Dílo #6076
Autor:Montrealer
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Výkřik do tmy
Zóna:Jasoň
Datum publikace:17.05.2004 09:47
Počet návštěv:2388
Počet názorů:17
Hodnocení:14 1 1
Patří do archívu:<Soukromý> Výlov: Výlov/Próza

Prolog
Každý velký čin začíná [velkou] myšlenkou...
Jak nespáchat sebevraždu


Motto: Duch je nejcennější dar, který příroda člověku dala. Vše ostatní slouží jen k podpoře ducha.

Jak nespáchat sebevraždu.

Řeknu vám, že vodmala mívám pocit posranýho života. Ani ženskou nemám a byl sem s tim dokonce i u doktora. Víte, co mi ten blb řek' ? Že prej nejsem pro ženský vůbec přitažlivej a že se s tim nedá nic dělat. Poslal mě k psychoušovi a ten do mě furt hučel uplně to samý, až mě to nasralo a přestal sem tam chodit. Stejně to bylo na hovno. Mám jen vobyčejnou školu a ani tam sem nebyl žádnej lumen. Pátou třídu sem dokonce vopakoval. Táta s mámou mě pak vzali do ňáký pitomý poradny, kde se mě takovej brejlatej chlápek vyptával na různý hovadiny a nakonec našim doporučil, abych se vyučil ňákýmu řemeslu, u kerýho se nemusí na ničim moc přemejšlet. Tak sem se stal inštalatérem a tim sem dodneška. Vopravuju kapající kohoutky, čistim ucpaný vodpady, vyměňuju rezatý stoupačky a na ucpaný a posraný - to vám zvopakuju třeba tisíckrát - ucpaný a dovopravdickejma hovnama posraný hajzly, tak na ty sem doslova expert. Teda, povidám vám, kolik posranejch hajzlů já už za život protáh' nebo vyčistil, to se snad ani nedá spočítat a já moc počítat neumim. K čemu taky ? Vod toho sou chytrý hlavy a tu já fakt nemám.

Jenže uběh' rok, potom druhej, pátej, vosmej, patnáctej a já se furt jenom hrabal v těch sračkách, čistil vodpady, vyměňoval stoupačky a prasklý hajzlový mísy a muj život jakoby šel do prdele. Bylo mi už ňákejch pětatřicet, svlečenou ženskou sem viděl jen v televizi nebo v Plejboji a já se tehdá rozhod', že s tim podělanym životem skoncuju. Že se buď voběsim nebo něco jedovatýho spolknu nebo si podřežu žíly. Jenže vono to neni zas tak snadný, bezbolestně vodejít z tohohle podělanýho světa. Třeba voběsit se. Snadno se to řekne, ale když člověk visí na provaze a tu židli, po kerý k tý smyčce vylez', tu už definitivně vodkop', tak se tam asi vosum minut dusí, provaz se mu zařezává hloub a hloub do krku, až se ten ňouma nakonec udusí. Teda, já se sprovodit ze světa dovopravdy chtěl, ale ne tak blbým způsobem. To mě nelákalo ano trochu - těch hroznejch vosum nebo kolik děsně mučivejch minut, než na tom provaze člověk ztratí vědomí...

Takhle tada ne. Já se nevoběsim. Tenhle způsob smrti nezvolim. Musí to bejt něco jinýho, ale skákat z Nuseláku, z toho mostu sebevrahů, to taky určitě nebudu. Ta děsná vejška bere člověku všechnu vodvahu a navíc je tam plot, kerej se musí nad tou propastí přelízt.

Podřezat si žíly ? Vyloučeno ! Já se tak bojim krve, že když ji vidim v ňáký posraný detektivce v televizi, tak to radši vypnu. A krev vidíte dneska ve všech detektivkách. Vona to samozřejmě žádná dovopravdická krev nejni, ale ti režizéři sou už docela chytrý - člověk by uvěřil, že to namouduši krev je. Takže žádný nože, žiletky a podobný vostrý pitominy. Mně stačilo, když sem se párkrát pořezal při práci a byl sem na vomdlení. Jednou dokonce přijel doktor, něco do mě píchal a pak mě nechali dva tejdny na nemocenský. A zase do mě něco píchali. Co já jenom dostal protitetanovek ! A všechno jen proto, že ve vodpadech sou sračky a tam prej se ty pitomý tetanový bacily báječně množej. Prostě - inštalatér nesmí mít při práci na rukách žádný... jak voni tomu učeně řikaj' ? Jó, voděrky nebo tak nějak. A umřít na tetanus je prej jedna z nejhorších možnejch smrtí. Jak se ten pitomej bacil v těle rozmnoží, je ámen. Neuměj to ničim léčit. Taky mě proti tetanu furt převočkovávaj. Vostatní inštalatéry samozřejmě taky - to holt patří k povolání. K tomu povolání, kerý sem se za ty léta naučil nenávidět, ale co mám dělat, když nic porádnýho neumim, co mi teda poradíte ? Hovno a těch sem jako inštalatér viděl už tuny, no namouduši, nelžu vám, i když na pánaboha nevěřim !

Začal sem probírat jedy, ale mám kámoše u deratizace a ten mi povidá: „Nejlepší je cyankáli, ale to má jenom šéf, ančto má ňáký spešl zkoušky. A má ho festovně zamčený. Je to prej fakt vo kejhák. Krysy hubíme arzenikem nebo strychninem v návnadách - a i tohle sou hrozný svinstva. Já už párkrát viděl ty krysy umírat v křečích a řeknu ti upřimně, Josef, nedělej to. Zase se časem nějak sebereš.“

Jenže já se nesebral. Myšlenkama na vodchod z tohodle světa sem se zavobíral furt. A porád sem nenacházel ňákej bezbolestnej způsob, jak to províst. Jasně, je možný se vodpravit lékama, ale takový si v lekárně nekoupíte. Sou všechny na recept a ten vám žádnej doktor nenapíše...

Ta vopravdu těžká chmura na mě přišla jednou pozdě v noci. Strašně moc se mi nechtělo žít, ale neměl sem vodvahu s tim něco rázně udělat. Nic bezbolestnýho na vodchod z tohohle pitomýho světa sem prostě doma neměl. Tak sem se rozhod' zavolat na Linku důvěry a ke svejm chmurám se přiznat. Vzala to ňáká ženská, podle hlasu docela mladá a příjemná. Řek sem jí, co a jak. Vyptávala se mě na různý věci, jako mý mládí a podobně a měl sem z ní takovej milej pocit, ale mý chmury nerozehnala. Tak sem jí to řek' naplno. „Nikam nechoďte, pane Hlaváč, snažte se aspoň sám na chvilku uklidnit, já k vám posílám erzéseku.“ „Proboha, co je to ?“ ptám se nechápavě. „Rychlá záchranná služba. Za čtvrt hodiny jsou u vás. O nic se nestarejte, postarají se oni. Jen klid, ale musíte jim sám otevřít, jinak zavolají zámečníka a všechno se tím jenom zdrží.“ „Jasně. Votevřu jim, ale kam mě vlastně povezou ?“ „Do nervového sanatoria. Potřebujete to. Na shledanou a nenechte saniťáky dlouho zvonit. Mívají toho v noci většinou hodně.“

Netušil sem, že tím nervovým sanatoriem myslí známej blázinec v Bohnicích, kerej nemá valnou pověst. Je prej doslova nadupanej lidma, teda jako pacošema, kerý maj' podobný trable jako já. Ale i kdybych to tušil, bylo by mi to fuk. Najednou začínalo bejt všechno jedno aj mně. Čekal sem na saniťáky a voni přijeli fakt brzo. Prohlídli mi doma vodu, zavřeli hlavní kohout u plynu, vypli v bytě proud, dohlídli, zda za sebou všechno zamykám a naložili mě. Za chvilku jsme se už jeli... jenže ne moc dlouho.

„Co je ? Proč nejedeme ?“ křiknu na šoféra. „Tak mrkejte na drát, pane Hlaváč. Teda vlastně z vokýnka. Jsme v dopravní zácpě. Už jste to někdy zažil ? Nám se to stává denně, ale nikdy ne v týhle době. Asi je před náma ňáká festovní bouračka, že se ten podělanej štrůdl auťáků vůbec nehejbe.“ odpověděl šofér. Saniťák se k němu přidal, že je to prej v Praze běžný a když se to stane na Nuseláku, nemůžou vodtamtaď nikudy vodject. Sou tam doslova uvězněný a houkačka je jim naprd. No uznejte, takovej bordel...

Když sme tam tvrdli už přes hodinu a vobčas kousíček popojeli, byly už moje sebevražedný choutky v prdeli a chtělo se mi do postele. Tak sem jim to tak trochu nesměle řek'. A víte, co mi vodpověděl saniťák: „Tadyhlenc máme písemnej příkaz dopravit vás do blázince a ten my splnit musíme. Jinak bysme taky mohli přijít vo práci a to je dneska dost zlý.“ „A co když jakoby přídete cestou vo pacienta ? Teda, zatím jsme toho zas tolik neujeli. Domu dojdu pěšky, vono je to v takový zácpě asi nejrychlejší. Dejme tomu, že 'sem vám utek'. Pusťte mě domu. Já to na vás nepíchnu.“ žadonil sem. „Že nám někdo při transportu uteče, to se tu a tam stane. Nejsme přece poldové, že jó. Jaký máte vlastně povolání, pane Hlaváč ?“ „Sem blbej, vobyčejnskej inštalatér a přestal mě bavit život. Ale už mě to přešlo - myslim tim ty sebevražedný choutky, 'esli mi rozumíte.“ „Cože - vy jste instalatér ? Mně doma blbě vodtejká vodpad u dřezu. Porád se tam drží voda. Dokázal byste mi to vopravit ?“ ožil náhle saniťák. „Jasně. Dyť to dělám skoro denně. Čistá prácička to samozřejmě nejni, budu se v tom muset šťourat tim, co v bytě najdu - vercajk tu nemám, ale dělám to přeci už léta.“ vodpovídám, aniž bych nad tim vůbec přemejšlel. Jakoby něco vodpovídalo za mě, aspoň mi to po čase tak připadalo. „A vopravil byste to, než mi skončí služba ? Mám to až do sedmi do rána.“ „Kde bydlíte ?“ ptám se skoro automaticky. Dycky se takhle ptám. Inštalatéři holt choděj po kvartýrech, protože ucpaný vodpady a hajzly nikam nechoděj'. Když nepříde hora k Mohamedovi - znáte to. „Bydlím na Vinohradech. Já vám to namaluju. Ulice sou vosvětlený, celkem bezpečný, dojdete tam vodsud pěšky možná dřív, než my se vymotáme z tý podělaný dopravní zácpy.“ povidá ten saniťák. „To se k vám mám jako vloupat ? Člověče, já sem inštalatér a né ňákej posranej zámečník.“ vodpověděl sem už trochu živějc. „Dám vám klíč vod baráku i vod kvartýru. Vopravte to a pak si u mě někam lehněte. Já vás pak probudím zvoněním, ančto sám nebudu mít klíče. Vy mi prostě votevřete a až se budete trochu cejtit, pudete nebo pojedete normálka domu. My vohlásíme za chvilku vysílačkou, že ste nám v tom dopravnim šrumci utek'. Jasný ?“ povidá saniťák. „Jasný.“ vodpovídám a vydávám se podle jeho plánku na cestu Prahou jako už mnohokrát, jenže to nikdy nebejvávalo v noci. Saniťák a šofér zatím tvrdli v tý blbý sanitce a čekali, až se jim uvolní štreka...

Ten saniťák mi vopravdu dal klíče vod svýho kvartýru ! Uznejte, přece ho nevykradu. Tohle totiž inštalatéři nedělaj. Já znal jednoho blbce, kerej to zkusil - a když se vrátil domu z fušky, tak už na něj čekali poldové... mistr jim totiž řek', koho do toho vykradenýho kvartýru poslal. Na takovou primitivní detektivku neni zapotřebí bejt inspektor Kojak. Tak jsem tomu saniťákovi jeho pitomej vodpad vyčistil a protáh' tim, co bylo v kvartýru po ruce, vykoupal se v koupelně a šel si lehnout na gauč, abych mu nenaboural domácí zvyklosti. Von se pak ráno vrátil, samozřejmě že mě tim probudil, protože sem ho musel pustit dovnitř. Když uviděl, že sem eště vospalej jak kotě, tak mě nechal dospat do růžova. Až sem se konečně probral z mrákot, byla snídaně na stole... co vám mám povídat ? Ta posraná bouračka na magistrále mě zachránila před blázincem a ten saniťák (možná spíš ucpanej vodpad v jeho kvartýře) mě přesvědčily, že Bůh stvořil inštalatéry proto, že někdo ty kapající kohoutky, ucpaný vodpady a rozbitý, posraný hajzly prostě vopravovat musí. Aspoň dokud ti páni vědci nevynaleznou takový, kerý by se buď vůbec neucpávaly nebo se vopravovaly samy. Jenže páni vědci na takový věci serou a proto na světě musej bejt inštalatéři... asi navždycky. Protože dyby lidi vylejvali všechen sajrajt z voken na ulici, jako to s oblibou dělali ve středověku, tak by tenhle svět byl eště mnohem víc zasranej hovnama, než je teď.


Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Montrealer', 19.05.2004 01:36.

Názory čtenářů
17.05.2004 11:57
Danny
pěknej textík.
tip
17.05.2004 15:28
vk
to moralne ponaucenie na zaver stoji za to
:-)
17.05.2004 15:51
Albireo
Fakt dobrý! *
17.05.2004 16:56
fungus2
Skvělé. TIP
17.05.2004 18:39
Pavla
***
17.05.2004 19:08
Humble
Zajímavé pojednání :o)
17.05.2004 21:42
hajka
Skvělé :o))
18.05.2004 08:48
Paranoicus
Sakrasakra ... sebevražedný téma v květnu, na těch statistikách asi něco bude, žeano? Začnu si dělat čárky, zdá se ...
18.05.2004 10:23
Dash
No né...:o))) fajn
18.05.2004 12:31
Endif
* Hustý :)) Ať žijou inštalatéři! :)
19.05.2004 13:06
Kodynie
Pěkný počteníčko. Oslavnou ódu na instalatéry si nechám od cesty, protože mne předběhl Endif. ;-)
21.05.2004 09:41
Hester
:-))*
23.05.2004 14:36
Yfča
:o)*
10.02.2007 16:26
stanislav
bezva. jízda.
24.09.2007 13:44
Aglája
Skvělé...fakt skvělé. Ten obsah je hodně pochmurný, ale je vidět, že někdy stačí málo, aby z toho byl člověk aspoň na chvíli venku. Třeba jen to, že tě někdo potřebuje a že ti věří...
24.09.2007 13:52
Montrealer
Aglája napsal(a):
Třeba jen to, že tě někdo potřebuje a že ti věří...
Tohle opravdu pomáhá, apoň u lidí, kteří jakž-takž dokážou komunikovat se svým okolím a ještě mají zachováno citové vnímání.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)