Prolog

"Dva a dva a já — pět? Tak, a teď nás rozdělím na dvě poloviny, jo? ...jé, to nejde, kolik je polovina z pěti? To jsme se ještě neučili."

"Já bych řek`, že dva a půl — tak to tě teda budeme muset rozpůlit..."

"Ale já se nechci rozpůlit!"

"No dobře, takže já s Bandurem budem na jedné straně, Majka s Mišpulí na druhé a..."

"A já?!"

"Ty? Ty jsi zbytek — zbytek po dělení."

  Vrána

Hostů se moc nesešlo, a když se konečně otevřela vrata do té síně, začala vrána, co seděla na střeše, vyhazovat svinstvo z okapu. Padalo na hlavu lidem, co šli vepředu, těm nedůležitějším; teda pominu-li hlavního, kvůli němuž se tu všichni sešli. Ten už byl uvnitř a schovával se v truhle. Na mě řada pod ten suchopád bahna a listí ještě nedošla, ale pomalu jsem se blížila do bombardovaného místa. Za normálních okolností by na tu černou potvoru už dávno někdo křiknul kšáá nebo tak něco, ale v tu chvíli se nikdo neodvažoval porušit chmurné ticho. Koukala jsem, nenajdu-li u cesty hrudku hlíny, ale byl tam jen kámen, a ten jsem po ní hodit nechtěla. Jednak by na plechové střeše nadělal kraválu, že by probral mrtvého, ale hlavně jsem si vůbec nedokázala představit tu hrůzu, kdybych trefila. Další smrt? Smutku už bylo dost. Vzpomněla jsem si, že by možná stačilo hod naznačit. Tak prý se zahánějí dotěrní psi. Zdvihla jsem ruku nad hlavu, jako bych se chtěla protáhnout, a když jsem se ujistila, že tomu gestu nikdo nevěnuje pozornost, opatrně jsem máchnula. Pták se prudce otočil a při odletu stačil ještě upustit část toho, co už zřetelně k životu nepotřeboval. Naštěstí minul.

Oddechla jsem si. Vše zachráněno. Pozůstalí i mé šaty. Já asi taky. Doufala jsem, že díky téhle události se mi snad nebudou drát slzy do očí, jako jindy. Nepřítomnost řečníka, zastupovaná jen tóny z reproduktorů, mou naději posilovala. Než jsem položila kytici, byla už půlka první skladby za námi. Vážná hudba. Té naštěstí vůbec nerozumím, takže mi nemohla podsouvat vzpomínky; to kdyby si náhodou někdo z nejbližších dal s jejím výběrem tolik práce, že by název skladby či okolnosti jejího vzniku nebožtíka něčím připomínaly. Nečekané souvislosti jsou na tahání slzí nejúčinnější. Jenže pak spustila nějaká tklivá country a už jsem byla jak v slzavém údolí. Vzpomněla jsem si na ty jeho kámoše, co za ním občas přišli a vysedávali s ním do noci u ohně před starou rybářskou boudou; tam nad hrází. Snažila jsem se počítáním zúčastněných obelstít smutek vyvolávaný vzpomínkami: Kolik teď a kolik tenkrát; kolik chlapů a kolik ženských — soukromá statistika. Mám počítat taky nebožtíka? Najednou jsem ho viděla zase na pramici; jak s ní k ránu odjíždí rovnou od ohně, nadranej jak kára, s rozmazanou vidinou té, na kterou léta marně čeká, a jistotou, že dnes určitě zabere. A pak mi došlo, že předchozí skladba byla asi Smetanova Vltava, a už jsem v tom slzavém údolí byla podruhé. Bylo to jak smutný biograf. Ještě že jsem seděla v poslední řadě, a v tomhle kině se nikdo neohlíží.

V tunelu pod námi zaduněl vlak. Prohučel zleva doprava a znělo to jak kvadro zvuk z amerického filmu. Tam by ale tahle scéna hned pak skončila a další děj by se odehrával nejspíš o desítky let později a tisíce kilometrů dál. Nebo naopak? Ty vzdálenosti... Zkusila jsem bez újmy na duši proplout nejasnými vzpomínkami: Jak jsem se vlastně dostala až sem? V jednom jsem jasno měla. Jeho zásluhou to není! A zásluhou jeho syna, kterému jsem dnes podala ruku jen proto, že je to v podobných situacích zvykem, taky ne. Ten se nezasloužil o nic. Jenže je tu ještě někdo. Znovu jsem na Ni soucitně pohlédla a došlo mi, že už zase dělám něco, co jsem si předem zakázala.

  Desítky a tisíce

Záře zapadajícího slunce mě okrádá o zrak. Štíhlé siluety topolů, připomínající zástup chlapců a dívek, zase o rozum. Světlo života a pachatel vzpomínek. Obojí jako by bylo postiženo vzdáleností stejného řádu; Tisíce kilometrů a tisíce let. Sedím v podkroví a myslím na noc, která tudy za chvíli propluje. Noc, která bývala prapříčinou potomků. Zosnovala-li ta noc děvče, mohlas dát světu lásku, ale taky důvod k boji. Zosnovala-li chlapce, mohlas světu přinést válku, ale taky sílu obrátit řeku; pro lásku. Kdy už kouzlo té noci při(e)jde?

O.K.

Nejdříve ze všeho prý lidé přišli o čich, který by jim bránil strkat do všeho nos. Hmat je kontaktní, ochutnáváním zase ubývá; do další epochy se tedy lidé museli spokojit už jen se sluchem a zrakem. Sluchem — podle hlasu — dokázali i ve tmě rozeznat přítele od nepřítele. Zrak v pozdějších dobách umožňoval rozlišovat i přeneseně; podle písma. Vzhled písma často odhaloval také náladu pisatele. Těm, již ho znali, rukopis navíc potvrzoval pravost zprávy. Pro ostatní — pro ty slušné — představoval naopak zábranu. Pečeti, obálky a adresy odňaly postupně zábranám pisatelovu vlastnoručnost.

Elektronická korespondence přinesla zásadní změnu; to, že doručený dopis není určen vám, zjistíte většinou teprve potom, co si ho aspoň část přečtete. Není to jen absencí rukopisu. A čich by vám v tom náporu nevyžádané pošty taky nepomohl.

Je však ještě jeden smysl, kromě těch pěti, ale leckdo se jej bojí pojmenovat. Přesto je skoro všem lidem společný. Posuďte: Která myšlenka napadne každého jako jedna z prvních? Zaslechne-li šepot; Zahlédne-li nezřetelnou postavu v dálce; Má-li se sejít s někým neznámým — třeba s cizincem neidentifikovatelného jména na letišti; Čte-li čísi slova. Na co se v duchu každý zeptá jaksi od přírody, aniž by o tom přemýšlel? Jak zní ta otázka? — otázka, na niž je jednoduchá odpověď; tak jednoduchá jako ano, nebo ne. Ta otázka zní: Ona, nebo On?

Který ze dvou základních lidských protipólů mohl napsat řádky zakončené větou: Kdy už kouzlo té noci při(e)jde?, zněla v tu chvíli má neodbytná otázka. Pátrání po odpovědi začalo zvolna naplňovat přítomnost a předurčovat mou budoucnost.

Onen možná trochu zvláštní nevyžádaný dopis, jakých občas přicházejí desítky, náhle získal na důležitosti. Přišel náhodou? Tenkrát ještě o nic nešlo.

Vrátila jsem se k řádkům, svítícím na obrazovce. Z jejich obsahu odpověď na mou otázku nezářila. Z adresy a2arkato-šnek-něco.cz a nevěrohodných iniciál O.K., také ne. Díky nim ten krátký text přípomínal spíš dětský vzkaz. Cosi nepojmenovatelného mě však utvrzovalo v dojmu, že pisatelem je dospělý člověk. Víc dospělý, než já. Ten dopis skrýval něco, co mě přitahovalo, ale k tomu, abych věděla, co to je, mi stále chyběl mluvnický rod autora. Napadlo mě, že pokud se pisatel neprokáže jménem a zároveň se vyhne některým tvarům sloves, nemusí lhát, a já se přesto nedozvím, píše-li mi muž nebo žena. Upřímnou sdílnost rukopisu nám psací stroje vzaly už dávno. Došlo mi však ještě něco jiného. Dopis psaný mužem nebo ženou se přece bude lišit i v něčem jiném, než v koncovkách. Možná v námětech, postojích nebo snad v použitých přirovnáních. Na takhle podrobný rozbor byl tenhle text krátký; moje zvědavost však byla tak silná, že jsem se rozhodla si pomocí dalších dotazů ještě několik vzorků obstarat.

> ...Kdy už kouzo té noci při(e)jde?

Takových nocí už byly tisíce. Dokázala bych pochopit, čím je zvláštní ta jedna?

Zakončila jsem otazníkem první myšlenku, která mi ze závěru dopisu vyplynula, a začala jsem sestavovat kritéria, podle nichž se pokusím odhadnout podstatu pisatele. Představovala jsem si to jako ve filmové detektivce: Ve vhodném okamžiku položím zákeřnou otázku, podepřenou zjištěnými argumenty, čímž ho donutím k přímé odpovědi. Začínala jsem se vžívat do role detektiva. Vzala jsem si ostře ořezanou tužku a dokonce jsem založila zvláštní zápisník. První stránku jsem nechala prázdnou. Druhou jsem nadepsala: O čem píší ženy, a další: O čem píší muži. Tím však má invence skončila. Z bloumání nad nadepsanou prázdnotou mě probrala nečekaná bolest. Tápajíc v nedostatku podnětů jsem se totiž napíchnula rtem na hrot tužky, již jsem celou tu dobu rozpačitě okusovala. Z bolesti se zrodil první nápad:

Muži asi rádi mluví především o sobě; rádi se chlubí, zdůrazňují své nápady, úspěchy, a srovnávají se s ostatními. V tom, co napíšou, by se tedy mohlo často objevovat slovo já nebo můj.

Ženy, naproti tomu, nepotřebují být nejlepší. Stačí jim, když na sebe čímkoli upoutávají pozornost a vadí jim, mluví-li se v jejich přítomnosti o jiných ženách. Těší je, jsou-li zahrnovány zájmem. Dokonce pak předstírají určitou závislost. Vybavila jsem si, jak některé máminy kamarádky rády hovoří v množném čísle; jako by tím dávaly najevo — neztrácejíce možnost udržovat skryté velení — podřízenost skupině, která je obklopuje. V ženském písemném projevu by se tedy mohla často objevovat slova my nebo náš. Možná jsem si tenkrát prvně položila otázku, proč mně, chvála týkající se jiných žen, nevadí.

Dostavila se vlna dalších nápadů. Rozhodla jsem se proplout na ní ještě úvahou o rozdílnosti myšlenlvých pochodů.

Muži — začnou-li závidět či dokonce žárlit — přemýšlí, jak si obsatarat to, co má druhý navíc. Ženy v podobné situaci uvažují, jak zajistit, aby o to ten druhý přišel.

A jak je to s náměty k rozhovorům? Ženy, tedy ty dospělé, mluví asi nejvíc o dětech a o zboží v obchodech. Pak taky o vzhledu, o oblečení, o vůních, o květinách, trochu o chuti, o jídle — to muži taky, jenom jinak; spíš o množství. A o síle muži mluví. A o rychlosti, o dokonalosti; zvláště pokud si myslí, že se k dokonalosti blíží něco, co sami vlastní, dovedou nebo o čem aspoň slyšeli. Muži mluví raději o těch podstatných, než o obyčejných věcech. Ženy si zase rády přivlastňují pocity, očekávané od okolí; činí si i právo rozhodovat o myšlenkách a o výrocích svých nejbližších nebo svých — i potenciálních — protějšků. Muži totiž o ženách často mluví; podobným způsobem, jako o věcech, a za stálého zdůrazňování své vlastní jedinečnosti.

Jeden se objevil ve dveřích naší účtárny a já si uvědomila, že je to ředitel pobočky, a že je na čase začít dávat najevo podřízenost pracovní skupině. Nenápadně jsem schovala svůj detektivní zápisník, zavřela na obrazovce okénko s příchozí poštou a začala počítáním desítek a tisíců předstírat závislost na výsledcích práce.

  Posluchači

Spolupracovníci začali odcházet domů a já se nemohla samou nedočkavostí rozhodnout, do čeho se pustit dřív: Vzít zápisník a pokračovat ve výčtu rozdílů mezi muži a ženami nebo otevřít e-mailovou schránku a podívat se, nedorazila-li odpověď. Druhá možnost zvítězila. Máte 1 novou zprávu, potěšila mě obrazovka.

> ...čím je zvláštní ta jedna (noc)...

Je zvláštní tím, že ať přinese toho, či onu, přinese také důvod vymýšlet nové pohádky; aspoň na chvíli. Vyprávím pohádky už dost dlouho. Bylo by záhodno ohlédnout se po nástupci. Taky po posluchačích. S nimi by svět byl krásnější. Dokázala bys nějaké přivést?

Neměla jsem do té doby mnoho důvodů si s někým dopisovat. Ani přes počítač, ani předtím na papíře. Snad jen s mámou. Nebo s babičkou, to když jsem byla malá a psala jsem jí z tábora. Ona mi na oplátku psávala, co dělá pes, co kočka, co králíci... Ten doručený počítačový — spíš vzkaz, než dopis — byl o tolik jiný, než těch pár ostatních, co jsem do té doby dostala, ale přesto mi zrovna ty babiččiny, nevím čím, připomněl. Zároveň jsem z něj však cítila svět, na nějž jsem se dosud bála pomyslet. Výzvu k čemusi, co jsem v té době považovala nejspíš za ztrátu sebe samé. Obsah však nepůsobil, jako by vyzývajícímu šlo jen o mne samotnou. Možná, že právě to mě dovedlo k otázce, proč jsem na světě. Myslím, že to byl okamžik, v němž jsem si začala připadat dospělá. Pokusila jsem se ten pocit vměstnat do odpovědi.

> ...Dokázala bys nějaké přivést...?

Za každou ruku jednoho. Víc bych nepobrala. Stačili by takoví posluchači? Seděli by, naslouchali, někdy plakali, ale pak se zase smáli a honili se a probouzeli a usínali. Ale než by se Jeníček a Mařenka pustili do širého světa, stokrát bych zkontrolovala, že nit, ukazující cestu zpět k domovu, je dost dlouhá, pevná a není nikde zacuchaná. O takovéhle posluchače je zájem?

Vzpomněla jsem si na počáteční ideu mého dopisování s neznámým nebo neznámou. Chtěla jsem přece získat víc odpovědí a zjistit z nich o pisateli to hlavní... Takhle to však vypadalo spíš jako když chci, aby se dozvěděl něco on o mně. A jestli vím víc, než na začátku? Těžko. Místo abych z těch zpráv analyzovala profil pachatele, nechala jsem se unést náladou, kterou ve mně vyvolával jejich obsah. S takovouhle motivací bych se daleko nedostala. Jenže jak daleko jsem se dostala s tou dosavadní?

Vyndala jsem svůj detektivní zápisník a sepsala zjištěné podrobnosti do řádků pod sebe; ženské na levou a mužské na pravou stránku. Okraje obou stránek jsem několika svislými čarami ohraničila do podoby tabulky; něco jako má dáti — dal. Teprve pak jsem se znovu podívala do pošty.

Máte 1 novou zprávu, zatajil se mi dech.

> ...O takovéhle posluchače je zájem?

Zájem by byl, jenže na sehnání takových posluchačů jen dvě ruce nestačí. Celí dva vzrostlí lidé jsou k tomu potřeba. Jsi-li dost vzrostlá, chtěla bys být jedním (vlastně jednou) z nich?

Nechápala jsem, kam se náhle ztratily všechny mé dosavadní představy o lásce a projevech, které ji mají provázet a předcházet prvnímu pohledu z očí do očí, doteku rukou a — prvnímu polibku. Při myšlence na všechno to jmenované, co jsem dosud nezažila, bych se ještě den předtím červenala a potila. A najednou mi to přišlo tak samozřejmé, jako potvrdit pracovní smlouvu na chmelovou brigádu. Odpověděla jsem bez zaváhání:

Chtěla

Význam toho jediného slova, tvořícího odpověď, mě v tu chvíli zcela pohltil. Znovu jsem si četla oba doručené dopisy, hledajíc cokoli, co bych mohla zaznamenat do jedné z těch svých tabulek. Výsledkem byly dva křížky, ale bohužel taky několik nových řádků s dalšími kritérii. O pohlaví pisatele jsem tedy nevěděla zase vůbec nic. Jako na začátku.

Vrátila jsem se ke své poslední, jednoslovné a poněkud unáhlené odpovědi, a rozhodla se poslat ještě dovětek; aby náhodou můj zájem nepůsobil příliš jednosmyslně.

Popelka možná dodnes přebírá hrách a čeká na prince, lákajícího dívky na střevíčky; ty už se však dávno prodávají v dětské obuvi. Růženka spí a polohu zarostlého zámku už staří nepamatují a mladí nehledají. Malá Mořská Víla pozoruje z chladné hlubiny bříška lodí a netuší nic o bezpečnosti moderních navigačních systémů.

Postrádajíc krásy těch tří, leč vybavena informacemi, bych ráda položila otázku. Uhádne někdo jakou?

Prsty mě svrběly nutkáním zahrát si už teď na zákeřného detektiva a naznačit, že pohlaví pisatele znám. Vzhledem ke stálému nedostatku důkazů jsem však odolávala. Snad něco poznám z další odpovědi... Ta však nepřicházela. Něco jsem pokazila? Možná že tím pohádkovým dovětkem, porušujícím rytmus zpráv... Vypadám snad teď nedočkavě? Hladově? Podezřelé? Nebezpečně? Nebo už se o mně dozvěděl všechno, co potřeboval, a ztratil zájem dřív, než já stačila získat dost vzorků textu ke zjištění čehokoli o něm. A proč si vlastně pořád v duchu představuji, že pisatel je on? Jsem tím jak posedlá. Není svět dnes plný podivné lásky? Co když on je ona? Naděje, že tomu tak přece jen není, mi dodala novou chuť do práce.

Znovu jsem pročetla všechny tři dosud došlé zprávy. Bez kontextu s mými odpověďmi působily až na pár náznaků téměř neutrálně. Z té třetí jako by dokonce zazněla pisatelova nevyhraněná představa o mně — Chtěla bys být jedním (vlastně jednou) z nich? Vrátila jsem se ke svým tabulkám a každý náznak uvážlivě zaznamenala křížkem. Sešly se všechny na ženské stránce. Vše objektivně měřitelné tedy naznačovalo, že za těmi dopisy nestojí pisatel, ale pisatelka. Přesto jsem v nějakou, aspoň nepřímou souvislost s tajným ctitelem mužského pohlaví podvědomě doufala. Připadalo mi to takové — přirozenější. Bylo to asi jako byste jeli vlakem, který vás odváží někam, kam se vám nechce, a v noci při výměně lokomotivy se otočily vagony. Vy pak máte po probuzení krásný pocit, že se vracíte zpátky, a poloha slunce, názvy stanic ani neúprosná hlášení průvodčího ve vás tu tajnou naději nedokážou zlomit.

Do té doby jsem jen sčítala cifry, jezdila vlakem a dívala se z okna.

  Honzík

"Holky, už jste se s někým líbaly? Myslím jako s klukem."

"No jasně, kolikrát," vystartovala s odpovědí první.

"Co je ti do toho? A stejně už jsem se s ním rozešla. Už mě nudil..."

"A kdyby jen líbala...," snažila se trumfovat další.

"A nekecáš takhle náhodou?"

Mastná špína, zelené čtyřsedačky, vlak. Seděla jsem zvlášť. Pátá. Zády k nim, proti nějaké paní.

"Kluku!"

Otočila jsem hlavu za chraplavým stařeckým hlasem z protější strany uličky.

"Co tam sedíš, jak kdybys vypil ocet?"

Oslovení kluku sice neodpovídalo mému stavu, ale na nikoho jiného mluvit nemohl.

"Pipinky vedle sháněj kohoutka!" zasmál se sípavě.

Zrudla jsem, ale jeho asi nenapadlo proč. Nebo si mého ruměnce vůbec nevšiml. Ta bába naproti se na mě podívala a nepoznala taky nic .

Ten samý rok v létě u příbuzných.

"Ségra pojď, zkusíme to!" vytáhl mě z postele hlas šeptající na chodbě.

"Neblázni, to je přece to, — to nemůžem!" odmlouval druhý hlas.

"A kdo říká, že o tom budem každýmu vykládat?"

"Co šílíš, dyť jsem nahá, kam mně to strkáš...," bránil se druhý hlas.

"Přece na půdu, ne? Tam nás nikdo neuvidí."

"A víš jistě, že se nic nestane?"

"A co jako by se mělo stát?"

"No děti — víš jak tenkrát ve stohu..."

"No jo, ale ty neměli..."

"Psst, slyšelas? Co to bylo?!" sykl zděšeně druhý hlas.

Jak jsem se lepila na dveře, abych nic nepřeslechla, zatlačila jsem, až luplo ve futrech.

"To nic, ty plašíš jak kdyby..." uklidňoval první.

"Teď zase! — A fakt na to nikdo nepřijde?"

"Jak by moh', když... Počkej! Teď to slyším taky," znejistěl první hlas, když jsem přešlápla z nohy na nohu.

Vesnická chalupa. Tři holky, jejich brácha a já, městské dítě, které prý ještě ničemu nerozumí... ale tohle?! To přece není možné!

"Asi průvan," pokračoval první hlas tišeji, něžněji. Až se mi z toho rozbušilo srdce. "Neboj, jsem tu s tebou," ujišťoval ji.

Nevěděla jsem, se kterou. Zdena a Alena jsou dvojčata. Ty jsem si pletla i ve dne. Ale Ruda je přece mladší! Že by Věru? Z toho šepotu se taky nic nepozná...

"Ty, ségra, víš co jsem si donedávna myslela?"

Jaké ségra? Jaké myslela? Copak — copak šmíruju dvě holky?

"Ne, a neztrať hlavně ten zapalovač, sebrala jsem ho tátovi. A kouř foukej tady, kolem komína. Tam ten smrad nikdo neucejtí."

Takhle nějak vypadaly s odstupem času útržky mých vzpomínek z dětství. Trapasy; sice soukromé, o nichž nikdo nevěděl, ale mně sebevědomí taky nedodávaly. Jak se mám s někým seznámit, když jsem ještě... s nikým nebyla. K tomu ta má chlapecká postava. Připadala jsem si v tak pokročilém věku asi jako poslední na světě; Poslední nepolíbená. A když jsem se podívala na nějakého kluka, tak dřív, než jsme se mohli dát do řeči, už o mně odněkud věděl, že se mi říká Honzík. Mé dopisování si s tajemnou osobou bylo tudíž jakousi náhražkou, východiskem. Něco jako dát si inzerát. Takže zatímco jiní přemýšleli o příležitostných známostech a o jejich vzrušujících či šťastných pokračováních, já se snažila z pár strojených vět napsaných kdovíkým poznat, jestli se k sobě hodíme aspoň v těch základních rysech. Jestli jsme ten a ta. Tím druhým zájmenem jsem si teď po několika létech byla téměř jistá.

  Dělení nulou

Máte 1 novou zprávu, vrátil mě z trapných let zpátky do současnosti zvýrazěný řádek na obrazovce. Vzpomínkový vlak zastavil. Uvědomila jsem si, že za oknem se mezitím setmělo. Svět se zúžil na monitor, mé oči a klávesnici, tušenou někde v šeru. Na tu jsem vidět nepotřebovala; i kdyby byl důvod ji použít. Otevřela jsem příchozí poštu a uvítala mě odpověď na mé pátrání po pohlaví neznámého korespondenta.

> ...bych ráda položila otázku. Uhádne někdo jakou?

Uhádne, ale nepoví. Zato Ti dá hádanku:

Mysli si číslici. Připiš za ni jedničku, další jedničku, a chceš-li, tak další a další... Číslo, jež takhle vznikne, vyděl číslem, složeným z těch připsaných jedniček. Drobné si nech, na podíl zapomeň, na sebe zapomeň; zbytek po dělení je to, co chci znát. Ještě víš, jaké číslo sis myslela? Já ano.

Řeknu ti, že Malá Mořská Víla, Růženka či Popelka to bez informací měly snazší. Stačilo jim čekat. Ty, ač podobna jedné z nich, ses po vzoru princů vydala na cestu a jsi už nejspíš blízko cíle. Zbývá určit azimut pro poslední centimetry; budou směrem od sebe, nebo k sobě?

Ne-in-flirtuji.

Reinkarnuji.

Případnou odpověď (nejlépe podepsanou vlastní krví) prosím na libor.krasa-šnek-něco.cz .

O.K.

Z pohledu mých detektivních kritérií jen další neutrální zpráva. Z nové adresy ale jednoznačně svítilo mužské jméno. Pudy lovce se ve mně začaly mísit se strachem kořisti. Přejela jsem prstem po poraněném rtu; jako bych chtěla ošetřit škrábnutí háčku, kterým rybář málem zaseknul lovenou rybu. Celé tělo mě začalo svědět; jako nepozornou Mořskou Vílu, vytaženou spolu s návnadou, již právě ochutnává, na břeh do kopřiv. Ještě se mohu rozhodnout. Stačí pustit sousto. Tváře mě pálily, jak Popelku, sklánějící se nad hromádkou žhavých uhlíků, a ve dlaních oživly tisíce jehliček, jako bych se prodírala trním; pryč ze zakletého zámku! Co vlastně měla ta hádanka říct? Vím, jaké číslo jsem si myslela. On to taky ví. Co je to za hádanku? Přičítání jedniček mi připadalo jako přírůsky do rodiny. Zmiňovaný zbytek po dělení připomínal mě samotnou. Ale co když k té myšlené číslici nepřipíšu nic? Dá se dělit nulou? Čím menší je číslo, kterým dělíme, tím větší výsledek dostaneme. Jak velký by byl v případě, že dělitel je nula? Nekonečný? Jak velké je množství možností, jež skrývají moderní komunikační prostředky? K čemu tolik? Mně stačí jedna — tedy jeden!

Chtěla jsem vyplnit pole pro odpověď, ale brnící prsty se na temných klávesách odmítaly orientovat.

L dpnš

odeslaly na obrazovku.

Smazat, posunout ruce o jednu doleva a soustředit se na psaní.

K sob...

Nedopsala jsem. Žena přece nesmí dávat najevo nedočkavost! Došlo mi, že bych se měla uklidnit. Takhle bych nenaťukala ani tu novou adresu, natož rozumnou odpověď. Připadala jsem si jako blázen. A přitom o nic nešlo. Tehdy ještě ne.

  Smlouva

Co vlastně dělám v práci, takhle pozdě? Chci snad sama sobě předstírat nějakou neodkladnou činnost? Jsem to ale pěkná káča! Tedy jestli pěkná, to musí posoudit někdo jiný. Na to, že jsem ochotná se podpsat krví, jak bylo nadhozeno v posledním dopise, jsem ale cizí posudek nepotřebovala. S nedostatečnou ideou avšak dostatkem odhodlání jsem začala vyťukávat odpověď.

> ...připiš za ni jedničku, další jedničku... zbytek po dělení... jaké číslo sis myslela?

Myslela jsem dvojku a tady je má případná odpověď. Proč případná? Protože ty nevíš, co jsem za případ. Já totiž narozdíl od Malé Mořské Víly vím, že svět je dnes plný odpovědí, dostupných i bez hádanek, bez ptaní. Takže když se někdo ptá, mohla bych se trochu bát, nechce-li uškodit. Chceš nebo nevíš? S tou kapkou ještě počkám.

 Komu:  libor.krasa-šnek-něco.cz
  Odeslat e-mail.

Rozsvítila jsem v celé kanceláři a během další půlhodiny jsem několikrát přerovnala obsah svých tří šuplíků, dvakrát zalila všechny kytky a poněkolikáté umyla tentýž čistý hrnek. Obrazovka mé snažení nejprve ignorovala, pak zhasla a já netušila, jestli by ji nově příchozí zpráva sama rozzářila, nebo jestli ji musím vzbudit tím, že se dotknu klávesnice. Hrála jsem s ní takovou hru: Která z nás se vydrží déle nedívat. Zvítězila. A já prohrála svou sázku s ďáblem; odezvy jsem se dočkala až druhý den.

S jakou kapkou? A co bych měl jako chtít? A vůbec, kdo mi vlastně píše? Jaká mořská víla? A proč? To taky nevím. Ale jestli mi napíšeš něco o sobě... Promiň, asi bych měl začít já.

Říkej mi třeba...

 .

Ačkoli tahle odpověď působila oproti předchozím dost zmateně, já z ní konečně na první pohled poznala, že pisatelem je ten, koho potřebuji. Ne že by mě už nic víc nezajímalo, ale to ostatní nebylo až tak podstatné.

V dalším vzkazu jsem na oplátku popsala sebe. A on pak v dalším navrhl místo a čas setkání.

Schůzka mě zastihla nachlazenou. Selhaly mi hlasivky. Mohla jsem jen šeptat. Možná to bylo dobře. Aspoň se toho o mně z tónu hlasu hned tolik nedozvěděl. Asi se mi líbil. Proti mně působil tak rozumně, dospěle. Když jsme se loučili, nadhodil dokonce něco v tom smyslu, že jsem lesní víla, která obětovala svůj hlas za krásnou lidskou podobu. Spletl si to zřejmě s Malou Mořskou, ale i tak mi připadl nesmírně romantický.

Další schůzky byly — snad díky mému navrátivší se řeči — provázeny drobnými nedorozuměními, které však brzy přešly v nehluboké porozumění a nakonec ve splynutí.

S tou kapkou krve jsem dlouho neotálela. K dalšímu dopisování už nebyl důvod. Na jkrasova@ se mi pak e-mailová asdresa změnila za necelé tři měsíce. Delší čekání bych už sama nepřežila. Přesněji řečeno přežila, ale sama už jen určitou dobu, protože má první kapka krve byla načas i tou poslední. Dál už mělo vše obvyklý průběh, čas i místo. V domě jeho rodičů. Tam bylo místa dost. Nikdo se na nic neptal, nevěděla jsem tedy, čeho bych se měla bát. A tak jsem se ničeho nebála. Tehdy taky ještě o nic nešlo.

  Odkud a kam?

Nesprávnou cestou jsem se vydala hned druhý den. Nebo možná hned ten první, svatební. Můj princ chtěl, aby onen slavný životní mezník nesl punc důstojnosti a úrovně. Chvílemi se mi ta představa líbila, chvílemi mi zas připadalo, že se tam snad ani nebudu hodit. Jenže idea a pozdější skutečný průběh událostí se od sebe mohou značně lišit. Zvlášť v případě, že není nikdo, kdo by se o udržení té ideje dostatečně zasadil; A to on rozhodně nebyl. Měl jen vidinu limuzíny, drahých obleků a hostiny v nejlepší restauraci. Ještě před obřadem se tvářil povýšeně, jako by chtěl všem ukázat: Podívejte, na co mám. Pak ale najednou nevěděl, co dál, a stal se z něj zase docela obyčejný kluk.

Zato jeho tatík se ožral, jako by nic jiného ani neuměl, a vykřikoval, že má teď místo jednoho dítěte dvě a že osobně dohlédne na to, abych dohnala ve výchově všechno, na co se do té doby zapomnělo. A že prý použije všech dostupných prostředků a škoda rány, která padne vedle a takové ty řeči. Bylo to trapné, ale všichni se jen smáli, jako by jim to přišlo normální nebo dokonce bůhvíjak vtipné. Nebo se možná smáli proto, že si ho nechtěli znepřátelit. Já jsem po pravdě řečeno zas nechápala, kvůli čemu by se s ním chtěli kamarádit. Později jsem se svým — to byl ještě mým manželem — chtěla několikrát o té ostudě mluvit, ale vždycky stočil téma hovoru jinam.

Teď si myslím, že ten, kdo si přál honosnou svatbu, byl ve skutečnosti jeho tatík, ale zapomněl se někoho zeptat, jak by se měl při takové příležitosti chovat.

Máte 1 novou zprávu, probralo mě prvního posvatebního dopoledne z naivního snu do podivné reality. Myslím, že jsem podvědomě čekala nějaké vysvětlení, ale neuměla jsem si představit, od koho by mělo přijít. Byla snad právě tahle zpráva prvním krokem po nesprávné cestě?

Lidé občas tropí žerty, kterým jiní nerozumí. Přesto je legrace na světě důležitá; skoro stejně, jako láska. Navíc si o ní spolu můžeme psát.

O.K.

Vrátila jsem se pohledem k hlavičce zprávy — a2arkato, svítilo původní staré jméno z kolonky označující odesilatele. Z jedné strany mi připadalo, že bych už na zprávičky z minulých dob neměla odpovídat a snad je ani číst. Z druhé strany jsem si ale uvědomila, že bych spolu s nimi ztratila i něco, co, jak se zdá, odjinud nepřichází. Neodpověděla jsem, ale stejně jsem předpokládala, že přijdou další. Přesněji řečeno, těšila jsem se na ně. Těšila tolik, že jsem se přestala zabývat tím, odkud vlastně přicházejí. Že nejsou od mého prince, mi bylo jasné už dřív; hned z jeho první, poněkud zmatené odpovědi. A to, že možná vůbec nejsou od muže, se mi začínalo zdát čím dál tím víc pravděpodobné a taky zajímavé.

  Trojský kůň

Všechno to začalo jedním blbým kočárkem. Samotné roztomilé vozítko pochopitelně za nic nemohlo. Ani cena, ani to, jak vypadalo; na vzhledu přece nezáleží. Záleží na tom, aby ho spolu vybírali ti dva; čím déle ho vybírají, tím lépe, protože v něm bude voženo něco, co bude — aspoň zpočátku — jen jejich. Asi by se patřilo psát někdo. Pokud ho však ještě neznáte, je ono neosobní pojmenování možná omluvitelné.

Pán domu se na nic neptal a koupil kočárek od známého ve velkoobchodu. Bylo to lacinější, ale musel ho koupit hned. Na nás dva nezbyl čas. Chtěla jsem utéct, pak křičet, stěžovat si nebo o tom aspoň polemizovat. Ona se na mě tenkrát tak významně podívala a v tom pohledu byla výzva k míru a pak ještě náznak takového zvláštního spojenectví. Nechala jsem se tou nabídkou svést. Stejně bych sama ničeho nedosáhla. Byli jsme s mým princem ostatně opomenuti oba, a tak jsme se mohli společně utěšovat; kdyby byl v tu chvíli se mnou.

"Moh` jste se nás zeptat aspoň na barvu..."

"Zelená je univerzální," mávnul rukou pán domu," a navíc mi s ním nebudeš plašit ryby."

Připadalo mi to jak gesto starého vojáka deformovaného povoláním. I zvolená barva tomu odpovídala. Nebyl voják, ale choval se tak. Panovačně. Odměřeně. Povýšeně.

"A na ty pověry, že kočár nesmí do domu dřív než... jak se to mordyjé řiká?, na ty se můžeš vyprdnout. Seš přece zdravá, ne?" uzavřel to.

Na to jsem se já uzavřela v našich dvou místnostech a málem brečela zlostí. Můj princ nebyl doma, ale já se bála, že i kdyby byl, nic by se nezměnilo. Vztekle jsem zapnula počítač a po chvíli tápání mezi novinovými zprávami a nabídkou všech možných zbytečností (napadlo mě, že si objednám něco hrozně drahého a utratím jim spoustu peněz) jsem se zkusila podívat do pošty.

Máte 1 novou zprávu uvítalo mě. Byla opět ze staré adresy a2arkato

Zpočátku se po dobytí pevnosti vojsko často spokojí jen s jejím přízemím. Následky takových útoků, zjištěné v brzké budoucnosti, vedou občas k myšlenkám na vyklizení pozic nebo alespoň k pokusu vrátit čas. Jedna ze spolčených velmocí se namísto toho uchýlila k podivné lsti. Nazvěme tu obludu na čtyřech kolech třeba trojským koněm a dosazení posádky nechme (v rozporu s dávno známou minulostí) na ukořistěné Heleně. Snad nám ji budoucnost neunese, upsala-li se krví.

O.K.

Má zlost byla pryč. Zůstala jsem zamyšleně sedět. Obsah zprávy, adresa odesilatele, i ten podivný podpis — všechno to bylo takové neskutečné. Závěr pak dokonce jako z nějaké pohádky či pověsti. O pohlaví pisatele jsem neměla pochyb. Ženský postoj mi přišel jasně čitelný. Na otázku kdo je tou ženou, zbývala taky jediná možná odpověď. Která jiná by mohla znát všechny ty nepřímo popisované podrobnosti. Nikdo druhý nepřipadal v úvahu. Další souvislosti ve mně však vyvolávaly podivné podezření. Už to, že by matka sháněla známost svému synovi se mi zdálo poněkud nepochopitelné. A že s ní po synově úspěšném sblížení pokračuje v té podivné hře se mi zdálo naprosto neuvěřitelné. Je v tom snad z její strany něco osobního? A co z mojí strany? Znovu se mi přehrály některé události z dětství. Přistihla jsem se, jak si představuji věci, které by mě vůbec neměly napadnout.

Pohádka; nemohla jsem zahnat to slovo, ani obrazy scén z jednoho z mých dřívějších dopisů. Z té pohádky, kterou jsem zažívala teď, vyplývalo, že přes mou veškerou snahu, vedoucí od obvyklého spříznění a vdavky až k očekávanému mateřství, se můj život opět ubírá neobvyklou cestou. Zvolila jsem tedy i neobvyklou odpověď. Našla jsem kus papíru, z rýsovacích potřeb jsem vyjmula kružítko, položila prst na stůl, chvilku váhala, ale pak jsem zavřela oči a bodnula. Zabolelo to, ale hned nato spíš hřálo. Vymačkla jsem kapku krve na papír, nechala ji zaschnout, vložila papír do skeneru a spolu s krátkým textem odeslala jako odpověď.

a tady máš mojí krev

žíznivou, nečistou, pošpiněnou

(ale jen čistou láskou)

Já vím. Asi by bývalo bylo správnější si tuhle upřímnost odpustit. Nebo se aspoň ujistit, že si opravdu píšu s tím, s kým myslím, a uvést ten vztah do normálních hranic. Jenže já se jednak bála toho, že co tuším, je pravda, ale hlavně toho, že by tím celé dopisování mohlo skončit. Nevím sice, jak zaslepená by musela být Ona, aby takhle podkopávala hradby vlastního vojska, ale když jsem se na to podívala z jejího pohledu, založeného nejspíš na předpokladu, že totožnost pisatele neznám, vypadalo všechno úplně jinak. Tenkrát ještě o nic nešlo.

Na kočárek jsem se ani nepodívala. Raději jsem si představovala, jak si sami, jen můj princ a já, přivezeme jiný. Že nám na něj nezbývaly peníze, bylo v té představě vedlejší. Tenhle stál zabalený do igelitu v garáži; abychom čelili pověře, kterou jsem do té doby ani neznala. Prvně jsem ho viděla až když jsem ho později musela vidět. A to mi zrovna bylo všechno ostatní jedno.

  Slepá bába

Nevěra může být dvojího druhu: Myšlenková nebo tělesná. Vždycky jsem se domnívala, že horší z nich je ta druhá, která je vlastně jakýmsi vystupňováním té první. Jak ubíhaly dny, začala jsem však poměr jejich váhy obracet.

"Snad bys nejela pod stan, jako nějací tuláci...,"

"Proč ne?" ohradila jsem se. "Je to to jediné, na co jsme si zatím vydělali."

"Tak si půjčíme, abychom mohli jet na dovolenou, jako normální lidi," připadalo mi, jako bych slyšela jeho tatíka.

"A z čeho to asi tak budeme splácet, ty chytrej?" vyjela jsem podrážděně. Ještě než jsem zakončila otázku tím nelichotivým oslovením, už mi bylo jasné, že tahle věta vůbec neměla zaznít.

"Naši nám půjčí!" odpověděl, jako by to byla jejich nejčestnější povinnost.

Bylo přece zřejmé, komu a čím budeme od teď navždy splácet. Ničím, jak se těšil on, a vším, jak jsem se obávala já.

V té době jsem ještě chodila do práce. On do školy a občas si přivydělal brigádou. Bylo to pro dva taktak; na týden u rybníka bychom z toho ušetřili. Jenže moře je moře; i když asi jiné, než to, v němž žila Malá Mořská Víla. Letěli jsme letadlem. Bylo mi špatně a celý týden jsem pak s obavami myslela na zpáteční cestu. Jinak nám nechybělo nic. Hotel, pláž, stravování na úrovni. Aby nic nechybělo ani mně soukromě, vybavila jsem se dopředu. Každý večer jsem čekala až usne, a pak jsem vyndala výtisky tajných dopisů schované na dně kufru. V duchu jsem na ně — dost neúspěšně — zkoušela vymýšlet odpovědi. Zvláštní druh novomanželské nevěry.

Takové horko; i v noci. Tajemná síla mi zavázala oči šátkem; vstala jsem z lůžka, ona mnou několikrát zatočila a postrčila mě kupředu. Vyšla jsem ze dveří a nechala se vést; nevím čím, protože za ruku nebo za rameno mě přidržela jen výjimečně. Šli jsme dlouhou chodbou, či snad temným chodníčkem. Možná dolů po schodech; nebo jen ten chodník vedl s kopce. Ucítila jsem blízkost stromů a zaslechla šumění lesa, jeho úkryt. Tajemná síla cosi naznačila. Začala jsem se svlékat. Najednou jsem byla nahá, jen šátek na očích zbyl. Sňala jsem ho, abych zjistila, kdo je tou neznámou. Byla rychlejší; nikoho jsem už nezahlédla. Vyděsilo mě, že jsem možná celou tu dobu úplně sama.

Probudila jsem se zamotaná ve vyhrnuté noční košili s hlavou pod polštářem a obličjem obtisknutým do zmáčeného listu papíru.

Mysli si číslici. Připiš za ni jedničku, další jedničku, a chceš-li, tak další a další... Číslo, jež takhle vznikne, vyděl číslem, složeným z těch připsaných jedniček. Drobné si nech, na podíl zapomeň, na sebe zapomeň; zbytek po dělení je to, co chci znát. Ještě víš, jaké číslo sis myslela? Já ano.

Najednou jsem měla odpovědí spoustu. Uvědomila jsem si, že v mdlém světle, dopadajícím z nádvoří, je zapsat nedokážu. Rozsvěcet jsem nechtěla. Jednak bych vzbudila svého prince, ale hlavně by všechny ty nápady zase hned zmizely; některé myšlenky totiž drží pohromadě jen potmě. Ze vzpomínek mi vyvstalo, jak jsme si hrávaly s kamarádkou, když jsme byly malé, v temném koutě za komínem na půdě. Na to, co jsme tam v té tmě vymyslely a troufly si říct, bychom se za světla vůbec neodvážily pomyslet. To kouzlo fungovalo jen tam, v těsné blízkosti cihel a tašek. Dole na zahradě z něj vlastně vůbec nic nezbylo. Napadlo mě, není-li to s tou mou nynější anonymní korespondencí, posílanou mlčky, kdovíkudy a kdovíkomu, vlastně něco podobného. Svěřovat se klávesnici a obrazovce — podobně, jako šeptat potmě kamarádce. Tužkou na papír bych asi tolik odvahy nepřenesla. Čára je hmatatelná stopa. Ťukání na klávesnici ne. Při něm se nemám za co se stydět. Nikdo nic nevidí. Někdo mi přesto odpovídá. S komínovou kamarádkou to bylo hezčí. Její odpovědi přicházely rychleji a držely jsme se při nich za ruce nebo dokonce objímaly.

Chytla jsem za ruku svého prince a ještě dlouho jsem nemohla usnout.

Zpáteční let se obešel bez potíží.

  Tank

"Šéfe, nebylo by ňáký starý železo?" dolehla ke mně od vrat slova, pronesená s cizím přízvukem.

Revidovala jsem šatník. Rostla jsem. Den po dni víc a víc.

"Ne, teď zrovna nic... ale počkejte, tak za měsíc, za dva..." rozpoznala jsem hlas pána domu.

Doufala jsem, že moje kolosálnost je jen dočasná; nebo mi to zrovna v té době bylo jedno — tedy nebýt těch hloupých narážek, občas.

"Naše mladá..." pokračoval —

Sundala jsem z ramínka své šaty z tanečních. Vypadaly, jak kdyby byly ušité na úplně jiný živočišný druh.

"— ta vypadá, jak kdyby měla porodit Ivana..."

Nechápala jsem, o jakém Ivanovi mluví.

"...i s tankem!"

Být blíž, vrazila bych mu snad v ten moment facku.

"Ale my už máme kočárek," dokončil, než jsem stačila doběhnout na dvůr.

"Myslíte si snad, že děti nosí čáp?" rozkřikla jsem se na něj.

Otočil se na mě a výraz v jeho očích byl k mému překvapení přirovnatelný spíš k obdivu.

"Jestli vy — nemáte náladu — se na mě koukat, tak já, já zas nemám náladu poslouchat ty vaše invektivy!" otočila jsem se a práskla za sebou dveřmi; to aby neviděl, jak začínám nabírat.