LiTerra

   Druhý den neděláme nic. Spíme, jíme, opalujeme se, válíme a občas plaveme. Neděláme nic celý den. Celé krásný dlouhý pohodový den. Taky pijeme…. pivo a bakardi kolu. Celý den. Večer jsme příjemně opilí a Josh je ticho, takže i spíme. Když je pohoda, tak to není zrovna na novelu, že?

   Další den se taky válíme. Z levé strany na pravou a z pravé na levou. Střídáme lehátka ve stínu a na slunci podle toho, jestli jsme převaření nebo ochlazení z bazénu. Už jsme dokonale odpočinutí po těch dvou hektických dnech na pyramidách a v Petře. Bylo to náročné, ale rozhodně nelitujeme. Něco tak úžasného je třeba vidět.
   „Co si zajít zase trochu zašnorchlovat?“ navrhne Tom.
Dobrý nápad. Zaskočíme si pro propriety a jdeme na pláž. Molo tentokrát ale není vidět.
   „Se mi zdá, že voda je nějak výš,“ pronesu zamyšleně.
   „Asi je příliv.“
Noříme se pod hladinu a plaveme k útesu, co se nám posledně tak líbil. Plaveme a plaveme a ještě a pořád, ale útes nikde. Už začínáme být unaveni. Po půl hodině to obracím:
   „Tome, jsem už nějak vyčerpaná a moc se mi to nezdá.“
   „Máš recht. Poplaveme zpátky.“
Jenže i když míříme přímo ke břehu, nemůžeme se na něj dostat. Nenápadný, ale urputný podmořský proud nás unáší podél pobřeží a přijde mi, že stojíme na jednom místě a břeh je stále stejně daleko. Trvá nám další čtvrthodinu než ho dosáhneme a přiznám se, že jsem už řádně vystrašená. Takže plavat na moře za přílivu není zrovna nejlepší nápad. Ale naštěstí jsme přežili.

   „Vidíš toho chlápka u baru?“ ptám se Toma, když už jsme zpátky u bazénu, „je mi nějaký povědomý…“
   „No jasně, před dvaceti lety jsi s ním dělala ve firmě.“
   „No fakt, teda ty máš paměť… Jak si ho můžeš pamatovat, vždyť si byl na vojně? Ale nemůžu si vybavit, jak se jmenuje.“

Odpoledne si dávám na pokoji šlofíka, když příjde Tom:
„Tak jsem se s ním bavil. Jmenuje se Rosťa.“
„No jasně, Rosťa Lebeda!“ Nakonec mi to sepíná.
„Přišel jsem za ním k baru a povídám:
Nejste z Ostravy?
Jsem.
A neznáme se?
Ne. (Musel si myslet, že ho balím.)
Já myslím, že jste s manželkou dělali v jedné firmě. Nejste Karel?
(Jeho žena smíchy zkolabovala. Nevím, co na tom bylo tak srandovní.)
Ne, Rosťa.
No a pak jsme hodinu kecali. Představ si, že má spediční firmu pár metrů od tvé práce."

Večer jsme se seznámili s jeho ženou Renátou a já zjistila, že důvod, proč jí přišlo jméno Karel tak směšný, byl dost neobvyklý:
   „Za svobodna,“ svěřila mi po několika panácích, „jsme s kamarádkou svým milencům říkali Karel, aby se nám nepletli.“
No jo, tak to je jasné, proč to pobavení.

   Renáta byla sexy pětatřicátnice. Zrzavé vlnité vlasy jí v kaskádách padaly na záda a plavky měla vždy čirou náhodou na půl žerdi tak, aby jen lehce zakrývaly bradavku. Měla roztomilý zvyk se v bazénovém baru pro pití nahýbat přes stojící pány a neustále se řehnit, aniž by bylo čemu. Celá její osobnost říkala:
    „Koukněte, jak jsem divoká, nespoutaná a sexy. Kdo by mě, božíčku, nechtěl.“
Ano, i já ji chtěla... umlátit pivní lahví. Její muž občas působil, že už mu došla veškerá životní šťáva a čím byla Renáta energičtější, tím on více chřadnul. Měli pětiletou dcerku, která se po většinu času tvářila, že nás hodlá zabít. Poznámky její matky, které pronášela se zářivým úsměvem, jí asi náladu nezvedaly:
   „My jsme chtěli zrzavou holčičku, no, ale narodila se nám černovlasá. Co se dá dělat, tak ji budeme odbarvovat, viď miláčku.“ Nebo:
   „Já bych ji někdy tak zmlátila, až by z ní krev stříkala, viď miláčku.“
Občas přišel někdo od moře, že tam pobíhá malá holčička a chce na záchod a tehdy se Renáta rozpomněla, že má asi dítě, odpoutala se od alkoholu a pánů a šla dcerku odchytit, posadit na lehátko a zapnout jí pohádku na notebooku. Pak se zase vrátila na výsluní zájmu. Moje holky ji ohromeně sledovaly a nevěřícně pronášely poznámky:
   „Ježiš, to je ale husa.“
Něco mi říkalo, že je moc dobře, že zítra už jedeme domů.

pokračování příště...