeho překvapení on vzápětí sjel níž a zasáhnul ho do hlavy, za kterou se chytl. Pak zavrávoral a dopadl do křesla, načež v bytě zablikala světla. Vzápětí zavládla tma, přičemž se místností rozlehly výkřiky a Mirkovi rozplácnutému přes otce bylo jasné, že na tenhle Štědrý den nikdo nezapomene.
KONEC