Před třemi lety jsem byl v Bohnicích na paviloně 30. Byla tam nová doktorka a zdála se mi zpočátku sympatická. Jmenovala se Jana Šťastná a ráda si s pacienty sáhodlouze povídala, což psychiatři dnes obvykle nedělají. Neumějí to? Nechce se jim do toho? Považují to za  neefektivní? Nevím.
      Jana mi dávala můj "obvyklý", tehdy již nepříliš účinný Remood a k němu jako doplňkový přidala lék s podivným názvem Dogmatil. Jakoby měl u pacientů způsobovat dogmatizmus. Účinek však byl zcela jiný. Abych byl přesný, tak žádný pozitivní účinek jsem nezaznamenal, podobně jako u mnoha léků, které mi v Bohnicích "ze zyvku" ordinovali.
      Zbývaly účinky negativní, nežádoucí. O nich doktoři dobře vědí, ale tváří se, jako by žádné takové účinky neexistovaly. Dokonce je před pacienty přímo popírají. I tohle se mi v Bohnicích opakovaně stalo. Proto věřím jen popisům léků na internetu, ale jak se k němu dostat v Bohnicích? V Páté koloně se čeká na počítače fronta, tam je to moc nepohodlné. Takže jedině doma, na propustce.
      První vážné varování přišlo, když jsem v Bohnicích šel na záchod a najednou jsem se probudil na chodbě vleže na zemi. Pak jsem na pokoji upadl ještě jednou. Samozřejmě jsem to ihned hlásil doktorce.
      „Když budete vstávat z postele, tak to dělejte pomalu.“ radila mi. To bylo všechno. Pak jsem odejel na propustku a našel si Dogmatil na stránkách www.zdravcentra.cz  Varovali tam před kombinací Dogmatilu s léky snižujícími krevní tlak. Já takové léky už léta užívám. Bral jsem je samozřejmě i v Bohnicích. Našel jsem tedy možnou příčinu – mé omdlení v Bohnicích cestou na záchod způsobila hypotenze, tedy příliš nízký krevní tlak.
      Nezůstalo jen u těch pádů v léčebně. Na propustce jsem seděl doma u počítače a najednou jsem se probudil na zemi s odřeným loktem. S jedním, nikoliv s odřenými lokty, jak někdo s oblibou říká. Bylo zřejmé, že jsem v sedě omdlel a spadl ze židle. Co teď? Tenkrát jsem ještě nejezdil do Bohnic taxíkem. Zavolat si sanitku? To jsem podle svých zkušeností nemohl. Chybělo mi k tomu to nejdůležitější – věc, kterou saniťáci tvrdě vyžadují od všech pacientů, kteří jsou po příjezdu sanitky aspoň trochu při vědomí. Chyběla mi kartička Všeobecné zdravotní pojišťovny! Zůstala uložená v Bohnicích spolu s občankou.
      Prohlédl jsem si formulář propustky. Bylo tam kontaktní telefonní číslo na pavilon 30. Volal jsem však marně. Nikdo telefon nezvedl. Odpoledne tam sedávají sestry v prvním patře a telefon na hlavní sesterně osiří. Že by si ho mohly přepnout nebo uvést na propustce obě telefonní čísla, to jaksi nikoho nenapadlo. Na ústředně Bohnic to také nikdo nebral, byla neděle a ústředna nebyla obsluhována. Volat přímo na Centrum krizové intervence, které ještě tenkrát fungovalo nepřetržitě, to zase nenapadlo mě. Nakonec jsem zariskoval a odjel z Pankráce do Bohnic metrem a autobusem. Nic se mi cestou naštěstí nestalo.
      Když se v pondělí vrátila doktorka, ihned jsem příhodu ohlásil i se stížností na nemožnost pomoci. Nestalo se však vůbec nic. Asi po týdnu mě propustili, ale Dogmatil jsem bral dál. Doma jsem ho vysadil, protože jsem po něm necítil žádný přínos, žádné zlepšení.
      Tenhle pobyt v Bohnicích byl zajímavý také tím, že jsem v léčebně strávil celé Vánoce, Silvestra a Nový rok. Propustku na tyto dny jsem odmítl. Důvod byl jednoduchý: o svátcích nefunguje Pečovatelská služba, neměl bych doma co jíst. Arkády Pankrác se tenkrát ještě ani nezačaly stavět a dva blízké obchody Vietnamců tu také nebyly. Takže jsem zůstal v léčebně jen kvůli jídlu. Nebyly to zase tak špatné Vánoce. Zažil jsem už horší, když jsem byl zcela sám a opuštěn doma.
      Pavilon 30 byl vánočně vyzdoben, sestry přitáhly kytary, staniční dokonce flétnu. Zpívaly se koledy a trampské písně. Přidávali jsme se k nim stylem "každý zpívá, jak umí". I v jídelně to vypadalo domáčtěji. Stoly byly sraženy k sobě a ke štědrodenní večeři jsme měli filé s bramborovým salátem (který je jinak v Bohnicích tabu). Kapra se nám neodvážili dát, zjevně proto, že by se někdo mohl zadusit kostí. Na vánoční téma jsem dokonce složil říkanku:
Vánoce v blázinci?
To je můj osud.
Zažil jsem, mládenci
čtvery doposud.