Bylo mi tenkrát 18 let, když jsem usedl u švagrové poprvé v životě ke klavíru. Ona jej měla v pokoji pro hosty, ale nehrála na něj. Musel jsem se tedy spoléhat jen na své chatrné znalosti z hudební výchovy ze základky. Tak třeba houslový klíč. Ten prý obtáčí notu G a proto se mu taky říká G-klíč. Takhle nás to aspoň učili. A vida – v nalezených notách obtáčel klíč pokaždé druhou linku odspoda. Takže tahle linka je Géčko. Tím jsem se trochu orientoval aspoň v notách.
      Bylo však třeba se orientovat v těch zatracených půltónech na klavíru, i když jsem nesahal na obávané černé klávesy. Ty zatím sloužily jen pro vizuální orientaci. V hudebce nám kantor říkal, že durové stupnice mají půltóny umístěné symetricky: tón, tón, půltón. Ve vrchní půlce durové stupnice je to pak stejné: tón, tón, půltón. Takže Céčko musí být jedna bílá klávesa pod dvěma černými klávesami. Jinak ty zatracené půltóny nevycházejí. Pod trojicí černých kláves je potom eFko. Výborně! Kdybych začal hrát stupnici nahoru od eFka, vycházel by mi tón, tón, tón, půltón a to už je špatně. Podařilo se mi pak zahrát stupnici C-dur od skutečného C. Do, re, mi, fa, sol, la, si, do. Zkusil jsem si to radostně ještě několikrát. Pak jsem zahrál C – F. Hoří! Takhle za mého mládí houkali hasiči.
      Chopil jsem se not a věnoval se zatím jen melodii. Půlová nota je dutá a dlouhá. Čtvrťová plná a krátká. Ty s praporkem jsou ještě kratší. O trošku. Naštěstí jsem písničku dobře znal, takže mi její rytmus délku tónů napověděl sám. Po mnoha pokusech jsem konečně zahrál "Nesem vám noviny", přestože byl červen a já zrovna dělal v Modřanech diplomku na elektroprůmce. Jenže ty noty byly zajímavější, bylo v nich něco dosud neobjeveného. Byl to prostě nervák, tehdy u toho klavíru. Zápolení s něčím neznámým, ale zajímavým...
      „Copak, Petře, chystáš se už teď na vánoce?“ zeptala se švagrová, která melodii poznala.
      „Ale kdepak,“ odpovídám. „Tohle je jediná písnička v C-dur, kterou trochu znám.“
      „No tak si hraj. Já už na to dávno rezignovala, ale piano patří mamince, nechce ho prodat. Je to pro ni velká památka. Tak ho, proboha, neponič!“ poučovala mě.
      Když mě koleda omrzela, hrabal jsem se v notách dál, hledaje opět něco známého v C-dur, abych ihned poznal, zda to hraju dobře. Našel jsem La Palomu. Až svou zádí loď se k Havaně otočí, budou plakat tvoje černé oči... to byl tehdy její jediný český text.
      Zaplaš myšlenku zlou... tady mi to najednou těžce nevycházelo. Kubišová na tom místě o pár let později zpívala „Volám na shledanou.“ Nejhezčí místo celé písničky a já ho nedokázal zahrát. Pomohl kamarád, který chodil zamlada do hodin klavíru, ale pak odpadl. Klavír naštěstí pořád doma měl. Dokonce to bylo koncertní křídlo. Zřejmě taky památka. Povídal mi:
      „Před tou notou je křížek, musíš ji hrát o půl tónu výš. Pak na ten křížek můžeš klidně zapomenout, dokud se neobjeví další taková potvora nebo třeba béčko, kde tu zhůvěřilost hraješ o půl tónu níž.“ vysvětlil mi. S takovýmhle výrazným pedagogickým talentem mohl klidně dělat kantora na hudebce, ale raději šel také na elektrikařinu. La Palomu jsme společně dohráli u něj doma. Samozřejmě jen melodii. Na doprovod v basovém klíči nikdo z nás neměl. Přečíst jsme to ještě se zpoceným čelem uměli, ale zahrát? To už bylo nad naše síly. U Boha Všemohoucího, vždyť ten doprovod měl jiný rytmus než melodie!